gudaulin

Začátek filmu se nese ve znamení dynamického mixu dokumentárních záběrů z krvavého masakru zaměstnanců redakce časopisu Charlie Hebdo a prostřihů na čtyři muže z odlišného sociálního prostředí. Po úvodních minutách se dojem chaosu změní v komorní atmosféru, kdy sledujeme zmíněné čtyři postavy neodvratně směřující k osudovému střetu. Jak napovídá už název filmu, bude pro některé z nich fatální. Thrillerové atmosféře vychází vstříc především temné tóny hudebního podkresu, který nenápadně (protože ztišeně) působí na divákovy smysly. Madsenův snímek ale nelze chápat jako klasický thriller, je to spíš hold obětem atentátu, který výrazně ovlivnil společenskou debatu v zemi a obrátil pozornost k přistěhovaleckým ghetům, kde se šíří paralelní společnost hodnotově odlišná od tradiční dánské kultury. Následně došlo k přehodnocení dosavadní velkorysé přistěhovalecké politiky. Příznačná je v tomto ohledu scéna, kdy jeden z hrdinů snímku odhalí pokrytectví přítele, který vášnivě obhajuje multikulturalismus, ale ani ho nenapadne posílat své potomky do státní školy s vysokým podílem dětí přistěhovalců, a raději si platí drahou etnicky čistou soukromou školu. Celkový dojem: 75 %.

Na rozdíl od zbytku filmografie je poslední Kubrickův snímek přijímán rozporuplně. Pozoruhodně často se střídají pětihvězdičková nadšená hodnocení plná superlativů s dvouhvězdičkovými, kde převládá rozladěnost ze sexuální otevřenosti snímku a znechucení z vulgarizace tématu partnerských vztahů. Nepřidám se k žádné ze stran sporu. Pravdou je, že na mě Spalující touha zapůsobila o poznání méně než ostatní Kubrickova dramata. Ne, že by ve mě jeho výlet do světa chtíče nevyvolával žádné pocity a otázky, po hříchu ale na jiných místech a jiného druhu, než režisér zamýšlel. Nudící se zelená vdova (dnes už notně obehraná záležitost) Nicole Kidman ve mě nevzbuzuje hříšné touhy. Její krása je odtažitou krásou modelky z přehlídkového mola, nikoliv smyslné ženy vzbuzující hříšné myšlenky. Krása a erotická přitažlivost spolu souvisí méně, než se obecně soudí. Flirtování Alice se stárnoucím seladonem na párty nevyznívá eroticky, ale trapně lascivně. Vztah Alice a Billa není ovládán sexuálními fantaziemi, naopak je to studie partnerského odcizení. Kubrick by se touze, vášni a rozkoši měl učit od Polanského. K chtíči patří živočišnost, k erotice hra. Jenže hra, do níž Bill bezděčně vstoupí, vypadá po třech sexuálních revolucích prapodivně, přepjatě a překonstruovaně. Nerozumím ani tomu, jak si Bill ztotožnil maskovanou krásku z párty s mrtvou v márnici, a nerozumím ani spoustě dalšímu. Jestli ve mě ale něco Kubrickův snímek vyvolal, pak zájem o předlohu Arthura Schnitzlera. Po jejím přečtení budu moudřejší. Za mě 65 % celkového dojmu s tím, že hodnocení napomáhá tradiční schopnost Kubricka pracovat s obrazem a dokonale zvládat řemeslnou stránku díla.

