Anialis

Michael Haneke si možná myslel, že vytvoří revoluční dílo s filmem Funny Games, ale výsledkem je spíše ukázkový příklad toho, jak by psychologický thriller vypadat neměl. Pokud existuje způsob, jak diváka odradit od sledování, tento film ho dokonale ilustruje. Začněme tím, co vás okamžitě praští do očí - neskutečně nudné a nekonečně dlouhé záběry. Kamera se zastaví na scéně a setrvává tam tak dlouho, až máte pocit, že tvůrci chtějí, aby vám z toho začalo být fyzicky nepříjemně. A ne, nejde o budování napětí, jde čistě o ztrátu vašeho drahocenného času. Děj? Směšně jednoduchý, až byste nevěřili, jak nelogicky se hlavní postavy mohou chovat. Rodina, která se stane obětí dvou šílenců, dělá jednu chybu za druhou, což vás přivede k myšlence, že si možná svůj osud i zaslouží. Jejich neuvěřitelná naivita a pasivita vás bude dohánět k šílenství, přičemž nejednou zatoužíte po tom, aby se v ději objevil někdo s alespoň trochou zdravého rozumu. Ale kdepak, to by bylo na Hanekeho příliš logické. Jediným světlejším bodem, pokud se tomu tak dá říkat, jsou dva mladíci, kteří představují psychopatické násilníky. Jejich chladnokrevnost a zvrácenost jsou vlastně jediným elementem, který vás v tom moři nudy a stupidity donutí setrvat u obrazovky. Je to ale slabá náplast na jinak neúnosně zdlouhavou a iritující podívanou. Funny Games se možná snaží být hlubokomyslným komentářem k násilí v médiích, ale nakonec působí jen jako ztráta času a trpělivosti. Pokud hledáte film, který vás znechutí jak po stránce děje, tak zpracování, pak je tohle ten pravý. Pro všechny ostatní - ruce pryč.

Tento seriál má zatím jeden díl a doufám, že u něj i zůstane. Že je Jaromír Soukup narcis bez hereckého talentu, bez smyslu pro humor a bez páteře všichni víme, není potřeba to dále dokazovat tímto seriálem, který bych nepouštěl ani ve věznicích jako formu tortury. Můžeme jen doufat, že Jaromír Soukup udělá příště něco, co bude mít větší hodnotu pro kinematografii, třeba že půjde spát.

Gravitace je vizuálně nádherně zpracované survival drama, které postrádá jakoukoli špetku příběhu. Tento film je vyloženě vytvořen do 3D kina a při následném domácím pouštění už ztrácí své kouzlo. V zásadě se jedná o skoro dvouhodinové šikanování Sandry Bulock, která nám prostřednictvím obrazovky předává neskutečně tísnivý pocit beznaděje z vesmíru.