robbez

Je to vlastně taková ekologicko-feministická pohádka, kterak dobro zvítězí nad zlem i za cenu vraždění, protože ti odporní maskulinní myslivci si nic jiného než smrt nezaslouží. Film se mi ale celkově líbil: originální námět, zajímavé postavy a zvláštní atmosféra.

Tento film je především náboženská alegorie o stvoření a konci světa s naprosto jednoznačnými odkazy na události a osoby Starého a Nového zákona. Otec spisovatel je Bůh a stvořitel. Matka je asi nějaká duchovní síla či duše Země, která o ni pečuje a zušlechťuje ji. Dům je stejně jako Země svého druhu živá entita, která reaguje na vnější podněty. Do domu (na zem) přichází první člověk - muž (Adam), poté jeho žena (Eva) a jejich dva synové, mezi nimiž dojde k hádce a bratrovraždě (Kain a Ábel). Krev z první vraždy prosákne do struktury domu (Země) a naruší jeho stabilitu (první zlo na světě). S blížícím se koncem filmu jsou ty masové apokalyptické scény až příliš absurdně vyhrocené a je téměř fyzicky nepříjemné se na ně dívat.

Jsou zde zajímavě koncipované dialogy Masaryka s různými lidmi, ale nelze se ubránit dojmu, že hlavním záměrem filmu je ukázat Jana Masaryka, kterak souloží a užívá kokain. Především je ale historický nesmysl, že Masaryk byl v období Mnichova hospitalizován na psychiatrii v USA. Nechápu také, proč se celý film odehrává jen v takto krátce vymezeném časovém období. Život Jana Masaryka byl určitě zajímavý i před tím a hlavně pak poté. Ono se ale možná chystá nějaké pokračování. Herecké výkony Rodena i Kaisera jsou však určitě výborné.

Spíše to bylo udělané na efekt a akci, než aby tam byly nějaké hlubší myšlenky ohledně genetické manipulace.

Valná většina filmu byla naprosto neuvěřitelnou fantasmagorií. Panoptikum bizarních postaviček vystupuje v ještě bizarnějších situacích. Ta dadaistická absurdita namíchaná s balkánskými emocemi se už opravdu místy nedala vydržet. Je tam několik vizuálně krásných a poetických scén, ale bohužel zanikají v celkově zběsilé a nesourodé hrůze. Kusturica možná opravdu spojil zdánlivě nespojitelné: brutální morbidnost Tarantina s humorem Zdeňka Trošky.

Opravdu vyvážený a objektivní pohled, který nevidí zlo jen na jedné straně, ale snaží se problémové soužití Čechů a Němců v problémové době zobrazit realisticky.

Vlastně tak nějak úplně nevím, jestli se mi film líbil nebo ne. Bylo tam až příliš mnoho prázdných míst, kde se vlastně nic nedělo. Pozorovat několik minut osamoceného psa na opuštěném ostrově je možná svého druhu meditativní zážitek, ale také poněkud nudné. Přestože se tam navíc jednalo o poměrně silné události, byly zobrazeny jaksi příliš zjemněle, kultivovaně a bez emocí. Je to možná lepší, než kdyby emoce naopak "stříkaly" z obrazovky, ale také poněkud chladné a sterilní.

Osoby manipulující a využívající druhé lidi existují v různých profesích a v každém režimu. To ostatně trefně a ironicky ukázal i závěrečný dovětek filmu. Jsou samozřejmě povolání, ve kterých lze své postavení zneužívat výrazně. V dnešní době jsou ovšem učitelé spíše bojícími se "otloukánky" ze strany žáků, jejich rodičů i vedení škol, kterých se při nějakém problému nikdo nezastane. Představa, že by nějaká učitelka požadovala různé služby víceméně od všech svých žáků a jejich rodičů, mi nepřipadá příliš reálná.

Hlavní hrdinka měla po smrti své matky pořádnou "divočinu" ve své hlavě a ve svém životě a tak se rozhodla odejít do přírodní divočiny, aby znovu našla samu sebe a sílu k další existenci. Nakonec došla k velmi objevnému poznání, že všechny události a eskapády v jejím životě měly svůj smysl a jsou nedílnou součástí jejího osobního příběhu. Někdo zkrátka k takovému poznání potřebuje nejprve ujít 1770 kilometrů.

Zajímavé hlavně vizuálně a atmosférou. Vadí mi takové to spasitelské klišé: Mimozemšťané přijeli, aby nám sdělili, že máme všichni spolupracovat a táhnout za jeden provaz. Naopak přitažlivá je myšlenka, že součástí určitého jazyka jako nástroje komunikace může být i znalost budoucnosti. Nejsem si úplně jistý, jestli by takový "dar" lidstvo skutečně ocenilo a k jakým důsledkům a následkům by to mohlo vést.