gudaulin

O Času smyslnosti rozhodně nelze uvažovat jako o "seriózním" historickém dramatu. Je to romantická, dobová moralitka o napraveném hříšníkovi, která má v lecčems blízko ke kostýmním francouzským velkofilmům 60. a 70. let a la Angelika. Silnou stránkou snímku je výprava a hvězdné obsazení, produkční zázemí velkého amerického studia se nedá zapřít. Film je natočený s lehkostí, představuje sympatické spotřební zboží, které se trapně nepodbízí a k historickým reáliím přistupuje s určitou důstojností. Navíc umí hodně šikovně pracovat s emocemi, dojímá a baví přesně tam, kde to autoři zamýšleli. Dokonce ani použitá klišé tady neuráží. Je to kultivovaná žánrová podívaná, o něco vstřícnější k ženskému publiku. Celkový dojem: 75 %.

Člověk je tvor společenský a jako takový je nucen hrát prakticky po celý život společenské role. Jejich popírání přináší nepochopení, izolaci a opovržení okolí. Jsme zkrátka svobodní mnohem méně, než si ve své pýše myslíme. Hrdina snímku Gawain není příkladný rytíř, vlastně o tu pozici ani nestojí a rytířské ctnosti jsou mu tak nějak ukradené. Když je ale konfrontován s královským dvorem a přáním samotného královského majestátu, dopustí se z horlivosti činu, který znamená konec jeho dosavadního života. David Lowery dělá dlouhý nos na fanoušky komerčních fantasy pohádek a svůj film zlomyslně zbavuje všech obvyklých žánrových prvků, které publikum v podobných produkcích s oblibou vyhledává. Místo toho servíruje pomalou, obrazově vyšperkovanou cestu svého hrdiny za naplněním jeho osudu. Je to putování, kde Lowery Gawaina soustavně shazuje a zbavuje jakékoli vznešenosti a hrdinskosti. Oplátkou ho ale činí hluboce lidským a, jak ukazuje závěrečná konfrontace se Zeleným rytířem, ochotným přijmout svůj úděl. Film jsem viděl v rámci Ozvěn karlovarského festivalu až pozdě večer a to mi jako "skřivánkovi" nepřidalo. Nevyhnul jsem se vzhledem ke komornímu charakteru díla několika mikrospánkům, což ho stálo hvězdičku. Odpolední představení by Zeleného rytíře možná katapultovalo k metě nejvyšší, protože režisér se strefil do mého vkusu a udělal na mě pozitivní dojem. Odměním ho 80 % a doporučuji snímek vidět pokud možno na plátně, kde vynikne jeho vizuál.

Netvrdím, že jde o nejlepší film Agnieszky Holland, ale stejně mě překvapují vlažné až odmítavé ohlasy v komentářích, ke kterým se nepřidám. Jako fanoušek historie jsem si trpkou cestu hrdiny snímku do země sovětů prošel s ním a neshledal jsem se s chybami, které by stály za větší výtku, ani jsem nenašel nezáživné pasáže. Snímek na mě nepůsobil jen v hrůzných momentech konfrontace s beznadějí zesláblých a umírajících lidí během hladomoru, ale i při vykreslování dusivé atmosféry stalinské Moskvy 30. let a dekadentního života tolerované (protože tak či onak potřebné) západní komunity. Nepřekáželo mi ani aristokratické prostředí britské smetánky, bylo pro mě zhmotněním reálných osobností oné éry a nevnímal jsem delší stopáž jako handicap, ba nemám ani pocit neaktuálnosti tématu. Potřeba nepokonklovat mocným, nebýt konformní a zbabělý platila v žurnalistice minulého století stejně, jako platí dnes. Celkový dojem: 80 %.

Derayův snímek jsem buď neviděl, nebo po pár dekádách od shlédnutí dokonale vytěsnil, takže nemám možnost konfrontovat přístupy obou režisérů a rozhodnout, který je funkčnější. Ten Guadagninův mi přijde poněkud mdlý, tlumený a nenápadný. Bazén měl být spojením thrilleru a psychologizujícího dramatu, jenže to by musel režisér místo zdlouhavých záběrů na prosluněnou italskou přírodu mnohem víc pracovat s charaktery, rozehrát rafinovanou hru plnou náznaků, dávkování informací a zastřených konfliktů, které postupně a nevyhnutelně probublávají na povrch, aby posléze destruktivně explodovaly ve výbuchu emocí. Jedině postava ne v jádru zlého, ale sebestředného, majetnického a hedonistického producenta funguje jak má (obávám se, že spíš díky nasazení hereckého chameleona Ralpha Fiennese než díky režisérovu vedení). Lolita Dakoty Johnson nemá víc prostoru než vystavovat nahé tělo a vysílat vyzývavé pohledy, což je při neskromné stopáži na pováženou. Tilda Swinton je castingový omyl, mám ji za zajímavou herečku určenou pro speciální kategorii rolí typu androgenních či asexuálních bytostí a životem smýkaných ženských trosek, ale s vědomím, že si to za a) nepřečte a za b) jsem v dostatečné vzdálenosti říkám, že si nedokážu představit Tildu jako sexuální objekt vzbuzující chtíč a žárlivost. Matthias Schoenaerts nedokáže být pro Ralpha Fiennese protihráčem na úrovni a tenhle nedostatek výrazně potápí dramatický konflikt. Na škodu by ani nebyly prostřihy, které by zredukovaly stopáž o nějakých 12 minut. Bazón se vidět dá, ale s výjimkou Fiennese a soundtracku se velmi rychle vykouří z hlavy. Celkový dojem: 55 %.

