honajz2

Mám pro thrillery typu "pár lidí je uvězněných v malém prostoru" strašnou slabost a když jsou inteligentní, mají propracované postavy a poutavou atmosféru, je to v mých očích okamžitě známka úspěchu. A Výtah tak, nad má očekávání, dopadl. Do atmosféry mě dostal už na začátku svou perfektní řemeslnou stránkou, udržoval mě v ní díky chytré postupné gradaci jak výchozí situace, tak i poznáváním charakterů postav a na konci mě nadchl hlubší pointou, která byla především metaforou životní situace všech čtyř. Nekoná se žádný happy end, ale trpké uvědomění si, kdo v realitě nejvíc na vše doplatí a kdo naopak dopadne nejlíp - aspoň teď. Touha po spravedlnosti je zde k ničemu, protože svět spravedlivý nebyl, není a nebude. Vlastně je až fascinující, jak je to odstupňované, jak se dají postavy seřadit podle vyústění jejich situace (a jejího dopadu) a jak se dá v drobných náznacích vidět charakterová podobnost mezi postavami napříč věky a tím pádem se dá předvídat, že jednoho dne dopadnou stejně - čímž nemyslím, že zase uvíznou ve výtahu, ale že dopadnou stejně jako ti, s kterými tam tehdy byli. Snažím se co nejmíň spoilerovat, ale jde to těžko, bez vykecání konce a jeho přesahu. Fascinující ale je, že postavy mají propracovaný charakter, všechny se dají chápat a pak je na osobních preferencích každého diváka, s kým se ztotožní nejvíc. On tu není nikdo vyloženě kladný ani záporný, stejně jako v životě, a každý na svoji životní situaci a postavení ve firmě reaguje jinak - a každý buď více nebo méně svinsky. Obecně je to hlavně kritika systému a korporátů a jejich psychických dopadů na řadové zaměstnance, kteří jsou vedení fuk. A situace, ve které může jít o život, nechá vybublat na povrch úplně vše, protože v ní lidé jsou najednou upřímnější a v panice ze sebe dostanou to, co jinak ne. Námětem podobné filmy tím většinou disponují taky (nebo by aspoň měly), ale jen naprosté minimum z nich to zvládá tak dobře jako západoněmecký Výtah. Navíc skvělý scénář je podpořen i skvělým řemeslem, kdy práce s nasvícením či rámováním záběrů opravdu umí budovat stísněné pocity a přepínání záběrů v nervydrásajících situacích do kabiny a mimo kabinu jsou taktéž skvěle propracované a díky nim je vše napínavější, jelikož se strach o někoho stane strachem o všechny, ačkoli momentálně jde o život klidně jen jednomu nebo akutně nikomu. A nevyprchá ani po skončení určité scény, ale zůstane, jelikož všechny věci zde mají svůj význam a když se něco zlomí, i když se to zdá na první pohled zbytečné, tak to vždy má svou dohru. Snad vše tu je perfektně propojené, takže to na plný počet prostě vidím. 5*

Na jednu stranu skvělý nápad s filmovým pásem stejnojmenného filmu po následcích požáru, na tu druhou až moc očividný a míň vnitřně kreativní než se od pohledu zdá. Ale tohle skutečné "Hořící město" prostě funguje a to je u experimentů vždy hlavní. 4*

Nesetkat se Juliana s Frankem a Edem, nedám ani třetí hvězdu, protože mimo to a důvěrný rozhovor Kida a Tagomiho se zde řeší hlavně vztahy a již vyčerpaná dějová linie okolo manželů Smithových, která stále stojí na místě a k něčemu většímu v ní dojde asi až na konci... Zatím teda nejslabší epizoda. Slabé 3*

