MickeyStuma

Postapokalyptický svět, jaký známe už od dob snímku ´Šílený Max´ (1979), ve kterém mladý chlapec hledá lék pro svou umírající matku. Hodně jednoduchý děj příběhu, který ve filmovém zpracování nedosahuje ani devadesáti minutové stopáže, působí, jako obyčejná povídka ničím nezatěžující diváckou představivost. Všude samý gang vzájemně se napadající, androidi v ženské podobě sloužící jen pro sexuální choutky (feministky nechť se na tento film raději ani nedívají), avšak je tu jedna pro zabíjení, která, jaký div, nečekaně obrátí, a všude nic než suchá pustina, kde si nikdy nikdo není ničím jistý. Při srovnání s předchozími postapokalyptickými filmovými počiny ze stejného prostředí, je tento snímek jednoduchý více, než je nutno. Námět naprosto bez originality, neboť jde o zpustošený svět, po ničivé válce, jehož důvodem byl vědecký pokrok. Žádné divácké překvapení se tedy skutečně nekoná. Robotika byla prohlášena za budoucnost, umělá inteligence byla oslavována jako nové náboženství a výsledkem bylo vyvrcholení deštěm bomb zasahuje celý svět. A po zkáze světa na přeživší dolehla ničivá nemoc. Dá se říct, že snímek ledasco vykrádá z toho, co tu už nesčíslněkrát bylo, což vyvolá nemalou kyselou pachuť v diváckém zájmu. A to tu je navíc ještě větší kalibr a to v podobě politické ideologie ohledně LGBT. Lesbické roboty mohla vymyslet opravdu jen hlava pomazaná. Zkrátka a dobře, tento snímek je shlédnutelný snad jen okem shovívavým a nebo jen když je potřeba nějak zabít přebytečný čas.

Špionážní klasický český snímek z počátku třicátých let, který svým námětem jistojistě budí zvědavost. Při současném pohledu, jak po technické stránce, tak i po stránce scénáristické, však obsahuje nemálo chyb a nepatřičností, ale jako předobraz slavných bondovek funguje dobře. Narážka je hlavně na scény ze zimních hor a lyžovaček, kterými jsou bondovky pověstné. Příběh začne obyčejným, avšak zvláštním, inzerátem v novinách, kterého si všimnou tři mladíci, kteří se zrovna stali majiteli onoho novinového plátku, ve kterém inzerát vyšel. Obsahoval kódy, ty se jim podařilo rozluštit a na česko-německé hranici se tak následně začaly dít věci. Snímek jako svůj první zvukový film natočil herec, scenárista a převážně výrazný režisér němých filmů Přemysl Pražský, pro kterého to bohužel skončilo fiaskem. Diváci film prostě nepřijali a tak se stalo, že sklamaný režisér z neúspěchu s filmovou režii nadobro skončil. Natáčelo se v Krkonoších v zimním období a navíc v noci, což na svou dobu a vlivem dobové techniky určitě nebylo nic jednoduchého. Nakonec, právě na technické stránce filmu je to hodně znát. Námět není špatný a má potenciál, jen je potřeba to do scénáře o něco lépe zpracovat. A rozhodně by stálo za úvahu natočit remake. Takovýto ryze český filmový počin na to rozhodně má.

