castor

Film roku!! Paradoxně s (ve stejném, velice silném, roce uvedenou) Tenkou červenou linií nejlepší válečný projekt posledních dvaceti let.. a i v letech 2005, 2009 a pak i 2015 při dalším zhlédnutí vše funguje jako kolečka v dobře seřízeném strojku. Co bylo obtížnější? Přežít vražednou invazi na pláži Omaha nebo proniknout do týlu nepřítele a zachránit jistého vojína Ryana, nejmladšího ze čtyř bratrů? Tenhle plíživý hollywoodský patriotismus spojený s dokonalou filmařinou fungují mistrovsky. Nosná zvuková stopa, velmi emotivní hudba, nepřikrášlená podoba války, obnažené vnitřnosti, intimní dialogy, kompaktní herecké obsazení, kouzelník Kamiński a suverén Spielberg. A jeho neutuchající zájem o hlavní i vedlejší postavy. Mrazení v zádech jak vyšité!!

Pro mě tak trochu kultovní záležitost. Sic to byl první skutečný předěl v Reevesově herecké kariéře, kupříkladu starší filmové časopisy o něm nepsaly. Pak Bod zlomu, alespoň u nás, začala často reprízovat televize a tenhle kriminální kousek z prostředí divokých vln a ještě divočejších (a tempo neztrácejících) honiček si začal získávat zástupy fanoušků. Strhující atmosférická lahůdka a vedle (herecky tehdy ne úplně spolehlivého) Reevese jeden z vrcholů kariéry bohužel zesnulého Patricka Swayzeho!! Syrová testosteronová akce se musí líbit, surfování je v podání těchhle hošanů neskonale cool, tvůrci si pohlídali vztahy mezi jednotlivými postavami, které nejsou triviální. Reevesův vládní agent a ambiciózní zelenáč Johnny Utah se infiltruje do losangeleské surfařské komunity, aby se důkladně mrkl na to, kdo stojí za bankovními loupežemi, které parta vtipálků provádí v maskách amerických prezidentů. I kvůli charismatickému králi mořských vln Bodhimu ve svém poslání znejistí a podléhá až anarchistické svobodě. A Kathryn Bigelow pod producentským dohledem Jamese Camerona jednoznačně dokazuje, že na chlapská témata rozhodně má!!

Hlavní role nebo vedlejší? Je to jedno - tenhle pozoruhodný herec doslova magneticky přitahuje veškerou pozornost, ať už má ve filmu jakýkoliv štěk.. Jack Nicholson je legenda, po které jednou zůstane velká díra!! Na svou dobu místy odvážné drama (pořád jsme na poli hollywoodského kousku), ve kterém sledujeme jeden komplikovanější vztah matky s dcerou, která postupně vylétává z hnízda. Poměrně klišovitý kus, který nešetří sentimentem i prudkými zvraty (které ovšem příliš nefungují), může za úspěch děkovat zejména hercům. Bez nich by se plácal v průměrných vodách. I tak do nich při vší úctě k tvůrcům víceméně patří. Role Oscarem oceněného Nicholsonem byla důležitá, ale přece jen okrajová. Znovu byl výborný, ale vynikající jako jinde (kde si cenu zasloužil spíš) nikoliv. Nicméně tenhle kritický i kasovní úspěch znamenal jeho návrat na špici. Do té doby televizní scénárista James L. Brooks poprvé režíroval vlastní celovečerní látku, shrábl rovnou tři sošky (produkce filmu, scénář a režie), ale obávám se, že jde o jeden z oněch akademických přehmatů. Napsal poměrně ploché postavy, které dostávají zajímavé obrysy až s příchodem rodinné tragédie v druhé polovině snímku. Což už je trochu pozdě. Tři až čtyři, sorry.

Tohle se prostě neomrzí.. mmmmmmmmmmmm.. stačí ochutnat!! Tolik symbolů, tolik odboček, tolik nápadů, tolik zvratů, tolik kudrlinek, tolik citu pro atmosféru. Tvůrci se dokonale vyřádili, nabídli neuvěřitelně pestrou paletu zvuků, nálad, barev a emocí. Amélie byla svého času naprostý úkaz, okouzlila i mainstreamové diváky, kritiku dostala do kolen a zabrala čestné místo v kdejakých diváckých anketách. A vítěz MFF v Karlových Varech spolehlivě chutná i po letech. Zasněná servírka se rozhodla konat dobro i rozdat pár výchovných lekcí (třeba jistému zelináři). Režisér Jean-Pierre Jeunet u toho drží to neuvěřitelné tempo vyprávění, hudební skladatel Yann Tiersen jednoduše kouzlí. Ničím neohraničitelná fantazie bude mít pokaždé zelenou. Zázraky se dějí.