Za tím fakt stojí Benjamin Renner? Ten, kdo vytvořil Velkého zlého lišáka a O myšce a medvědovi? Vůbec bych ho v tomhle nejprůměrnějším průměru animáků o ptácích a důležitosti rodiny nepoznal. Vlastně mě překvapuje tak kladný ohlas a (zatím stále) červená čísla, protože na mě to působilo jako slepenec random scének na téma "kachní rodinka migruje a poznává další ptáky" a to až tak, že i Tajný život mazlíčku 2 mi přijde mnohem celistvější. Přitom ten si za nedějovost vysloužil vcelku oprávněnou kritiku, byť mě nakonec sedla, jelikož to prostě jsou už od začátku tři paralelně vyprávěné příběhy, které se v závěru protnou a tohle vedení je jasné už od začátku, ale Ptáci stěhováci jsou nejprve sledem scén, kde se čeká na nosnější podzápletku, která přijde, ale až v půlce filmu v podobě záporného kuchaře s obsesí na kachny na pomeranči, který zde ale škodí jen aby se neřeklo. Prostě nepřijde jako někdo, s kým by se jako záporákem počítalo aspoň hned po úvodu, ale náhodou někde v polovině a náhodou taky prohraje, aby děcka mohla zachránit rodiče a něco velkého sama dokázat. Jak vše postupuje dál, je to jak zdechlá verze druhého Slepičího úletu, který to v jedné části připomene opravdu hodně skrze "dokonalou" farmu. A letecké scény jsou nejtypičtější trademark filmů o mluvících ptácích, přičemž samozřejmě vypadají animací líp než evropské, ale nepřináší nic navíc, nic nového nebo něco svého, prostě se sami sebou fascinují stejně mdle jako ty evropské. Je to veskrze milé a spíš pro malá děcka, plusem je i sympatická ústřední rodinka, ale celek na mě působí až moc obyčejně a rozházeně, že mě to časem svojí netypičtější výstavbou amerického animáku začalo nudit. Sem tam se něco vtipného a zdařilého objevilo, ale zapamatovatelných momentů jsem si zde našel opravdu málo. Tak málo, že i přes průměrné dojmy třetí hvězdu nedám, protože je to opravdu příliš generické a zaměnitelné, s mizerně propojenými segmenty. Ale to je holt obecný problém Illuminationu - vytváří buď Mimoně nebo generické animáky (čest výjimkám). Lepší 2*

Ach jo, proč film s tak hmatatelně precizně vystihnutou atmosférou místa (a to tak působivou, že jsem se cítil, jako bych v Bronxu bydlel taky - a tak silně na mě už dlouho nějaký hollywoodský film v tomhle ohledu nezapůsobil; asi proto, že se Bronx zpočátku představuje z oken autobusu) musí mít tak jednorozměrné postavy a banální scénář? Na postavy jsem si časem zvykl, to se trochu poddalo, ale na nadužívané voiceovery a doslovnost (hlavně co se závěrečného poselství týče) vůbec. Přesto si to musím zařadit mezi gangsterky, které mě oslovily, protože tahle je někde úplně jinde. Žádný nekritický obdiv, žádné velké přestřelky, žádné složité cesty na vrchol a následně na dno. Tady jsou gangsteři jen prvkem k dotvoření jinak klasického příběhu o dospívání, který se odehrává ve čtvrti, kterou místní mafie a gangy mají pod palcem, takže se snadno můžou pro místní děcka stát obdivuhodnými, když si jich každý musí "vážit". Malý Calogero nepráskne Sonnyho a Sonny se o něj začne starat jako o vlastního - avšak v tom smyslu, že mu dává překvapivě cenné rady do života, chrání mu zadek a snaží se udělat vše pro to, aby neskončil jako on. Jako by hlavní postava Sonatine měla extrovertního amerického dvojníka, který ale není vyhořelý, jen čeká konec. Plyne si to svým tempem, primární je atmosféra Bronxu šedesátých let, která je opravdu zdařilá a řemeslně skvěle zpracovaná. Fungují tomu i přesahy do oboustranného rasismu a meziřádková kritika tehdejších poměrů v takto fungujících čtvrtích, samozřejmě podaných pohledem kluka, který se v nich narodil a vyrůstal a bral je jak jsou, byť jim nikdy pořádně nemohl porozumět. Vlastně to De Niro zvládl velmi dobře a určitě se na to rád podívám znova, jen fakt nechápu, proč tu není jediná postava s pořádným charakterem. To je totiž jediné, co tomu schází k naprosté životnosti - svět je tepající, ale postavy jsou spíš šablony. Sice zapamatovatelné a dokonce všechny pamětihodné (což taky není jednoduché vymyslet tolik výrazných postav), ale pořád to jsou hlavně šablony, které dopadnou přesně tak, jak čekáte, resp. jak čekáte, když pochopíte výstavbu filmu. Expozice je opravdu příliš dlouhá na to, aby z toho vypadlo něco jako Goodfellas - a já jsem za to určitě rád. 4*

