gudaulin

Ve filmografii Romana Polanského jde o relativně neznámý kousek, přinejmenším ve srovnání s Plesem upírů nebo Rosemary má děťátko. Přitom jde o jeden z jeho nejlepších filmů - osobně ho řadím na třetí místo po Pianistovi a dramatu Smrt a dívka. Jde o osudové psychologické drama partnerského páru zmítaného sexuální vášní, žárlivostí a vzájemnou závislostí, která přeroste až v nenávist. Dobré herecké výkony a scénář, který dokázal patologii jednoho milostného vztahu popsat, aniž by zabředl do zbytečné vulgarity. Celkový dojem: 85 %.

Ples upírů patří k oceňované filmové klasice, ale musím se přiznat, že když jsem ho viděl, byl jsem poměrně zklamaný. Jednotlivé ingredience jsou zajímavé a dalo by se dlouho psát o krásných kulisách, o všech hororových klišé a prvcích, které Polanski do filmu zakomponoval a parodoval, jenže jako celek u mě ten snímek příliš nefunguje. Dokonce se s uzarděním přiznám, že Soukupova Svatba upírů, byť pochopitelně z hlediska filmařských kvalit stojí nepoměrně níž, u mě z pohledu pouhé zábavnosti zabodovala víc. Polanski je sice nadprůměrný režisér, ale podprůměrný herec, ale nevím, jestli je tohle příčinou, proč mám k Plesu upírů takovýhle odstup. Celkový dojem: 50 % s ohledem na osobu režiséra.

Na Pianistovi je dobře poznat, že snímek natáčel režisér, který osobně poznal hrůzy války a holokaustu. Výjimečně silná autentická výpověď o osudech Židů za 2. světové války. Narozdíl od Spielbergova oslavovaného Schindlerova seznamu není vykalkulovaný a učesaný, což se ovšem projevuje v poněkud nižším hodnocení. Narozdíl od Spielberga volí Polanski formu komorního dramatu jediného muže, nicméně jde o výjimečný dojemný a výborně zahraný film. Celkový dojem: 100 %.

Natočeno podle úspěšné komiksové série Maxe Allana Collinse. Sam Mendes svou Americkou krásou nabudil u kritiky i fanoušků taková očekávání, že by je nedokázal uspokojit, ať by se snažil sebevíc. Z mého pohledu a po střízlivém uvážení dávám přednost Cestě do zatracení. Jasně, z hlediska výběru látky to byla zjevná sázka na jistotu, ale u Americké krásy ten kalkul byl taky, byť rafinovanější. Mendesova gangsterka je po všech stránkách kompaktní snímek s perfektní kamerou, silným příběhem a charismatickými postavami. Srovnám - li Cestu do zatracení s tím, co jsem zhlédl v posledním roce, nezbývá mi než hodnocení zvýšit na pět hvězdiček. Celkový dojem 90 %.

Jedna ze zdařilých televizních her, která bez trapných berliček a zjednotušení dokáže popsat atmosféru doby, která vedla k nastolení diktatury. Vlna nacionalistu, pomstychtivosti a konjunkturalismu úspěšně likvidovala nejenom právní řád a právní vědomí. Velmi dobrý herecký výkon Viktora Preisse. Celkový dojem: 85 %.

Z dnešního pohledu jen průměrný televizní seriál, který v žádném případě neobstojí v porovnání s lepší částí americké seriálové produkce. Příliš upovídané, pomalé, interiérové. Na druhou stranu seriál jako jeden z mála není z převážné většiny zatížený předlistopadovým ideologickým balastem. Dietl dialogy psát uměl. Vzhledem k relativně omezenému počtu dílů se nemusel a nestačil ztrapnit tak, jako současní autoři telenovel. Celkový dojem (se silným přídavkem nostalgie): 50 %.

Luďka Sobotu opravdu nemusím a tohle je jedna ze dvou výjimek, kdy se mi jeho herecký projev líbil. Ve spojení s chytrým humorem scénáristické dvojky Svěrák-Smoljak a režijním umem Oldřicha Lipského vznikla nadčasová lidová komedie, která se pravidelně objevuje na televizní obrazovce a nachází stále nové diváky. Celkový dojem: 90 %. Řada scén z filmu zlidověla, osobně mám nejradši scény s psychiatrem Chocholouškem a se Smoljakem varujícím před škodlivostí úplatků.

Intelektuální hříčka o technologii moci a manipulaci s jedincem, která se stala kultovní záležitostí díky tomu, že o dva roky později přišla sovětská invaze. Filmový příběh o jedné hostině a nezvaných návštěvnících se dokonale strefil do pochmurné nálady oné doby. Zajímavé dialogy a orwelovsko-kafkovská atmosféra. Silná závěrečná scéna, kdy se hledání zatoulaného hosta, který evidentně nestojí o společnost, změní v nemilosrdnou štvanici na odpadlíka. Celkový dojem: 95 %. Už jen díky netypickému obsazení stojí film za shlédnutí.

Žert, to je především výjimečná literární látka, jedno z nejlepších děl Milana Kundery a zároveň jeden z nejlepších románů o atmosféře 50. let u nás. Hořké vyprávění o tom, jak dějiny dokážou semlít jedince, a o tom, že pomsta nemusí chutnat sladce a nosit celý život v sobě zahořklost znamená zbytečně se připravit o spoustu příjemného. Je to tíha, která každého poznamená. Jedna ze zásadních rolí Josefa Somra šitá jeho herectví přímo na tělo. Celkový dojem: 90 %.

Anděla Páně předcházela pověst velmi kvalitní pohádky, která se zařadí vedle starých osvědčených pohádkových klasik. Po shlédnutí musím konstatovat, že česká pohádková tvorba klesla opravdu hodně hluboko, protože Anděl Páně představuje jen lepší televizní průměr a na filmové plátno by ve skutečnosti nepatřil. Jde o pohádku se zjevně omezeným rozpočtem a se scénářem, který by potřeboval ještě dopracovat, protože obsahuje nikoliv zanedbatelná hluchá místa. Jsou to přesně ty momenty, jako když hlavní hrdinové putují zpátky do zámku poté, co je kouzlo přeneslo z vězení do vzdálené končiny. To si to tak šlapou, šlapou a nic se neděje, protože scénárista i režisér si evidentně dali šlofíka. Zuzana Kainarová je herecky nevýrazná a pár dalších kazů by se našlo, jenže je tu jedno zásadní ALE. Ivan Trojan v hlavní roli dokázal vyždímat z téhle šance maximum a jeho anděl Petronel je jednoduše neodolatelný. Navíc je hodně doplňován svým protikladem čertem Uriášem rovněž výborně ztvárněném Jiřím Dvořákem. Tahle dvojka přidává pohádce dobrých 30 %. Potěšilo mě také, že jsem konečně viděl živého Ježíška, kterého mi rodiče dlouhá léta zapírali. Celkový dojem: 65 %.