Čarodějnice je návratem k základům žánru, jehož filmová podoba vykrystalizovala ve 30. letech minulého století, tedy návratem k pečlivé práci s atmosférou. Můžeme sledovat postupné znejistění a ztrátu opor formujících duchovní a fyzický svět přistěhovalců do Nového světa v 17. století. Strádání vede až k rozpadu rodiny, již máme tendenci považovat za základní stavební kámen společnosti. V oné době byla nejdůležitější komunita. Mimo ni existovalo jen živoření a z dlouhodobého hlediska nulová šance na přežití v divočině. Klíčová pro snímek je už úvodní scéna vyobcování z lůna církve a komunity, tedy nejkrutější možný trest, tvrdší než trest smrti. To, co následuje, je logický pád do temnoty a zmaru. Tak, jako jsou šamanské kouzelnické rituály realitou kmenových přírodních kultur, jsou čarodějnice realitou pověrami a náboženstvím formovaných lidí raného novověku. Střet pobožnosti, jejíž hloubku si sekularizovaní Evropané zkažení vědou a moderními technologiemi neumí představit, se svobodomyslností a hedónismem vyznavačů hříchu, je právě tím, co činí snímek tak působivým. Čarodějnice není efektní a draze udělaný film, je ale precizně natočený se znalostí tématu a vědomím, čeho chce filmař docílit, v neposlední řadě se vyznačuje vytříbeným smyslem pro detail. Část popkornově laděných diváků se patrně bude cítit o některé kejkle ochuzená, pro mě je ale snímek ukázkovým příkladem, jak má vypadat horor a kdyby si Eggers v závěru odpustil příliš jednoznačný výklad událostí, mohlo to být za nejvyšší sazbu. Celkový dojem: 85 %.

Negativní ohlasy po premiéře mě vedly k rozhodnutí nezkazit si pozitivní dojem z prvního dílu a raději se pokračování vyhnout. Měl jsem se té volby držet, protože výsledek předčil ta nejhorší očekávání. Jednička a dvojka se k sobě má jako doktor Jekyll k panu Hydeovi, je až nepochopitelné, jak úspěch první části způsobil Muschiettimu naprostou ztrátu soudnosti. Jednička nepředstavovala ani zdaleka bezchybný film, šlo ale o důstojné a sympatické zpracování geniální předlohy. To Kapitola 2 vypadá a funguje jako předražené brakové béčko s šílenou stopáží, trapnými dialogy, mizernými triky, do očí bijící režijní toporností a nevýrazným herectvím, zavedená herecká esa nevyjímaje. (Jessica byla sice pro roli Beverly jako stvořená, ale její přítomnost filmu nepomohla.) Režisérovi se snímek rozpadl pod rukama, nedokázal do něj dostat ani špetku atmosféry a působivosti. Škoda mluvit, Stephen King bude ale na podobné konce svých předloh zvyklý. Celkový dojem: 20 %.

Srovnání s Burtonovým Ed Woodem, ke kterému se mnozí komentátoři uchylují, je logické a The Disaster Artist z něj v žádném ohledu nevychází se ctí. Jamesi Francovi k mistrovství schází mnohé a ze všeho nejvíc nedostatek imaginace. Není to prostě hračička burtonovského typu a nezmůže se na nic jiného než na parazitování na legendárním propadáku The Room. Není tam nic jiného než mechanické kopírování, přičemž Tommy Wiseau je ztvárněný jako zcela necharismatický a bohužel i veskrze protivný týpek, který při svých výstupech leze divákovi na nervy. Z látky se dalo vytěžit nepoměrně víc. Celkový dojem: 45 %.

Dospívání nebývá jednoduché a pokud máte fotra ve vězení, je to těžší dvojnásob. Hormony pracují naplno, touha hledat chybějící vzory se tluče s potřebou vymezovat se proti okolí. Malý pašerácký kšeftík hrozí přerůst v pořádný průšvih s nedozírnými následky a setkání s otcem na propustce přináší deziluzi a další komplikace. Nemám důvěru v rozbujelé filmové koprodukce, ale tohle spojení latinoamerických a evropských filmařů klaplo na výbornou. Vznikl snímek plný energie, napětí, uvěřitelných konfliktů a emocí, který není polopatistický a hodně toho nechává na svých hrdinech a divácích. Za pouhých 24 hodin toho výrostek Cambra stihne opravdu hodně a na cestě za dospělostí se posune o notný kus dopředu. Karneval není zaměnitelný filmový produkt. Jihoamerický temperament, zakořeněný machismus, exotika karnevalových rytmů a obtížná sociální realita jihoamerické společnosti jsou ve filmu přítomné ve vrchovaté míře. Podtrhnul bych ještě autenticky vyznívající herecké výkony a přiměřenou stopáž. Sečteno dohromady, nemám důvod jít na méně než 5 hvězdiček a 90 % celkového dojmu.

