gudaulin

Afgánský zlom je v mnoha ohledech rozporuplný film. Dá se o něm napsat mnoho pozitivního a, po pravdě řečeno, ty tři hvězdičky, které uděluji, jsou až příliš kruté v porovnání s průměrem žánru. K největším kladům patří střízlivost snímku, absence jakékoli ideologie, patosu, hry na hrdinství a většiny obvyklých klišé, které žánrové filmy tohoto druhu doprovázejí. V tomhle ohledu předčí i většinu snímků americké produkce. Pokud ho ale srovnám např. s Devátou rotou, pak ta se mi líbila výrazně víc, byť ona klišé se tam vyskytují ve větší míře, a především Devátá rota je v řadě ohledů prvoplánově efektní a divácky podbízivější. Devátá rota ale působí modernějším dojmem, protože Afgánský zlom v sobě nese neduhy typické pro sovětskou filmovou školu, tedy rozvleklost, kdy stopáž 140 minut by se dala bez problémů zkrátit na poctivých a funkčních 100 minut délky, a s tím související mizerný střih. Chtělo to vnést do filmu zkratku a větší dynamiku. Podstatná část filmu je posouvána dopředu prostřednictvím dialogů, které jsou ale v řadě případů s prominutím o ničem. Na svou délku film prozrazuje jenom málo o svých hrdinech a jejich psychologii. Typická pro sovětskou válečnou tvorbu je lyričnost a zádumčivost, v některých momentech chyběly jen nezbytné běloruské a ukrajinské břízky, abych si vybavil obdobné scény z 2. světové války. A nechybí ani typická tesknivá písnička. Co nakonec rozhodlo o pouhých třech hvězdičkách, je špatné nasnímání bojových scén, kdy si zkušení váleční veteráni (protože nováčci se až na jednu výjimku ve filmu nevyskytovali - příběh se odehrává těsně před odsunem na samém sklonku války) počínají nejen lehkovážně, ale přímo nesmyslně. Ve vesnici už několik minut trvá přestřelka a osamělí vojáci unaveni kráčí bez jakéhokoli krytí přímo uprostřed prašné cesty. Takových scén je bohužel ve filmu víc. Michele Placido svého Banduru zahrál slušně, byť řada sovětských herců by ho bez problémů zastoupila. Zajímavé jsou některé motivy, které film rozehrává, ještě před vznikem občanské války mezi jednotlivými afgánskými klany popisuje složitost vzájemných vztahů ve kmenových pospolitostech a společenské rozdíly mezi válečnými veterány, kteří získali respekt a moc při bojích se Sověty, a mezi původními majiteli pozemků, kteří byli v emigraci v Pákistánu. Stejně zajímavý je i motiv stoupenců sovětské okupace, kteří se ocitli při jejich odchodu v bezvýchodném postavení a většinou byli popraveni nebo zachránili holé životy útěkem do zahraničí. Celkový dojem: 65 %, což vzhledem ke kvalitám filmu je opravdu škoda.

Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %.

Český film je dlouhodobě v krizi a čeští tvůrci si stěžují na podvýživenost české produkce, která neumožňuje vyrábět žánrové filmy a nutí vyrábět " hezké české " konverzační komedie, které mají ve světě jen minimální šanci na úspěch. Nebezpečná známost je případ filmu, který je neuvěřitelně působivý a divácky vděčný, i když jeho rozpočet by nejspíš nestačil jako honorář jediné americké hvězdy nižší kategorie. Tento psychologický horor si vystačí s pouhými šesti herci a odehrává se v kulisách jednoho zanedbaného bytu a přilehlých chodbách omšelého činžovního domu. Nepotřebuje žádné efektní a nákladné triky, režisérovi k docílení úspěchu stačí kvalitní scénář a klasické filmové prostředky, jako je střih, flashbacky a dobře zvolená hudba vyvolávající pocit napětí. Svoji roli ve vytvoření atmosféry hraje nevlídné prostředí předměstského činžáku a interiéru bytu, které navozují pocit stísněnosti a prázdnoty. Místnosti jsou často spoře osvětleny a na první pohled je v nich vidět absence lásky a pozitivních lidských citů. Film je určitou protiváhou snímků typu Sekretářka, který se snažil podat sexuální odchylky s nadhledem a humornou nadsázkou, zatímco Nebezpečná známost pracuje s tou temnější psychopatickou stránkou sexuálních deviací. Krátký, pouze 70-minutový snímek, který je ale nabitý emocemi a kde ani jediná minuta není zbytečná. Neznámá filmová lahůdka, která by v prostředí amerického studia s přiměřenou reklamou byla nejspíš diváckým hitem. Celkový dojem: 90 %.