Výborná klasická komedie z počátku třicátých let pojednávající příběh o povolání c. a k. záložáků na vojenské cvičení. A protože je námět podobný předchozímu snímku ´C. a k. polní maršálek´(1930), dá se ´Miláček pluku´ považovat za volné navázání na tento film. Všichni si pamatujeme, jak se Vlasta Burian ve své roli převlékl za důstojníka a co všechno se z toho semlelo. V tomto snímku je to obdobné. Nějaký pan Kohout, coby nevoják, se rozhodl nastoupit na vojenské cvičení svého zaměstnavatele, který zrovna chystal svoji vlastní svatbu, a to přímo za důstojníka. A to jenom proto, aby nebyl všem pro smích, že je nevoják. V této roli se představil Jára Kohout, který svou komikou nijak za Vlastou Burianem nezaostává. Rozdíl mezi nimi je jen v tom, že Vlasta Burian byl hlavně mistr mluveného slova, zatímco Jára Kohout byl mistr spíše v grimasách. Tomu navíc stejnou měrou sekunduje Ferenc Futurista v roli otce od rodiny, kterému zrovna žena, s tváří Jiřiny Štěpničkové, porodila dítě a on, místo aby se postaral o rodinu, musel narukovat. Jak to vtipně okomentoval: “ Císař pán si na mě vzpomněl.” Humoru a groteskních scén je tu více než dost a navíc příběh obsahuje spoustu na svou dobu nádherných písniček s vtipnými texty. A není divu, neboť se jedná o filmovou podobu divadelní hry představované jako fraška o čtyřech dějstvích. Po technické stránce je snímek typický na třicátá léta, avšak svým humorem, komediálností a ucelenou nadsázkou dokáže i po tolika letech od natočení pobavit stejně dobře, jako výše zmíněný ´C. a k. polní maršálek´.

Detektivní příběh je svým námětem doslova nadčasový, neboť snaha stavitelů co nejvíce ušetřit a později se vyhýbat zodpovědnosti a nápravě, o čemž tento příběh je, se v celé své podstatě děje i dnes. Krapet temnější atmosféra s přídavkem noir, což je na padesátá léta vzniku snímku docela překvapení, svým vyprávěním krapet nabývá dojmem, že tady žádná ideologie své doby použita nebyla, ale při zamyšlení nad problematikou si okamžitě uvědomíme, že je naopak víc než výrazná. Kdo jiný může stavět obytný dům ve snaze co nejvíce ušetřit a při vzniklém problému se odvracet od zodpovědnosti, než zlotřilý kapitalista. Příběh je neobvykle vyprávěn retrospektivně, tedy po určitém objevu v místě po zbourání domu, takže se tím zpětně dozvíme co, jak a proč se stalo. Snímek má svá pevná specifika, co se týče atmosféry, určitého napětí a skvělých hereckých výkonů, která zapříčinila, že nejen námětem nestárne. Nic než další povedená detektivka, jakou dnes už nikdo nenatočí.

Franco Nero, George Kennedy a italský dobrodružný snímek s kapkou nějaké té špionáže, komplotů a mimozemským kyborgem. Je to tak. Italští filmoví tvůrci takovéto žánrové mixy v osmdesátkách dělali hodně často a protože se diváci nějakým způsobem přitáhnout prostě museli, nemůže být divu, že po úspěchu akčního sci-fi ´Terminátor´ (1984) dostal tento snímek ještě druhý název ´Alien Terminátor´ a podobný filmový plakát po úspěchu snímku ´Honba za diamantem´ (1984). Co se týče děje, použito bylo nepřeberné množství motivů z mnoha známých filmů napříč žánry, takže jako příklad by se dala uvést scéna s rybářskou lodí v jeskyni, což připomene scénu lodě na poušti ze snímku ´Blízká setkání třetího druhu´ (1977), z čehož se nakonec vyklube kosmická loď, což tento námět pochází ze snímku ´Legenda o zlaté perle´ (1987). A dalo by se pokračovat dál. Dobrodružné filmy o honbě za poklady byly v kurzu hlavně od filmového fenoménu ´Dobyvatelé ztracené archy´ (1981), což, mimojiné, o něco později potvrdil i samotný Chuck Norris snímkem ´Firewalker´ (1986), a tak není divu, že jich vzniklo jako hub po dešti nejen v Hollywoodu. Ale to, co vytvořili Italové, byla ve své době skutečně rarita. Guláš všeličeho pospojovaného dohromady sice shlédnutelný s určitým odstupem je, ale do paměti se zaryje právě tou svou bizarností ve vykrádání z jiných snímků. V rámci divácké zábavy si tak mohou diváci vzájemně i zasoutěžit ve znalostech filmů tím, že budou hádat, který snímek jaká scéna připomíná. A to je na celém tomto filmovém pokolení asi tak vše.

