Martrix

Film, po jehož shlédnutí pokrčíte rameny a nemáte potřebu o něm diskutovat, protože jste pointu nenašli, míjí vás, nebo tam dokonce není, je pro mě ztráta času. Cronenberg si dal práci s tím, aby ukázal jak funkční rodina Stallů je a pak ji vystavil zkoušce; čelí situaci, kdy jde o život. A jako bonus navíc se řeší, co to všechno s rodinou udělá. Nejde přece jen o jejich životy, ale taky o vztahy a důvěru. No a tady to podle mě skřípe. Přestože je to skvělě zahrané, příběh sám moc věrohodný není. Dějiny násilí zůstaly zaseknuté mezi akčním filmem a rodinným dramatem, což moc dobře nefunguje. Mnohem raději bych viděl jen to rodinné drama.

Udělat dobrý film, to je alchymie. I když se budete držet návodu a použijete správné přísady, může se snadno stát, že místo chutného povzbuzováku, uděláte mix elixíru lásky, odpuzovače hmyzu a pudru na beďary. Aby vznikl opravdu dobrý komixový film, musí se toho chopit někdo, kdo je víc než jen fanda. Takový režisérsko/scénáristický profesor Snape, jako je třeba J. Gunn nebo Taika Waititi. Při vší úctě, Patty Jenkins je pouhá mastičkářka a mimo jiné i důkaz toho, jak absurdní je myšlenka, že film o ženách mají dělat ženy. To je jako kdyby někdo prohlásil, že kriminálky mají točit policajti. První Wonderačka byla příjmuta vcelku smířlivě, pak se zjevil Aquaman a spousta lidí zajásala, že už snad hlavouni ve Warner Bros vědí jak na to. No...tak WW84 je sešup zpět do komiksového pravěku. Dvě a půl hodiny civíte na vyčpělý a zatuchlý příběh, jehož pointou je: Buďte rádi za to co máte, kdyby jste chtěli víc, taky by jste o to mohli přijít. Protože nic není zadarmo. Že to zní trochu demotivačně? Ale nééé, to platí jen kdyby jste vyhrabali citrín, který plní přání. V první WW byl záporák jakožto obstarožní bůh války obdařen tak debilními replikami, že jsem se styděl i za to, že jsem narozen ve znamení Marsu. Ve dvojce se sice řeší vyhrocená situace, ale tentokrát pro jistotu, vlastně nemá pořádného záporáka. Čičitahu neberu, protože víc než ona, by Wonderuši zatápěl i můj kocour Bonifác. Což je škoda, potenciál ta postava měla. No a můžete hádat, co se tam tedy s výjimkou krátké rubačky na konci a uprostřed dělo. Naháněl se týpek, který to všechno podělal, romanticky jsme se proletěli ve stihačce, kolem které vybuchovaly ohňostroje (fuj), poplakali jsme si při proslovu všem lidem světa a zjistili jsme, že Wonderka umí lítat. Nebudu hejtit, ten film je prostě slaboučký a tentokrát to nezachrání ani Gadot. Ohlášení trojky, přestože kritiky WW84 nijak nešetřily, beru jako čistě politický tah, protože nikdo nechce zaříznout ženskou režisérku. To by byla diskriminace. Za jiných okolností by takový film jakoukoliv sérii zastavil stejně, jako kdysi třeba Green Lantern, Catwoman, nebo Daredevil.

Takové (polo)remaky si dám líbit! Pravda, obešel bych se bez toho anglického dabingu, ale zase chápu, že když do toho Netflix dává prašule, chce zabodovat i v USA, kde titulky nikdo číst nechce. Ústřední motiv Telefonu je sice jednoduchý, ale zato velice efektně rozpracovaný. V tomto příběhu se sice necestuje časem, ale budoucnost s minulostí se díky telefonu ovlivňují tak zásadním způsobem, že vlastně probíhají v jeden moment. Rýpalové namítnou...a co časový paradox, co větvení časových přímek, alternativní časové linie? Jakkoliv to zní divně, tak právě časový paradox tvůrci využívají a funguje jim to skvěle. U podobných filmů se mi často spustí při prznění logiky v hlavě alarm.. ale tady nic, paráda. Navíc je to řemeslně skvěle zvládnuté a svoje udělají jak neokoukaní herci, tak prostředí. I když... jedno drobné zafrflání bych mě...když prohlásí dívka, které bych hádal tak 15 let, že je jí 28 a následně se posuneme dějem o dalších 20 let dopředu a ona vypadá skoro pořád stejně... trochu se mi párkrát hádal mozek s očima. Závidím korejským mužům, že jim ženy nestárnou a ženám, že si nemusí za celý život vyměnit fotku v občance . Ale to je společně s dlouhou stopáží jediná drobná výhrada. Jižní Korea chrlí jeden lepší film než druhý a je to i díky Netflixu, který fandům sci-fi a hororů seslalo samo nebe.