Žánr hororu je mi blízký a v minulosti jsem shlédl řadu slavných i neznámých filmů této kategorie. Když si je člověk po letech pustí znovu, často žasne nad tím, jak zoufale špatné jsou to filmy, a když vymaže faktor nostalgie, zbydou řemeslně k uzoufání trapné kousky, které můžou vzbudit maximálně tak shovívavý úsměv. U převážné většiny dnešních hororů je mé hodnocení kritičtější, než je u fanoušků žánru zvykem. V případě Temného patra jsem byl příjemně překvapený, i když rozhodně nejde o film, který by žánr nějakým zásadním způsobem inovoval a patřil k jeho současným vrcholům. Jde jenom o poctivě natočený žánrový kousek, který využívá postavy malé autistické dívky, kdy se ve filmu odrážejí její úzkostné stavy a představy. Děj se neodvíjí v duchu nějaké logiky, protože noční můra žádnou logiku nemá. V převážné většině své stopáže si snímek udržuje atmosféru, kterou vytváří opuštěné chodby nemocniční budovy, pohyb kamery, která si pohrává se záběry stále zchátralejších interiérů, a zlověstné zvuky, které mohou předznamenávat cokoliv. Snímek navíc pracuje se zajímavou časovou smyčkou. Film je silný tam, kde si hraje s náznaky a předtuchou něčeho hrozivého, upadá v momentech, kdy zlo dostává hmatatelnou podobu a zjevují se bubáci v podobě členů známé finské hudební skupiny Lordi. Film je obsazený sice neznámými herci, ale jejich výkony odpovídají dané kategorii filmů a rozhodně mě neurážejí. Celkový dojem: 55 %.

Střízlivě řečeno, hrdina filmu, spisovatel James Matthew Barry byl stejného sexuálního zaměření jako náš Jaroslav Foglar nebo známý dánský pohádkář Hans Christian Andersen a natočit přízemní realistický životopisný film by znamenalo nevyhnout se i některým temnějším stránkám jeho života a života jemu blízkých. Jeho přátelství k rodině s pěti malými chlapci bylo pochopitelně motivováno nejen snahou pomoci lidem v nouzi a konec konců hrdina jeho nejúspěšnější divadelní hry a předobraz Petra Pana později spáchal sebevraždu. Filmový scénář je skutečnými životními osudy slavného spisovatele jen volně inspirovaný a je napsaný v duchu jeho slavné pohádky. Je podobně dojímavý, romantický a dětsky neposkvrněný. Navíc je výborně herecky obsazený, Kate Winslet i John Depp odvádějí svůj vysoký standard. Vznikl poetický, hravý film. Celkový dojem: 85 %.

Jedno ze základních filmových děl spadajících do kategorie tzv. filmů morálního neklidu 80. let. Zároveň jde o nejzásadnější Kieslowského film před tím, než natočil svůj mistrovský Dekalog. Kieslowski ve snímku rozehrává tři varianty života svého hrdiny studenta medicíny Witeka a na jejich pozadí vykresluje společenský život na přelomu 70. a 80. let, rozklad komunistického režimu a neklid ve společnosti, který vyústí v revoltu pod hlavičkou hnutí solidarity. Kieslowski sice pracuje s motivem náhody, která může zásadním způsobem změnit lidský život, zároveň ale věří tomu, že je možné vlastními činy a rozhodnutími svůj život ovlivnit a modelovat přes nepřízeň doby. Film přinesl mimořádnou vlnu popularity pro představitele hlavní role Boguslawa Lindu, který se v následujících letech stal jedním z nejvýznamnějších, ne-li nejvýznamnějším, polským hercem. Ve všech třech liniích příběhu se protkávají osudy nejenom Witeka, ale i vedlejších postav, takže skládačka, kterou režisér předkládá, je divácky velmi atraktivní. Je to film o morálce a vymezování lidské svobody. Celkový dojem: 90 %.