Celkově poněkud nevyrovnané (první povídka je stylově i podáním dost jinde oproti následujícím dvěma, i když tématem zapadá), ale zvlášť to na slabé čtyři hvězdy v mých očích vyjde, akorát je dávám hlavně za určitou odvahu ke kritice režimu, která se tehdy nárazově ob rok objevovala a vyvrcholila krátkou stabilní částí, ve které vznikla nejslavnější díla československé nové vlny. Tvár k okne je docela zdařilý předvoj po prvním předvoji, který už v sobě určitou jinakost a depresi ze skutečné reality režimu má, avšak já z žádné ze tří povídek úplně nadšený nebyl. ŽALOBCE stojí vyloženě na atmosféře a v ní spíš jen něco načrtávají, než aby měly pevnější ústřední zápletku, což samozřejmě v tomhle podání není špatně, jen mě to i přes jazzovou hudbu moc nechytlo a můžou za to dlouhé pauzy mezi jednotlivými větami v dialozích, které jsem chvílemi vůbec nechápal. OBHÁJCE se mi líbil nejvíc, s takovým trpkým humorem a přesným zobrazením zvolené situace, především co se týče rodiny dychtivě čekající na smrt svého nejstaršího člena, jen se ji snaží pokrytecky skrývat. Ačkoli mě se nejvíc líblo, jak si mladý doktor se starším pacientem vybudovali nečekané přátelství. SOUDCE je takový nejvstřícnější a nejčitelnější, u kterého je na jednu stranu jasné, k čemu vede (a taky k tomu dospěje), ale na druhou stranu otevírá něco, co se tehdy až tak zametalo pod koberec. Rozhodně to ale funguje a zapůsobí, je to taky naprosto trefné, jen mi to přišlo tak trochu jasné dopředu. Hodnotit to zvlášť, první povídce dám sotva 3*, druhé 4* a třetí slabé 4*, což by mohlo vyjít na stejné hodnocení i matematicky. Slabé 4*

Nemá to úplně dokonalý scénář, větší dějové posuny bohužel stojí na klišé (rakovina, smrt), začlenění písní od ABBY mohlo mít hlubší účel a samotný závěr je možná až moc optimistický, jenže mimo to rozhodně není klasickou romantickou komedií. Vlastně je to film antiromantický, ve kterém k žádnému skutečnému vztahu nedojde a jeho humor je převážně cynický a černý; zvlášť v prvních 20 minutách to vypadá, jak kdyby se na tom podílel Todd Solondz. Muriel má život na prd, skoro všichni ji nesnáší, ona uniká do líbívých písniček ABBY a sní o vlastní velké svatbě, jenže se jí všechny snahy kazí a dokonce není vykreslená jen jako nepochopený chudák, ale jako někdo, kdo si za své problémy může částečně sám. Hogan k ní není přehnaně citlivý, jako k ostatně žádné z postav, pokud pominu výše zmíněné vady. A právě kvůli tomu to na mě zafungovalo, nejednou jsem se zasmál nahlas a na slabé čtyři to ješté vidím. Jen o tloušťku svatebního závoj, ale vidím. Slabé 4*

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č. 49 - SINGAPUR - Začne to působivým úvodem, který se zvrtne do klasické asijské duchařiny plné děvčat s dlouhými černými vlasy, která ale v půlce, s plným rozehráním údělu paranormální policie, získá grády a rozehrává napínavou zápletku s jedním zajímavým zvratem navrch, který ale dospěje k slabému a překombinovanému konci korunovaným dalším zvratem, který je ale dost předvídatelný. Je to jak na houpačce, chvílemi slušné, chvílemi těžký průměr až podprůměr a celkově mi to i přes všechny klady na víc než čistý průměr nevidím. Přesto sice ano, filmařsky je to kvalitní, místy funkčně vtipné (hlavně rozhodnutí z šéfa policie nikdy neukázat tvář, jen pusu a různá jídla, která neustále jí) a atmosféru to má občas silnou, ale ani to mi výsledný dojem na vyšší hodnocení nezachránilo. 3*

