gudaulin

"Co děláte ve válce? Copak nemáte doma půvabnou milující ženu?" - "Ale jistě, mám, a právě proto jsem tady." Se zařazením do žánru komedie mohou mít někteří problémy vzhledem k míře cynismu a drsnému černočernému humoru, jaký bývá k zaslechnutí v náročných stresujících povoláních, kde se člověk běžně potkává s lidským utrpením. Osobně mi špičkování party členů humanitární organizace, která se na sklonku bosenské války pokouší na odlehlém venkově zajistit pitnou vodu pro místní obyvatele, přišlo skvělé. Perfektní den je malý filmový drahokam, kde se výborný scénář plný chytrých dialogů a dobře cílených hlášek sešel se silným mezinárodním obsazením. V kategorii snímků věnovaných krvavým balkánským konfliktům 90. let by mu jistě patřila jedna z medailových pozic. V příběhu nejde o nic většího, než je hledání lana, co má sloužit k vytažení rozkládající se mrtvoly z hluboké studny. Jenže kde vzít lano, když je místní potřebují k věšení, nehledě na fakt, že správná mrtvola ve správné studni odvádí vysoce záslužnou práci? Film plný štiplavé ironie útočící na absurdní předpisy a byrokracii sil OSN má šmrnc, za který mu po zralé úvaze nadělím pět hvězdiček. Celkový dojem: 90 %.

Trestanec, dobrodruh a úspěšný státní úředník Francois Vidocq, který zefektivnil práci policejního aparátu, byl fascinující postavou francouzských dějin, a kdyby u Gaumontu natočili realistické historické drama o jeho životních osudech, stejně by to byla napínavá jízda na hony vzdálená suchopárné nudě. Jean-Francois Richet na to ale šel jinak a pojal Vidocqovu postavu jako východisko k natočení romantizujícího dobrodružného příběhu ve stylu šestákových rodokapsů, kde nechybí žádné oblíbené ingredience, jako jsou láska, pomsta, čest, zrada a intriky. Objevují se tu krásné ženy a přímo se to hemží krvelačnými bandity. O výstřely z pistolí nebo rány šavlí a nekopromisní rvačky na život a na smrt není nouze. Jako bonus se divák může setkat s mistrem zákulisních her, který byl oporou řadě protichůdných režimů - s ministrem vnitra Fouchem. Vládce Paříže je poctivým návratem k tradici dobrodružných historizujících velkofilmů s velkorysou výpravou a hereckými hvězdami v popředí. Vincent Cassel je skvělou volbou, Olze Kurylenko role kurtizány sedí a Freya Mavor pro mě byla zajímavým překvapením. Typově má blízko k mladé Marlene Jobert. Pravda, scénář si místy s logikou hlavu neláme a pár akčních scén je pro větší efekt úsměvně přepálených, ale ruku na srdce, těmhle neduhům podléhaly staré dobré žánrové klasiky obvykle ve větší míře. Celkový dojem: 75 %.

Ceny Americké filmové akademie procházely za dlouhou dobu své existence vícero zásadními změnami v preferencích, které vedly k zisku Oscarů. Byly doby, kdy se Hollywood zhlížel ve velkých dramatech o zásadních společenských otázkách, a pak je vystřídaly časy, kdy studia upřednostňovala velkoryse natočené podívané s významným komerčním potenciálem. Ať už se šířily jakékoli trendy, přežívající představa filmových fanoušků o vítězném oscarovém snímku směřuje k nepřehlédnutelnému, divácky přitažlivému titulu, který v ideálním případě bude mít společenský přesah a obsahovat prvky vyšší kultury. Jednoduše řečeno, má to být filmová událost roku, kterou bude možné využít jako reklamu pro filmový průmysl a postavit ji jako výzvu k návštěvě kina. Země nomádů nic z toho nenaplňuje. Dovolím si tvrdit, že kdyby Hollywood další dva tři roky nechal vítězit podobný typ filmu, odsoudí oscarové klání do bezvýznamnosti. Problém snímku nespočívá v tom, že je komorní, a jen částečně ve faktu, že je výrazně nedějový. Pociťový snímek, který kalkuluje s empatií, nemůže dobře fungovat, pokud staví na odtažité, emočně nepřístupné hrdince, která nechce nebo neumí žít v komunitě, navazovat a udržovat nové sociální vztahy. Základním problémem Fern není smrt manžela ani stav sociální nouze (víc než slibnou šanci začít znovu zahodila), ale povahové nastavení hrdinky. Kdyby hlavní roli nezahrála má oblíbená Frances McDormand, vážně bych uvažoval o dvou hvězdičkách. Celkový dojem: 55 %.