Poslední metro je komerčně nejúspěšnější a divácky nejoblíbenější Truffautův film, kde se sešla silná herecká sestava v čele s herecky vyzrálou a navýsost půvabnou Catherine Deneuve a Gérardem Depardieu, který tehdy byl plný energie, charismatický a dosud neokoukaný. Přes nesporné režijní mistrovství a zajímavé okupační téma ale nemůžu dát plný počet hvězdiček, protože některé motivy ve filmu mi jednoduše nesedly. Funkční je ta část, která ukazuje svět pařížského divadla, herců a ostatních divadelníků a zároveň milostný trojúhelník mezi hlavními postavami, kdy manžel ukrývající se před represí jen bezmocně sleduje vznikající milostný vztah mezi svou ženou a jejím hereckým partnerem. Nepříliš funkční je naopak širší zobrazení historické éry okupované Francie, kdy dvě stě policistů hledá hlavního hrdinu a nezjistí, že se ukrývá ve sklepě svého divadla. Gestapo poté, co získá stopy po přítomnosti Steinera v Paříži, se nechá obalamutit tím nejbanálnějším trikem v době, kdy popravy a deportace běžely jak na drátku a široká síť udavačů a aparát gestapa prováděly efektivní práci. Tohle zlehčení a zjednodušení tíživé doby by se dalo omluvit v komedii, nikoliv ve filmu tohoto žánru. Nejzajímavější jsou momenty, kdy divadelní představení na prknech divadla splývá s reálným životem filmových hrdinů. Hravý, profesionálně velmi dobře natočený film. Celkový dojem: 85 %.

Malý konverzační film s řadou drobných vtípků, který ukazuje hollywoodskou hvězdičku Katie Holmes v poněkud odlišné roli, než jak ji její příznivci většinou znají. Sice jde o kousek pouze na jedno použití, ale bavil jsem se slušně, humor byl většinou funkční a scénář nesklouzává nikde do trapnosti. Komedie o jednom ztřeštěném kulinářském pokusu, na jehož úspěch nikdo nevěřil. Film, který sice nemusí vzbudit nadšení, ale získal si mé sympatie. Celkový dojem: 60 %. Nedostatkem filmu je určitá nevyváženost, daná mimo jiné i napjatým rozpočtem.

Slušná, nicméně z mainstreamu nijak nevybočující komedie, která staví na charakterním herectví Tima Robbinse a typovém herectví Martina Lawrence v hlavních rolích. V prvních minutách je skutečně svěží a připomíná provokativní postupy americké nezávislé scény, jenže po první čtvrthodince scénáristovi dojde odvaha nebo nápady a příběh se odehrává v typické tříhvězdičkovém poli hodnocení. Celkový dojem: 60 %.

Lelouchův snímek Ať žije živou v lecčemž připomíná nejlepší filmy Davida Lynche, jeho proslulé hrátky s divákem a s filmovými žánry. Lelouch provokativně mísí prvky katastrofického filmu, využívá psychózy strachu z jaderných zbraní, hraje si s motivem mimozemské civilizace ovlivňující náš život aby ze sci fi tématu bleskurychle přešel ke špionážnímu dramatu a po celou dobu vlastně vypráví milostný příběh dvou manželských párů, kde se realita mísí s představami všech zúčastněných a zmatený divák je na pochybách nad skutečnou identitou svých hrdinů. Na začátku filmu Lelouch prostřednictvím jedné z postav říká: Jsou filmaři, kteří vypráví příběhy, jako třeba Spielbelg, jsou filmaři jako Fellini, co na příběh zcela rezignovali a jsou tací, co experimentují se způsoby, jak příběhy vyprávět. A přesně o to se snaží Lelouch ve svém díle. Nejde o to, kdo ve skutečnosti jsou jeho hrdinové. Důležité je, že jejich prostřednictvím a jejich emocemi dokáže diváka bavit a zároveň i provokovat. Celkový dojem: 90 %.