Na žánrových křesťanských agitkách je něco fascinujícího - na jednu stranu jsou násilné až to bolí, na tu druhou vždy nabídnou nejeden vtipný moment, plynoucí z toho, jak hloupě působí. Na tohle jsem narazil dneska prvně, úplnou náhodou a když jsem zjistil, že k tomu jsou české titulky, sehnal jsem si to a těch 43 minut tomu obětoval. Ještě že to nemá o minutu míň, protože to už bych tu nic nikdy nenapsal a šel vyřvávat na Svoboďák, že Ježíš všechny miluje, protože cokoli spojené s číslem 42 je pravda a nic než pravda. Trochu blbý vtip pro zasvěcené, nicméně dál, protože ani vyznavači Douglase Adamse nedopadnou podle Final Exit dobře. Ten film mě střídavě rozesmíval a střídavě naprosto iritoval. On sice je amatérský, takže je jasné, jak bude vypadat, ale typické prvky křesťanské agitky (jasné rozdělení na věřící=hodní, nevěřící, pochybující=zlí jak Hitler) jsou vždycky k smíchu, stejně jako jejich směšně ploché postavy bez charakteru a tady se ke všemu přidal i herec přímo ztvárňující Satana! V křesťanské agitce! Z toho by jednoho až šlak trefil. Každopádně po přečtení obsahu se dilemata zde ukázaná dají hned odhadnout a postavy jsou vyloženě směřovány k nekomplikovaným osudům. To amatérské zobrazení protestu u vězení, či naprostý mindfuck se střelcem (Co byl sakra zač? Proč byl spojený s tou novinářkou? Oč jim šlo?), je fakt něco, ale u posledního soudu jsem se začínal cítit podobně vytočený, jako u Dvacátého devátého - a tam to fakt byl extrém. Bůh by měl být, podle všeho, milující. Sice taky trestající, ale chápavý, odpouštějící. Tím pádem soudí podle vašich hříchů, činů a měl by jasně poznat, co si zasloužíte. Tady ale Bůh soudí jen na základě dvou šablon: pevně věří ve mě/nevěří nebo pochybuje. První skupina má automaticky Nebe, bo je jí vše odpuštěno (i vražda - jejíž motivy jsem absolutně nepochopil), druhá automaticky Peklo, jelikož věřila málo nebo vůbec. Přitom tohle smýšlení úplně popírá řeči o svobodné vůli (kterou Bůh lidem dal), která zde nabývá smyslu "mysli si, co chceš, ale pokud si nemyslíš, co přesně chci, tak hoř ve věčném plameni i kdybys zachránil milióny životů". Tohle učení fanatických a ortodoxních křesťanů mi přijde až moc zlé, vzhledem k tomu, jak popisují Boha. Zde ho ale je v míře vrchovaté a v silně zastrašující případech (Carrie je v pekle a věčných mukách jen proto, že nevěřila, přitom nic špatného neudělala) a nepomůže ani, když se za daného člověka modlíte. Buď jsi silný křesťan, nebo jsi hned v pekle. Přitom jak to bude až po nás bude nikdo přesně neví, ale když to vezmu podle Bible, tak je Bůh hlavně chápavý a do Nebe může i ateista. Tenhle film má pravdu v tom, že i vrah by mohl do Nebe, pokud svých činů upřímně lituje, jinak je ale až nebezpečný, vyloženě omezující svobodnou vůli, o kterou se zde nejednou chce film opírat. A samozřejmě se neukáže, jak všechny postavy dopadly, i když je to rozdělením jasné. Jestli je Bůh aspoň trochu milující, zachrání aspoň Jeremyho, ale nic tomu nenasvědčuje. Tudíž je zde Bůh jako někdo, koho bychom se měli bát, pokud v něj nebudeme dostatečně věřit. Přitom Bůh by měl být ten, koho bych měl milovat a bát bych se měl jen Satana. Ona i ta boží láska má samozřejmě své hranice, ale pořád v ní má být tolerance a pochopení, které tady neexistuje. Chce to hlavně šokovat a evangelizovat co nejdrsnějším možným způsobem (což přes ty efekty moc nejde - a drsný není ani omylem, aby nedošlo k mystifikaci), ale výsledek je spíš takový, jako kdyby mě někdo měl přesvědčovat, že když nezabiju tohohle člověka, který může být reptilián, tak reptiliáni ovládnou celý svět a já za to budu moct. Za mě tohle fakt ne, Time Changer jsem do jisté míry ještě bral, protože někde pravdu skutečně má, ale tohle fakt, fakt hodně nesouzní s tím, co si myslím. Btw, nejsympatičtější mi většinu času byl profesor, protože to byl pragmatik, který ale nic nemyslel zde (navzdory tomu, co se na něj Satan snaží vyhrabat) a podle mě i tihle lidé by si, v případě křesťanského pojetí posmrtného života, Nebe zasloužili. Nebyl mi názorově nejblíž, ale chápal jsem ho. Jenže vzhledem k tomu, jak film končí, asi taky pomašíruji do Pekla, ach jaj... 1*