Klér se s katolickou církví v Polsku nemazlí a dává si záležet, aby na katolicismus navázané společenské síly byly v maximální míře vykreslené jako bezohledné, sobecké, manipulativní a kořistnické. Do té míry, že to část publika může vnímat jako tendenční a nespravedlivé. Všechny popisované jevy se sice v církvi vyskytují, ale ne v takové míře a úhledně seřazené vedle sebe. Chybí tady idealisté a reformisté, absentuje plastičtější a věrohodnější obraz této prastaré instituce. Smarzowskiho snímek je totiž hanopis, film s nepopiratelným ideovým a politickým záměrem otřást silným postavením a vlivem církve u našich sousedů. Té církve, která běžně zasahuje do politických procesů a odvolává se přitom na vyšší, nekritizovatelnou, autoritu. Naše historie je odlišná, s demontáží vlivu církve na věci veřejné začal už Havlíček Borovský, národní obrození se neslo ve vzývání husitství a reformace. Erozi katolické moci ovlivnila sázka katolických elit na Habsburky, k jejich popularitě nepřispěl ani podíl slovenských klerofašistů na pádu První republiky a dílo zkázy dokonalo příchod "vědeckého" komunismu a nástup konzumní společnosti 2. poloviny 20. století. Jako Češi tedy můžeme podle svého přesvědčení považovat Klér buď za potvrzení svého negativního pohledu na náboženství a jeho zástupce na zemi nebo za nespravedlivý pamflet. Nemůžu říct, že by se mi tentokrát Smarzowski zadřel pod kůži, tak jako se to stalo v případě Volyně, ale řemeslo je to nadprůměrné, o tom nemůže být pochyb. Celkový dojem: 70 %.

Duna přišla z hlediska filmového průmyslu v pravý čas, aby podpořila živořící kina a zvedla zájem o velkolepé výpravné podívané určené primárně pro velká plátna. Pro tuto kategorii je volba kanadského vizionáře na post režiséra ideální a nutno podotknout, že Denis (nejen) má očekávání naplnil do puntíku. Film vypadá a (ne)funguje přesně tak, jak jsem předpokládal. Můj vztah k předloze formovalo setkání s Lynchovou Dunou, která byla velmi problematická už v době natáčení a odstupem let vypadá bolestně brakově a směšně. Motiv bezmála půlkilometrových červů brázdících písečné duny a pohlcujících obří těžební stroje je pro mě neskousnutelný v jakkoliv vytříbeném podání a především - obecně nemám v oblibě fantasy kombinované s karikaturou sci-fi žánru. Kosmické lodě a důmyslné stroje ve spojení s mystikou a magií, které infikovaly a znehodnotily podstatnou část sci-fi žánru, mě iritují a prapůvod téhle degenerace spatřuji právě v Duně. Za to zkrátka Herberta pochválit nemůžu. Pravda, Duna není Star Wars, aspoň ne v tom smyslu, že svět SW je určený dětskému a dětinskému publiku, kdežto Duna má ambice oslovit především odrostlejší teenagery, ale díky Villeneuvovu špičkovému řemeslu je možné ji považovat za ideální rodinnou podívanou současnosti. Jak jsem už předeslal, když na mě scénárista vyrukuje s "hlasem" či "silou", dělávám čelem vzad, nemám rád používání náboženských motivů a la příchod Spasitele. Duna je navíc zřetelně ovlivněna islámskou apokalyptikou. A poslední výtka, nelíbí se mi filmový svět, kde dojde k útoku elitních superbojovníků, aby byli v počtu několika desítek následně v osobním souboji zmasakrováni hrdinou, který chápejte je ultrasupercool bojovník, zkrátka neskutečný borec. Zač tedy slabá 4. hvězdička? Protože mám rád spojení Villeneuvova smyslu pro monumentální obrazy a stejně monumentální soundtrack a jsem Villeneuvův velký fanoušek. Protože chápu, že Dunu světová kinematografie potřebovala. Protože návštěva kina pro mě tentokrát byla společenskou událostí v podobě přítomnosti mé dcery, jejíž okouzlení snímkem se trochu přeneslo i na mě. Celkový dojem: 70 % s tím, že pokračování Duny  bude bez mé přítomnosti. Už mi nemá co nabídnout, ani mě čím překvapit.