Volné pokračování snímku ´Zóna smrti´ (2005), ve kterém se sice už neobjevují Donnie Yen a Sammo Hung, ale na kvalitě to nijak neubírá. Naopak, je na co se dívat. Snímek tentokrát poskytuje přehlídku nejnapínavějších soubojů v rámci bojových umění s naprosto fenomenální choreografií. Avšak, jak už to u takových filmů bývá, je to na úkor kvality příběhu. Děj je do značné míry závislý na mnohých náhodách v rámci vývoje událostí, který je obzvlášť na začátku během představování postav docela zmatečný, a na melodramatu, který naopak kupodivu tentokrát zase až tolik nevadí. I přes komplikovanost scénáře se však jedná v rámci akce o kvalitní akční film, ve kterém nechybí emoce, patřičná dramatizace i zmíněný romantismus. Fanoušci hongkongských akčních snímků od režisérů, jako jsou John Woo, Tsui Hark či Ringo Lam, si jistojistě přijdou na své. Zalichotí právě ta akce svou pevnou kinetikou, která je spojena s nemilosrdným emocionálním útokem. Pojem ´násilná opera´ se často používá v souvislosti s akčním film, který, jak známo, překonal John Woo svým tzv. krvavým baletem, a tento snímek na klasické snímky s onou násilnou operou naprosto skvěle navazuje. Oproti předchozímu počinu tedy v akci výrazný posun, což je s ohledem na diváky jedině dobře. Takže tu máme další akční film v koprodukci Hongkongu a Číny, který nesmí ve videotéce v oblasti akčních filmů chybět.

Románová série literárního autora Jamese Pattersona s detektivem detektiv Alexem Crossem, si našla své čtenáře a vlivem popularity také filmaře. Doba tomu i přála, neboť po úspěchu snímku ´Sedm´ (1995) se zvedl zájem o příběhy se sériovými vrahy. V tomto se tedy Alex Cross se svou opatrností, detektivním důvtipem a okázalostí objevuje poprvé a hodnověrně přesvědčuje diváky, v čem tkví jeho síla. Morgan Freeman plně pochopil charakteristiku detyektiva a tak svou roli pojal přesně dle představ autora předlohy. Režisér Gary Fleder se snažil atmosféru přiblížit právě zmíněného snímku Davida Finchera a těžko říct, jestli to poněkud nepřehnal. Kopírování podstatných věcí od úspěšných snímků sice není nic výjimečného, ale přeci jen by měla být alespoň nějaká tvůrčí odlišnost. Scénář se také nepřekvapujíc neobešel bez různých podivností a nelogičností v rámci vývoje děje, ale je fakt, že to udržuje určité tajemno a ponurost. Děj se cíleně zaměřuje více na vyšetřování než na onoho zabijáka a hodně využívá strašidelný atmosférický efekt, což se ukázalo jako dobrý tvůrčí počin. Diváci snímek přijali a tak, jak už dnes víme, později vznikly snímky další. Jedná se o temný a žánrově osvěžující thriller, který si dokonce jakoby s diváky pohrává, což přitahuje o to víc.

Třetí snímek o poněkud svérázné dvojici známých pod jmény Hutch Bessy a Cat Stevens, čímž byla završena ryze spaghetti westernová trilogie. A je to docela neobvyklý silný kalibr, který jen tak někoho neuspokojí. Oba aktéři jdou opět po určitém padouchovi, avšak v rámci svých činností použijí prostředí cirkusu. Divoké přestřelky? Honosné rvačky v rámci svého žánru? Zkrátka akce, jak se na žánr sluší a patří? Ale kdepak. Jen potemnělá nejistá atmosféra a dramatizace. Ano, je to tak. Jedná se hodně o vážný film s naprostým minimalismem akce. A je to film, který nejvíce rozdělil fanoušky dvojice Spencera a Hilla. Mnozí to považují za jeden z nejhorších jejich společných snímků, ale někteří naopak za kultovní pokračování. Otázkou je, jestli v tom nefiguruje především režisér Giuseppe Colizzi, který stojí za celou trilogií a který každý filmový díl pojal zcela jinak. To hlavní však na správný spaghetti western ponechal. Minimum dialogů a více vyprávění obrazem. Určitý druh napětí se však celého vyprávění drží a snad i o něco zesiluje ve scénách právě z onoho cirkusu, kde je posílena zranitelnost obyčejnosti před zraky nemilosrdných zabijáku v obecenstvu. Svým způsobem se jedná o koncepční film, který to má, svou neobvyklostí v provedení, u diváků hodně složité. Spaghetti western tedy netradiční, ale pořád spaghetti western.

