M-arta

Český název ("Klonované maso - jídelní lístek budoucnosti") je, vpravdě, poněkud zavádějící - pokud jste podlehli dojmu, že by se mohlo jednat o sci-fi nebo nějaké promyšlené vizionářské náhledy do budoucna, jste vedle, jak ta jedle. Bohužel, je to tu. Na kontinentu za oceánem v tom už dlouho jedou ve velkém a ani trochu se nečervenají, že se ovečka Dolly v hrobě obrací. Sci-fi by spíš bylo, kdyby tam někoho aspoň napadlo informovat spotřebitele. Evropu od oficiálních praktik tohoto druhu dělí jen křehká slupka jakýchsi (prozatím) neschválených směrnic. A navíc, přátelé masožrouti, pokud si tu a tam dáte cosi jako argentinský steak či brazilské hovězí, už jste to klonované nadělení měli na talíři taky. "Pěkné", že? Není opravdu deset minut po dvanácté na to, abychom se zamysleli nad zdroji, plnící naše bříška a nad nejrůznějšími dalšími souvislostmi?

Roztomilý "foxterórek", n´est pas, mes amis? ;-)

Tu scénu z holičství, kde kluka připravují na svět mužů, chci vidět znovu!!! :-)

Little Children mi vlastně s velkým odstupem v čemsi připomněly jiný nezapomenutelný americký film - Štěstí (1998). Jenže tohle plynulo lyričtěji, méně zběsile, bez vtípků a snad i opravdověji. Zlaté pravidlo "méně je někdy více" se určitě vyplatilo a ještě umocnilo lidskost, kterou snímek vyzařuje.

"K čemu je dítěti táta, který se bojí?" a "K čemu je dítěti mrtvý táta?" ...........(čtyři a třičtvrtě hvězdičky)

Užila jsem si ty nádherně propracované, působivé a uvěřitelné historické kostýmy. Pohádku tím pádem beru tak trochu jako netradičně rozpohybovanou výstavu oděvní tvorby paní Rážové, která mě opravdu nadchla. V téhle poloze to má ohromný šmrnc. Očekávat víc, byla bych nejspíš zklamaná.

"Všechna krása umění je v ženské tváři. Řekni mi, Pablo, jak se miluješ s kostkou?" ;-)

Karel Šiktanc je můj oblíbený básník, takže pohádka podle jeho námětu mě sice moc potěšila, ale výsledek bohužel nakonec působí spíš tak, že si tvůrci naběhli a přecenili své možnosti. Vím, že takový počin vůbec není lehká záležitost, fandila jsem mu a pokusu si vážím, ale toto prostě... moc nevyšlo. K Šiktancovým věcem by mi určitě daleko líp sedělo nějaké důstojné animovené zpracování, které dokáže s tím jeho obrovským nábojem poezie a metafor držek krok - uvolněněji rozvine všechno, co autor nabízí, celou věc sjednotí a přitom nechá prostor fantazii, interpretacím a dozvuku v duši. Téhle hrané pohádce se to (navzdory pokusům o poetické záběry v krásných exteriérech) moc nepodařilo. Ve výsledku je to pro mne něco jako vylévání vaničky i s dítětem. Ale hvězdičku navíc za kuráž, za hudbu a kameru tu klidně rozsvítím.

Film se mě nesmírně dotknul - hlouběji, než bych si kdy dokázala představit nebo přát. Snad až někde v podstatě - v kořenech, v neviditelném, ale o to pevnějším spojení s předky a jejich osudy. Ano, znám jednu konkrétní (přesně takovou) Valašskou vesničku pár kilomerů od Kelče s naddimenzovaným barokním kostelem uprostřed.... Vím, o tamních osudech z vyprávění, z rodinné kroniky i od historiků... Přestože nic z toho nebylo tak poeticky učesané a milosrdně náznakové, jsem panu Jasnému nesmírně vděčná. Nejen za příběh, ale i za odvahu. A lásku k lidem a kraji, který se mu neuvěřitelně geniálně podařilo vystihnout (i když se točilo úplně jinde).

Ze všech tří na sebe navazujících akčních jízd (Agent bez minulosti, Bournův mýtus a Bournovo ultimátum) byl tento příběh pro mne překvapivě nejsvižnější a nejzajímavější. Určitě si mě získal mnohem víc, než třeba klasický James Bond.