S Lanthimosem skutečně společnou řeč nenajdu... Má sice dobré nápady a občas zajímavý filmový styl, ale vždycky spadne buď do opájení se sebou samotným, nebo do jednoduchých poselství vydávaných za strašně složitá, nejhůř obojí naráz. Tady je překvapivě mainstreamovější - servíruje normálně srozumitelný příběh, postavy vykazují nějaké emoce (!!) a je to snesitelnější pro širší okruh diváků než jeho raná tvorba. Na jednu stranu fajn (hlavně co se emotivnějších postav týče), na tu druhou se bohužel ještě víc projeví, jak prostinká podobenství nabízí a jak se je mermomocí snaží zamaskovat výraznou artovou stylizací a spoustou cinefilních hrátek. Tady až dosahuje barevnosti filmů Wese Andersona a stejně jako u něj jsem měl problém s určitou přestylizovaností - a bohužel ještě víc než u Wese, který to má jako sice ne mě úplně sedící, ale vcelku pořád milý trademark. Lanthimos ale buď vykrádá (rybí oko, včetně záběrů zdůrazňujících, že to fakt rybí oko je) nebo sebevykrádá (zoomování různých délek), což samo o sobě není na škodu, jen jsem z toho drtivou většinu času cítil až mírně arogantní urputnou snahu být světově slavný kvůli neustále se objevujícím neotřelým filmařským nápadům, které se ale jednak časem okoukají (nebo aspoň mě okoukaly) a taky se dají najít v nemalém počtu filmů okrajového artu, takže ani nejsou tak objevné. Zpočátku mě to mělo čím překvapovat, ale rychle jsem si zvykl, ničeho nového se nedočkal a přitom se to tváří tak živě, jakoby se to z každého okénka snažilo vykřiknout: "Já jsem film století!". Mimo to ale ano, dost těch nápadů se mi líbilo, cením, že jejich využití má často smysl a rybí oko mám rád už od Nočních hovorů s matkou, takže ačkoli se zde nadužívá, tolik mě zase neomrzelo. Což mě ale přivádí k dalšímu, většímu problému, kterým je scénář. Nemůžu si pomoct a doufám, že mi jen něco uniklo (když to má oproti jiným Lanthimosovým filmům tak nadšené reakce), ale přijde mi, že to celé bylo jen jednoduché emancipační podobenství s plochými postavami a strojově působící gradací. Jako jo, smysl to dává, drží to pohromadě, teoreticky si není na co stěžovat, ale působilo to na mě (bohužel stejně jako ostatní Lanthimosovy filmy) až moc chladně, bez skutečných emocí. Všichni jak kdyby byli umělí stejně jako na začátku Bella. A to tu jsou zřetelné emoce, ale jaksi na mě nezafungovaly, stejně jako vyloženě ploché emancipační schéma, které je veskrze primitivní, s příčinami posunu charakteru Belly kýčovitými jak zdejší obloha, kterému korunuje divný fakt, že na to, kým je, strašně rychle chápe složité věci. Čistě narativně ozvláštněné je to jen tunami sexuálních scén, u kterých mi přijde vtipné, že Lanthimos, který se prezentuje jako velký feminista, je v drtivé většině svých filmů využívá nadměrně a s úchylným snímáním, jako by úchyl fakt byl a kompenzoval to bohulibým poselstvím. Zvláštní dojmy z nich vždy mám. Když už mě ta určitá umělost začínala štvát, přišla svatba s deus ex machina zvratem, který mě teprve vytočil, aby se zvrtl v to nejlepší z celého filmu. Dlouhou dobu to až moc vypadá jako průměrný současný film s aktuálními tématy, který z černobílých škatulek nebude schopný vyjít (a na Lanthimose by to dokonale sedělo), ale nakonec jsem byl mile překvapen, že se tahle pitomost (myšlen onen zvrat) obrátila v hlubší vykreslení emancipační cesty, které je mnohem silnější než ve zbytku filmu. A kupodivu zde existuje i kladná a neutrální mužská postava, jejíž jednání se dají chápat. Závěr se mi líbil opravdu hodně a kdyby v takovém duchu byl celý film, asi bych byl nadšen, ale bohužel přišel příliš pozdě v dost dlouhém filmu, který za celou dobu předtím nepřijde s ničím ve svém poselství pořádaným. Výhrad mám fůru, ale musím souhlasit s tím, že je to opravdu nejlepší Lanthimosův film. Jednak je vyrovnanější, i když se z něj maličko vytrácí původní osobitost (což mi ale tolik nevadí, když mi nikdy nesedla) a mimo povedený závěr je zde naštěstí dost skutečně vtipných scén, které mě dokázaly rozesmát nahlas a zase přesvědčily v tom, že když už Lanthimose, tak radši v podobě komedie - ta vážná forma mi u něj vždy byla pro smích. Přesto když už emancipační film, tak Diane Arbus, Diane Arbus a ještě jednou Diane Arbus. 3*