Soužití různých kultur ve francouzské multikulturní společnosti a nekonečné kulturní války, které se staly koloritem západní Evropy, by mohly být živnou půdou pro skvělou komediální tvorbu. Základním předpokladem je ale vedle talentu tvůrčí odvaha a ochota odhodit pouta politické korektnosti. Utahovat si z rádoby nekonformních postojů dnešních stárnoucích salónních levičáků by bylo fajn, kdyby ten humor nebyl jalový a nelekal se vlastního stínu. Pokud je jeho vrcholem padesátník, který se šatníkem zapomněl na rockových koncertech v 80. letech a outfitem se podobá našemu Ozzákovi z Comebacku, něco není v pořádku. Je možná příznačné, že nejvtipnější (protože tvůrci nemusí hledět na společenskou "zodpovědnost" a obávat se reakcí) jsou výstupy s jinak okrajovou postavou židovského souseda, tedy člena komunity, která v současné Francii nemá na růžích ustláno. S ohledem na pohlednou a sympatickou Leilu Bekhti se nakonec přikloním ke třetí hvězdičce, ovšem s vědomím, že filmu s tak promrhaným potenciálem vycházím až moc vstříc. Celkový dojem: 50 %.

Láska na druhý pohled připomíná ženu, která to ve snaze udělat na své okolí nejlepší dojem přežene s botoxem. Snímku chybí přirozenost a lehkost. Hezounci Eckhart a Aniston jsou sice na první pohled dokonalí, ale tak nějak sterilní a romantickou jiskřivou atmosféru se jim přes veškerou snahu vykřesat nedaří. Možná to souvisí s příliš úpornou snahou o dojímání, i s tím, jak se film pokouší dostát představám usedlého amerického středostavovského publika o romantickém partnerském vztahu. Přílišným ukotvením v americké společnosti posedlé hledáním úspěšných receptů na cokoli (v tomto případě na vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka) trpí i výběr profese mužského hrdiny. Suma sumárum jde o neobjevnou, snadno zapomenutelnou záležitost, která nestojí za hlubší pozornost. Celkový dojem: 40 %.

Svoji prvotinu Země nikoho Dani Tanovič zasadil do období vrcholící občanské války a své hrdiny vystavil beznadějné situaci a krutému rozhodování mezi mizernými alternativami. Už tehdy dokázal veskrze depresivní námět odlehčit smyslem pro cynickou ironii a (hodně černý) humor. V Cirkusu Columbia se vrátil na začátek balkánského konfliktu a přibližuje divákům příčiny rozkladu jugoslávské společnosti na půdorysu několika osobních dramat. Uplatnil tady větší nadhled a žánrově snímek přiblížil komedii. Jádrem Tanovičova úspěchu je kvalitní scénář, který vede filmové postavy po nečekaných cestách, aniž by se dopouštěl logických zkratů a kotrmelců. Vypráví hluboce lidský příběh lidí rozdělených pocitem křivdy a náležících k jinému "kmeni", jejichž budoucnost závisí na schopnosti vzdát se zhrzené ješitnosti a podat pomocnou ruku. Návrat emigranta Divka měl být po dvou dekádách od útěku z vlasti oprávněným triumfem, který ho má představit jako úspěšného muže a ponížit ty, se kterými má nevyřízené účty. Jenže velké dějiny zas jednou dokázaly Divkovi udělat čáru přes rozpočet a vysmát se jeho snaze. V zemi, kde se hroutí pravidla, instituce i mezilidské vztahy, je obtížné přežít, natož vybudovat zázemí a vést spokojený život. Nemám rád, když se mnou režisér pokouší emocionálně manipulovat, ale to, co Divko na konci cesty našel, za pět hvězdiček stojí. Celkový dojem: 90 %.

Dokument kombinuje ukázky ze zásadních filmových rolí s útržky rozhovorů poskytovaných na filmových festivalech. Ty se vyznačují květnatou mluvou, chválením tvůrců, kteří herečce poskytli práci, a jsou vedené stylem mluvit mnoho, sdělovat málo. Že by se snímku podařilo odhalit filmovým fanouškům skutečnou osobnost Isabelle Huppert schovanou za tvářemi jejích hrdinek, to ani náhodou - a myslím, že v tom byl záměr. I výběr filmových ukázek posiluje představu francouzské hvězdy jako záhadné, neproniknutelné a nepřístupné, zároveň ale dráždivě vzrušující femme fatale, která cvičí s každým, kdo se jí připlete do cesty. Rozhovory jsou plus minus ztrátou času, filmové ukázky ukazují profesionálku s rozsáhlým filmovým rejstříkem, která má charismatu na rozdávání. Celkový dojem: 65 % s ohledem na to, že jsem ctitelem jejího hereckého talentu.