Burt Gummer a Graboidi potřetí a v ohromném zklamání. Sice tu máme několik nových postav, ale ti to svými skutky nijak nevytrhli. Také je viditelná snaha určitého vývoje, co se týče Graboidů, ale vůbec toho není patřičně využito. Diváci předchozích dvou filmových dílů prostě neuvidí nic nového. Snímek spíše nabývá dojmem, že zoufale vykrádá sám sebe, což dává snímku koncept naprosté zbytečnosti. Ekologické téma také zrovna nefunguje jak by asi mělo. Divák, který předchozí snímky neviděl a vrhl se rovnou na tento, vlastně vůbec o nic nepřišel. Vše podstatné se dozví i zde a to je vlastně asi tak všechno, co k uchopení podivného děje potřebuje. Zábavností sice příběh oplývá, ale svým vyzněním prostě nenadchne. Inu, tady se nedá jinak, než uvést něco o tom, že ne vždy je z výsledku posvícení.

Když se vysloví jméno Edmond Dantes, každému je okamžitě jasné, o koho se jedná. Hrabě Monte Christo je další z několika známých a legendárních francouzských dobrodružných románů nesčíslněkrát předělaný do filmové i seriálové podoby, který je filmaři přitahován dodnes. Filmová verze z roku 1954-55 je rozdělena do dvou celovečerních dílů a hlavní role se zhostil Jean Marais, který byl v takovýchto historicko dobrodružných filmech jako doma. Mercedes Herreru si zahrála u nás ne zrovna známá Lia Amanda. První díl má podtitul ´Zrada´ a druhý ´Pomsta´. A tím je v podstatě řečeno vše. Režisér Robert Verney tento román sfilmoval už v roce 1943 a to taktéž do dvou celovečerních dílů, avšak spíše v konverzačním kabátě a samozřejmě vlivem doby černobíle. V padesátých letech již měl možnost použít barevný filmový materiál, čehož náležitě využil. Připomínat děj je už dávno nošením dříví do lesa, takže se rovnou podíváme na styl zpracování. Na kostýmní snímek není co vytknout. Doba, kdy se děj odehrává, je i po výpravné stránce uvěřitelná, i když je fakt, že se tvůrci do nějakých složitostí zase až tak moc nehrnuli. Moc neuchvátí ani děj jako takový. Snad každý by očekával výraznou dramatizaci a určité napětí a emoce v rámci intrik, ale bohužel se toho nelze dočkat. Verney se zkrátka držel svého předchozího díla, i když určité scény pojal jinak a lépe, ale celkovému vyznění to stejně moc nepřidalo. Nepomohl tomu ani Marais, který je svou přítomností diváckým tahounem k tomuto snímku. I přes celkovou tříhodinovou stopáž bylo ledasco z románu vynecháno, což lze v rámci hlavní dějové linky o vykonání pomsty pochopitelné, ale právě v rámci tak dlouhé stopáže některá místa prostě vypadají zcela zbytečně chudě. Ne, svým způsobem snímek není zas až tak špatný, jak by mohlo vyniknout. Divácký potenciál má především v jednoduchosti a jednoznačnosti v rámci námětu k pohodovému diváckému odpočinku bez nutnosti na dějem složitě přemýšlet. Dobrodružná klasika, která moc nenadchne, ale pro porovnání s ostatními za shlédnutí určitě stojí.