Mr. Robot rozčeřil vody seriálové produkce a pro mnohé se stal pojmem, neřkuli zjevením. Nelze se divit, produkce věděla, jaký má projekt potenciál a na kterého diváka má políčeno. Hra, kterou tvůrci rozehráli, nachází inspiraci v Palahniukovu kultovním Klubu rváčů. Ti diváci, kteří si svého času nenechali ujít německý snímek Who am I zase zjistí že Mr. Robot vypadá jako jeho rozšířená verze. Klub rváčů na malém prostoru fungoval skvěle, Mr. Robot roztažený do několika seriálových řad se občasnému klopýtnutí nemůže vyhnout a rozvedením některých motivů odhaluje jejich vratkost a celkovou vykonstruovanost. Snaha být za všech okolností fresh a cool a hrát opakovaně na divácky vděčný efekt už na mě místy působí rušivě. Konec konců tvůrci zjevně cílili na mladší publikum, nejsem zkrátka cílovka. Seriál se tváří jako antisystémové dílko se společensko-kritickým zabarvením, jenže jeho kyberanarchistická východiska jsou povrchní a zastírají, že podobný druh revolty by měl devastující účinky na obyčejné lidi a rozhodně by nevedl k nějakému "osvobození". Korporace by podobný útok přestály v nepoměrně lepší kondici. Malek je v hlavní roli ideální volbou, neměl jsem s ním ani nejmenší problém a jeho přítomnost nakonec rozhodla o 4 hvězdičkách a 70 % celkového dojmu.

Nový papež je pokračováním a rozvíjením obrazu postmoderního Vatikánu zrozeného z divokých vizí mistra imaginace Paola Sorrentina, se kterým se diváci seznámili už v předchozí sérii o mladém papežovi. Konzervativní revoluci Lennyho vystřídá kratičké intermezzo - sociální revoluce Františka II., aby následoval terminologií francouzské revoluce thermidor v podobě instalace kompromisního kandidáta papežské kurie - snobského a slabošského, snadno zkorumpovatelného Brenoxe, kterého si s chutí zahrál typově přesný John Malkovich. S obrazově vytříbenými ale obsahově vyprázdněnými snobsky vyznívajícími snímky Paola Sorrentina se už nějaký čas míjím, jeho seriálové odbočení je pro mě ale delikatesou. Jde o jeden z mála seriálů současnosti, který lze považovat za opravdu originální a provokující k úvahám o povaze moci a projevech víry v konzumně nasycené evropské společnosti 21. století. Je mimo jiné i o tradici vystavené erozi tří sexuálních revolucí a vlivu masových médií. Režisér ve druhé řadě přidal na dekadenci, nešetří obrazy plnými erotické symboliky, nicméně bigotní katolíky stejně spolehlivě odradila už první série, takže těch, co by se pohoršovali nad smyslnými záběry jeptišek mnoho nebude. Sorrentino je tradičně silný v soundtracku a obrazové stránce díla, rovina vyprávění pokulhává, ale to u něj není žádným překvapením. Na Sorrentina se chodí kvůli atmosféře. Celkový dojem: 90 %.

Seriál líčí osudy skupinky vyhnanců, které počátkem 30. let semlel mlýnek stalinského teroru a vyvrhl je to odlehlé nehostinné části Sibiře, aby tu v případě, že budou mít štěstí a přežijí krušné počátky bez zásob a zázemí, založili novou osadu a položili základy dřevozpracujícího průmyslu. Série zdaleka není bez chyb, místy je příliš melodramatická, jinde útržkovitá a pádící zběsile dopředu (období vlastenecké války zabere několik minut vyprávění), aby na jiných místech melancholicky zpomalila a mazlila se zádumčivými obrazy tajgy. Řada zajímavých charakterů nemá potřebný prostor, vybudovaná osada vypadá příliš úhledně jako z náborového letáku pro nové osídlence. Co se povedlo, byl casting, kdy Čulpan Chamatova svou hlavní roli v pohodě utáhne, stejně jako Morozov v roli charakterního velitele tábora. Trefou do černého je odporná figura stalinského kariéristy ztvárněná Romanem Maďanovem - v něm jako by se koncentrovala patologie sovětských 30. let. Na čtvrtou hvězdičku to sice nevytáhnu, ale i tak jde o slušnou práci a pokus vyrovnat se s jedním z bolavých míst sovětské, resp. ruské, minulosti. Celkový dojem: 65 %.

Na slavný Friedkinův oscarový titul tenhle kousek přes nepopiratelnou snahu nemá a zdaleka nejen proto, že mu chybí charismatické trio Hackman, Rey a Scheider. Nicméně s Frankenheimerovým pokračováním z roku 1975 už srovnání snese. La French v žádném ohledu nepředstavuje něco novátorského, ale je natočený v duchu slavných tradic francouzské kriminální školy a nabízí osvědčený žánrový koktejl z prostředí organizovaného zločinu, zkorumpovaných policajtů a zaťatých idealistů z řadu justice i policejního sboru. Celkový dojem: 75 %.