Skutečný příběh Jana Mikoláška je zajímavý a silný i bez toho, aby ho filmaři opepřili vymyšlením si postavy Františka a vypíchnutím jejich homosexuality. Stačí použít strejdu googla a dozvíte se, že asistenta mu ve skutečnosti dělal jeho příbuzný Antonín Buchnar. Stejně tak pro mě není věrohodným zdrojem informací životopis psaný jakýmsi prasynovcem. V součtu je pak Šarlatán odvar z odvaru, takže jakožto životopisný film u mě propadá na plné čáře. Skoro to působí jako záminka udělat další film z období komunistického útlaku a současně zakomponovat dnes tolik vděčné téma homosexuality...paráda, na zahraničních festivalech zabodujeme. Kdy už se proboha čeští filmaři vymaní z toho nutkání neustále se vracet zpět a po tisící se zaobírat tím nejhorším, co se za komunismu dělo? Kdy konečně někdo příjde s příběhem, který bude odlehčený a připomene i to směšně, to dobré, to retro.. . Podle českých filmů to vypadá, jako kdyby nás na 40 let zavřeli do lágru a jen nás mučili. Samozřejmě že v závěru života Mikoláška to sehrálo zásadní roli, ale určitě to šlo uchopit jinak. Po dvou hodinách s Šarlatánem bych si měl odnést víc, než že to byl bylinkář, urinolog a divnej gay, který nakonec u soudu hodil vinu na svého milence ... . Nicméně Trojan je tady ve své nejlepší formě a jako drama je to funkční. Škoda jen, že se tvůrci s Šarlatánem hlásí k životopisnému žánru, místo toho, aby změnili jména a někde pod čarou uvedli, že se příběhem Mikoláška volně inspirovali. Takhle je to prachsprostý podvod na diváka.

Za mě obsahově nejhodnotnější film, jaký jsem s Richardem zatím viděl. Dokonce si troufám tvrdit, že s relativně drobnými úpravami a jiným koncem, by to mohlo být i solidní drama. Škoda, že to tvůrci nedotáhli do konce a nešli ostřeji do toho, proč se kluk chová jako takový spratek. Místo toho se sklouzlo do nepříliš věrohodného přátelství a tomu odpovídajícímu patetickému konci. Přesto byly první dvě třetiny velmi dobré. Ve skutečnosti tu roli nemusel hrát Richard, ale tvůrci se tak nejspíš rozhodli právě proto, že je celý ten koncept sice absurdní, ale přesto je takto dotažený do extrému spíš mrazivý, než zábavný. Přítomnost Richarda je tak vlastně jediný důvod, proč tento film považovat za komedii. Jeho Francois je normální člověk zahnaný do kouta a balancující na hraně mezi důstojností a možností mít práci. Zrovna tento film by si zasloužil pořádný remake (tu americkou hrůzu z osmdesátých let nepočítám).

Přijít v tomto žánru s něčím novým a neotřelým, je téměř nemožné. Buď se duchové snaží vám pomoct, nebo vás chtějí zabít, případně chtějí pomoc od vás. A to je asi tak všechno ohledně motivace. Pak už je to jen o tom, jak to proběhne v praxi a jestli to všichni přežijí, případně jestli zmrtvějí ti, kterým se to napoprvé nepovedlo. Santiago Díaz sice nepřišel zrovna s originálním příběhem, ale přesto se mu povedlo vyvarovat většiny kliošoidností a navíc dodal velmi solidně napsané postavy i dialogy. A protože se Hernándezovi podařilo obestřít scénář parádní atmosférou, jsou Hlasy jedním z nejlepších letošních hororů. Hodně tomu pomáhají i neokoukané tváře a nesklouzávání do telenovelového patosu, jako to předvádí 30 Stříbrných. Místy tvůrci docela tlačili na pilu a když se nad tím zamyslíte, tak některé věci moc nedávají smysl, ale za mě jsou Hlasy i tak další z projektů, které nejsou žádná superpecka, ale určitě jde o nadprůměrný horor, který Netflixu ostudu neudělá. Potitulková scéna vybízí k volnému pokračování, které pokud vznikne s těmito tvůrci, rád zkouknu.

