lamps

Nejúžasnější věc, jakou jsem v kinech viděl za dlouhá léta. Asi od Fury Road, který se díky Furiose stává ještě lepším filmem a přirozeným akčním i pocitovým vyvrcholením osobní odysey i přesahující pětačtyřicetileté ságy, již Hardyho šichta znovu nakopla jako jistý legacy sequel. Tehdy ještě nešlo o budování ságy v tradičním měřítku, například po vzoru Star Wars, kde se přelévají rodinné vztahy a reference k minulému dění utváří přesahující komplexní příběh. Max i Furiosa byli nositeli traumatu, s nímž přistupovali k vlastní budoucnosti. Protagonista stejně jako v trilogii nedokázal ochránit své milované a odevzdal se základnímu instinktu přežití. I pro částečnou rezignaci na vlastní iniciativu se Max ocitl v pasivní pozici, vláčený událostmi skončil na tahači s uprchlicemi, jež byly hlavními hybateli příběhu. Přímočará cesta tam a zase zpátky čerpala z tradice carsploitation filmů, v nichž jsou hlavními atrakcemi automobilové honičky a související brutální kolize. V kinematografii přitom těžko najdeme důmyslnější vyprávění v neustálém pohybu, kdy stačíme přimknout k postavám a kochat se nelítostnou náturou okolního světa, který je protagonistům těsně v patách… Furiosa je prequelem, jejichž komunikačním specifikem je to, že pokračují v tvorbě zavedeného světa a současně se dějově vrací před film či filmy, které jsou jejich pokračovateli. Miller tuto vazbu na Zběsilou cestu řeší procesem často nezištného zrcadlení, jímž utváří hutnou ságu na úrovni worlbuildingu, vyprávění i emoční identifikace. Dospívání hrdinky by mohlo být z pocitového hlediska a nálože traumatu i Maxovým originem, Furiosa proto obstojí možná ještě lépe jako plnokrevná úvodní kapitola. Miller nás tradičním prologem vhodí do světa zbaveného naděje, v jehož pustinách se každý chytá jiného stébla a tíhu zármutku snáší jinak. Dementus je do jisté míry antitezí Maxe, neboť vlastní trauma vyvažuje krutostí a rozvrácením veškeré křehké rovnováhy. A to i politické, již tři kolonie pod palcem spřízněných padouchů udržují v rámci vlastního přežití a také utlačování nezbytných pracovních sil. Postavy se do jistých podmínek zkrátka narodí a přijímají je. Zrcadlí se (opět v porovnání s FR) nejen úloha samotné Citadely, která je jakožto politováníhodné doupě plné bídy, znásilňování a drastických sociálních rozdílů v součtu nejschůdnějším životním prostředím, ale také historie lidských konfliktů obecně. Nepoučitelná či naopak morálně uvědomělá lidská povaha se přitom vztahuje na jednotlivce. Furiosa tak potká i svého mentora, jenž opět reflektuje Maxe – jen s tím rozdílem, že Pretorián Jack, jehož rodiče stejně jako v případě Maxe bojovali za správnou věc, odmítá přijmout úděl věčného samotáře. Vztah Furiosy a Jacka buduje vůbec nejsilnější základy pro emoční oblouk, který se klene i přes Zběsilou cestu. Šílený Max obecně není ságou, již bychom si spojovali s niterními emocemi, což však Furiosa zásadně mění. Prahnutí po pomstě za ztracené dětství, domov i matku funguje jako archetypální dějotvorná pohnutka, s níž však Furiosa nemůže dojít vnitřnímu míru stejně jako Dementus. Jsou to právě pozitivní emoce směrem k dřívější rodině a Jackovi, jež hrdinku zásadně formují a předesílají její činy ve Zběsilé cestě. Stejně jako někdy v reálném životě, ve zubožené Pustině lidé dvojnásob pociťují osamocení a nemožnost věnovat druhým ty nejhlubší city. Při opakovaných projekcích Zběsilé cesty si tudíž můžete vztah mezi Maxem a Furiosou, dvěma nepředstavitelně zatvrzelými trosečníky, rázem zasazovat do mnohem pocitovějšího rámu. O to víc, že Miller si ve Furiose neodpouští krátké Maxovo cameo, během něhož mytologický hrdina v podstatě ještě víc zikoničtí a utuží své vazby k silné hrdince, již posléze nabídne klíčovou oporu. Právě v těchto vztazích vězí unikavá naděje světa ovládaného šílejícími muži… Furiosa se tímto dílem, které exploatační tradice podřizuje epickému narativu o dějinné zacyklenosti a potřebě neustáleho boje za dobrou věc, stává jednou z největších ženských hrdinek kinematografie. A také nejemotivnějších, neboť nevyřčená slova a zatlačované slzy mnohdy vydají za tisíce dojímavých frází. Je přitom nešťastné stavět hodnocení Furiosy na srovnávání se Zběsilou cestou, neboť ojedinělé kvality a dominanty obou filmů nejlépe fungují v pocitovém tandemu. Akční inferno s Hardym a Theron je součtem dějinných příkoří uvalených na postavy v průběhu celé Millerovy ságy a současně jedinou odpovědí na rozsáhlejší přemýšlení o světě v tomto prequelu, jenž opravdu dokázal nemožné – je tak výjimečný, že ještě povyšuje a ozvláštňuje už tak výjimečný a zcela unikátní film. 95 %

Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný.

Originální je určitě správné slovo a naštěstí si k němu píši ještě „soudržný“. Tenhle film mohl dopadnout lépe, ale rozhodně i mnohem, mnohem hůř. Pohlcení do 70. let je vypiplané určitě i estetikou, ale především kulturním pozadím, na úrovni explicitních, referenčních (přímo odkazují k věcem a místům, které něco znamenají) i symptomatických významů (myšlenka odvozená od obecných představ určité části společnosti). Od počátku talkshow záznamu v podstatě dýcháme dobový vzduch a máme spoustu otázek ohledně hlavního hrdiny, jeho napojení na Bohemian Grove a úmrtí manželky. Líbí se mi, že satira senzacechtivé televizní sítě je možná dost okatá, ale přece úzce souvisí a podporuje základní hororovou linii kolem protagonisty, jehož David Dastmalchian zahrál báječně – stoprocentně soustředěný a v mimice přesný výkon. Líbí se mi, jak to celé opravdu působí tak trochu cheesy a neškodně, stejně jako formát fiktivního pořadu, v němž moderátor pro vysokou sledovanost provádí psí kusy a vedle senzibila či démonem posedlé dívky si pozve i skeptika, jenž vše viděné a podezřelé arogantně vyvrací jak Babiš ve sněmovně. Úplně se mi nelíbí střídání barevného found footage materiálu s černobílými náhledy do zákulisí, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. Kvituji však trpělivě budovanou záhadu, výbuch hororové show i ambivalentní vyústění, jež nutí k přemýšlení tím interpretačně příjemným způsobem – znovu to chci vidět, jelikož si potřebuji srovnat celé schéma a jelikož nepochybuji, že k němu napodruhé pocítím ještě větší respekt a obdiv. A to všechno za 86 minut a s minimálním rozpočtem. Wow.