Vztah ke kulturním fenoménům bývá většinou generační záležitostí. V 90. letech jsem si vybudoval silný vztah k Semaforu pod vedením Jiřího Suchého, moje děti nad poetikou jeho divadla krčí rameny. Chápu, že Radošínské naivní divadlo představovalo pro generaci těch, kteří ho mohli navštívit, něco kultovního, ale já to necítím. Několik slušných jazykových hříček nemůže zastřít, že se s předváděným neherectvím míjím obřím obloukem. Jestli mě něco na klasickém Semaforu nesedělo, pak to bylo okázale zdůrazňované neherectví Jiřího Šlitra, a přesně na tomhle stylu Človečina staví. Celkový dojem: 40 %.

Santos Trinidad je drsný chlapík, o které by dnešní feministé prohlásili, že je skrz naskrz prolezlý toxickou maskulinitou. U policejních nadřízených se mísí respekt z jeho zkušeností a zarputilosti s obavami z chování nezřízené střely. V jeho minulosti neradno šťourat, mise v Latinské Americe totiž skončila krvavým skandálem, kolem něhož se dosud chodí po špičkách. Když mu jednoho pozdního večera nasáklého alkoholem zkříží cestu muž, s nímž má nevyřízené účty, začnou se dít věci. Trinidad je charakter, který typově navazuje na tvrdé muže z amerických a francouzských kriminálek 70. let. I policejní metody, jakkoli účinné, mají pramálo společného s dobou internetu a umělé inteligence. Thriller je silně ovlivněný žánrem noir, pro který mám slabost. Navíc se mi líbí, že režisér a scénárista nedávají divákovi nic zadarmo, nutí ho přemýšlet o činech, postavách i motivacích a udržují ho dávkováním informací v neustálém napětí. Na druhou stranu, nic nepochopitelného, natož záhadného, v příběhu není. Snímek dává bystrému pozorovateli jasnou odpověď, co je Santos Trinidad zač a jestli se vyplatí mít takovou existenci (nejen) v policejním sboru. Film jde v určitých ohledech proti zaběhlým žánrovým zvyklostem, a tudíž proti očekávání (především popkornových) diváků, což je u mě jasné plus. Já si tu cestu za naplněním vlastní definice spravedlnosti nadmíru užil. Celkový dojem: 90 %.

Komediální tvorba Sachy Cohena mě diplomaticky řečeno neoslovuje, a tak mě zatím z jeho tvůrčí dílny zaujala jen role zarputilého strážce pořádku, který se stal noční můrou pro malého Huga v Scorseseho podívané Hugo a jeho velký objev. Tak, jako spousta komiků před ním, Cohen ve zralém věku zjistil, že je mu škatulka Borata a spol příliš těsná a přijal hlavní roli ve špionážní sérii, která je uměleckou rekonstrukcí osudu skutečného izraelského špiona. Tomu se v 60. letech podařilo proniknout mezi společenskou elitu Sýrie a dokonale ztrapnit její vojenské a politické vedení. Eli Kohen se oprávněně řadí k mistrům tajné služby 20. století a seriál je kvalitně natočenou poctou jeho životu a práci. Určité úlitby popkornovému publiku se najít dají, v převažující míře se ale seriál snaží o civilní pohled na ty, co si musí nasazovat masku a svůj život proměnili v nekonečnou přetvářku výměnou za získávání cenných informací. Cohen ukazuje, že jeho herecký rejstřík je široký a série do značné míry funguje díky němu. Blízký východ nechávají tvůrci utápět ve vybledlých kamerových filtrech, aby zdůraznili retro atmosféru. Nepřekáží mi to, ale určité problémy mám s angličtinou, jakkoliv její volbu z komerčních důvodů chápu. V zájmu autenticity by bylo mnohem lepší použít směs arabštiny a hebrejštiny. Většina seriálů trpí nestřídmou délkou, tady bych se přimlouval za scénáristické rozšíření tak, aby se odhalily další operace agenta na půdě Sýrie, a rozšíření ze 6 na 8 dílů bych považoval za optimální. Celkový dojem: 85 %.