I když třeba golf z prosté neznalosti za sport nepovažujete, nejspíš díky tomuto filmu získáte dojem, že je to zajímavá a úžasná hra. U nás máme golf zažitý jako trochu snobskou zábavu pro movitější, ale v USA to tak úplně není, resp. je přístupnější i obyčejným lidem. Jak to vím? Shodou okolností jsem rok bydlel v Augustě a v Savannah jsem párkrát taky byl. Takže pro mě je Legenda i trochu nostalgie. Ale i kdyby tomu tak nebylo, tak se mi tvůrci trefili do vkusu. Mám tu poetiku staré Ameriky rád. Je v tom kus romantiky a opravdovosti, postavy i prostředí působí věrohodně a tak nějak solidně. Navíc sledujeme souboj tří golfistů mezi sebou, a drama odehrávající se v Junuhovi i v Adele. A to vše optikou malého kluka. Ve výsledku je to vše napínavé, dojemné a lidské. Nejsou tady záporné postavy. To oč opravdu v tomto příběhu jde je "hra", která se nedá vyhrát. Dá se jen hrát. No a taky je to samozřejmě o golfu.

Ten bláznivej doktor vymyslel takovou teorii o smolařině... , zazní z úst zpočátku skeptického detektiva Campana. A tato teorie (něco jakože tak velcí smolaři, nakonec skončí na stejném hřbitově), společně s komickou interakcí mezi Richardem a Deparieu, dělá z Kopyta velmi odlehčené drama o pátrání po nezvěstné dívce. Nebo je to komedie s detektivními prvky...vyberte si. Každopádně to takto namíchané drží pohromadě a přepálených nebo dětinských momentů, je velmi málo. Vyjímečně si nejsem jistý, jestli bych tentokrát neuvítal víc verbálního humoru, protože obě postavy braly svůj úkol zcela vážně (aby ne, únos dívky v Mexiku), takže nevtipkovaly, neusmívaly se a veškerý humor vycházel spíš z té kategorie, kdy se člověk pousměje cizímu neštěstí/smůle. Na druhou stranu sledujeme i proměnu sebejistého a pragmatického Campana, který je svědek tolika neštastných náhod, že mu občas ta teorie o smolařině, zase tak mimo nepřipadá. Pokud divák akceptuje myšlenku, že "na posranýho i hajzl spadne", nic mu nebude bránit v tom, film si naplno užít. Za zmínku stojí i úplný závěr, který je dojemně milý a nakonec jen díky němu přihodím na slabší 4*.

Houdiniho život by vydal na desítky životopisných filmů a každý z nich by mohl být jiný. Tento příběh se ve své první polovině zabývá cestou Houdiniho na vrchol a v té druhé se trochu víc rozebírá jeho vztah se ženami (matkou a manželkou) a tvůrci věnují hodně prostoru Houdiniho odporu k okultistům/spiritistům. První část je zábavná, dynamicky pojmutá, ale nejde se moc do hloubky. Sledujeme spoustu Houdiniho triků a jeho drive, aby se z něj stal nejlepší iluzionista na světě. Druhá polovina už ukazuje, že to nebylo zadarmo a Houdiniho představí jako člověka, který se pohybuje na hraně mezi láskou a svými ambicemi. Bohužel z toho tvůrci zbytečně rychle přeskočili na zmiňovanou zášť vůči podvodníkům, kterou prohloubila ztráta blízké osoby. Trilogie by byla lepší volba. Příběh i tak funguje dobře, doba ve které se odehrává i téma je velmi atraktivní a věřím, že tvůrci spíš museli některé věci vynechat, než že by se záměrně odchylovali od skutečnosti. Brodymu role sedla, takže pro první seznámení s velkým umělcem Houdinim, to není vůbec špatná volba.

Tak trochu studená sprcha. Není to tak dávno, co jsem velebil Richarda, že jeho postavy jsou sice roztržité, potrhlé, naivní, smolařské, ale ne hloupé. Alfréd sice není hlupák, ale bohužel je součástí dění, které má mnohem blíž k pokračování filmů s účetním Fantozzim. Gagy jsou na hraně grotesky a přestože jde znát, že se autoři pokouší o nadsázku, ve výsledku je to trochu křečovité a pro mě mimo mísu. Tento druh humoru není můj šálek kávy. A je to několikátý film Richarda, kdy mě mrzí, že nerežíroval někdo jiný. Někdo, kdo by z něj dostal víc a současně ho nenechal strhnout k tomu melancholickému ztvárnění osudem zmítaného tragéda. Navíc silný režisér by mu sáhnul i do scénáře (což je ovšem nejspíš důvod, proč je raději točí sám). Moc mi to nesedlo, ale pohled na Anny Duperey...nádherná ženská...mi postačí, abych hodnocení udržel aspoń v průměru. PS: E.Cupák byl skvělý herec i dabér, ale Richarda mám spojeného s P. Olivou stejně, jako Funese s Filipovským, takže minimálně do poloviny filmu, to bylo prostě divné.