Gentlemani jsou návratem k Ritchieho počátkům, tedy rozjíveným gangsterkám prošpikovaným spoustou podrazů a špinavých zákulisních her, natočených se zjevným nadhledem a s vědomím, že svého diváka chce režisér na prvním i druhém místě bavit. Jak Guy stárne, stárnou a proměňují se i jeho hrdinové. Už to nejsou drzí malí hráči posedlí ambicemi, co by se rádi přiživili u zavedených machrů galerky, ale mocné postavy podsvětí, které se pohybují mezi společenskou smetánkou a přemýšlí o vycouvání z nelegálního byznysu, aby jejich nákladně budovaná reputace neutrpěla jakoukoli újmu. Jenže velký šéf přitahuje pozornost těch, co by rádi zaujali jeho místo v potravinovém řetězci, a tak se poslední kšeft jeho kariéry nečekaně zkomplikuje. Místo spokojeného gangsterského důchodu je nucen odrážet útoky ze všech stran. Ritchie dokáže obvykle přicházet se zábavnými neotřelými figurami, a ani tentokrát mě nezklamal. Vedle dílem okázalého, dílem ležérního šéfa gangu je to především všivácky zkažený prodejný bulvární novinář v přímo lahůdkovém podání Hugha Granta. Ten se kdysi proslavil sterotypními hezounky v romantických komediích, aby se k stáru přeorientoval na noblesní padouchy, obvykle zahrané s jemným ironickým nadhledem a vyznačující se extrémně rozvinutou ješitností. Abych to shrnul, bavil jsem se, a to velmi. Doufám, že Guy Ritchie ještě neřekl poslední slovo. Celkový dojem: 90 %.

Dvaašedesátiletá hollywoodská veteránka se do své role ponořila s veškerou profesionalitou, i když jí postava Frances kladla potměšilé překážky. Celoživotní nekuřačka Michelle byla na stará kolena nucena v zájmu role vykouřit víc cigaret než za celý předchozí profesní život. Za svůj výkon si zaslouží uznání, s filmem je to ale o poznání svízelnější. Schází mi tu pevná ruka producenta, který by měl jako první poznat, že snímek směřuje k neúspěchu. Nemá totiž jasno, jakého diváka chce oslovit, nemá ujasněný dokonce ani žánr, ve kterém se chce pohybovat. Zapracovat se mělo i na profilaci některých postav. Místy je snímek zralý na nekompromisní sestřih. Scénáristovi se jeho práce měla vrátit na stůl k (patrně vícero) přepsání. V téhle podobě je snímek předurčen k rychlému zapomění. Celkový dojem: 40 %.

Můj vztah k filmu nejlépe ilustruje, že jsem se mu bezmála 8 let od premiéry dokázal úspěšně vyhýbat. Rodriguez nikdy nepatřil k mým oblíbencům, i ve chvílích slabosti jsem mu naděloval maximálně 3 hvězdičky a s přibývajícími léty cítím, že se od jeho tvorby stále více vzdaluju, takže bych dnes k jeho kouskům byl mnohem přísnější. Od prvního výletu do města hříchu se Rodriguez nikam neposunul, nic nepochopil ani se ničemu novému nenaučil. Můžeme znovu sledovat selhávání vypravěčských postupů a žalostnou neschopnost práce s postavami. Příliš rychle se snímek stává nechtěnou parodií sebe sama. Millerovo přehnaně afektované komiksové vidění potřebovalo filmovou kultivaci a citlivé rozvíjení jeho světa, nikoliv mechanické převzetí a křečovitou doslovnost. Rodriguez se nestal vizionářem, ale objevitelem a propagátorem typicky cimrmanovské slepé uličky filmové tvorby. Nebýt fetišisticky svůdného vizuálu a přítomnosti Evy Green, která své proradné femme fatale propůjčuje sebejistotu a nadhled jako žádná jiná herečka, šel bych s hodnocením ještě níž. Celkový dojem: 35 %.

Jednorozměrný adorační dokument Kim-Irsenovského střihu, který ve své nekritičnosti dosahuje opačného efektu a svým zápalem pro věc připomíná naivitu budovatelských agitek konce 40. let. Pokud věnovat čas dokumentu o Gretě Thunberg, pak je daleko lepší volbou I Am Greta od Nathana Grossmana. Celkový dojem: 0 %.