MickeyStuma

Do přístavu jedné noci připluje loď s mrtvou posádkou a začnou se dít věci. Eddie Murphy se pokusil prozkoumat hororový upírský žánr, samozřejmě v komediálním kabátě, a bohužel se nedá se říct, že by to bylo rozhodnutí moudré. A to na režijní stoličku zasedl Wes Craven. Eddie si tedy střihl upíra, v tomto případě hledajícího vhodnou ženu, aby zachránil upírský rod. Jako krvežíznivý upír vypadá vcelku dobře, ale přeci jen v tom upírství poněkud málo šlapal na pedál. Snad je to i přeci jen slabým scénářem, který mu v tomto moc šancí nedal. Takže i kdyby byl snímek bez Eddieho, průměrný by zůstal tak i tak. I když v úsměvnosti snaha patrná je, humoru je nakonec spíše poskrovnu a když už, zrovna vtipně moc nevyznívá. A to na scénáři pracovalo pět lidí, včetně Eddieho. Co se stalo? Kam se vytratil smysl pro humor? Nejlepší moment na celém snímku je pouze, na upírský film přeci jen podivná scéna, kdy se Eddie, coby upír Maxmilian, mění v kaplana a přednáší o tom, jak je zlo dobré. Jinak skutečně není o co stát. V rámci fanouškovství k Eddiemu je film povinností, ale z paměti se velice rychle vytratí.

´Je to drak´ zní v originále pohádková fantasy v produkci Ruska, jenž se jedná o filmovou úpravu románu Sergeje a Mariny Dyachenko ´Rituál´. Původní děj scénáristé přenesli do „slovanské fantasy“, čímž se například původní hlavní hrdinka Utah přejmenovala na Miroslavu, ale jinak se předloze věrně drželi. Alespoň pro české diváky však celý koncept děje vyznívá poněkud povědomě. Kromě dračího příběhu, který je po filmové stránce stále ještě vyhledávaným artiklem, je hlavní myšlenka velice podobná klasické pohádce ´Kráska a zvíře´. Jen se děj neodehrává na zpustošeném temné hradě, ale na dračím ostrůvku, čímž zase z toho tímto vlivem jakoby také vyznívala inspirace ze snímku ´Modrá laguna´. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že se má snad i jednat o ledabylou ruskou napodobeninu amerického snímku známého pod českým názvem ´Stmívání´, ale to nechť si nakonec každý divák posoudí sám. Pohádkový romantický kabát je hlavní devizou příběhu a kdo předem neodhadne závěr, jakoby snad pohádky ani neznal. Po vizuální stránce je to však nádhera. Možná to ani nepřipadá, ale údajně je snímek z 85% tvořen počítačovou grafikou. Že to ani není poznat? Tím víc se jedná o dokonalou práci tvůrců. Přesto se snímek jako celek spíše řadí k lepšímu průměru. Místy vyznívá až moc zbytečně natahovaně, tudíž bez patřičného dějového vývoje až nudně. Ona dívka svou pubertální výřečností také moc přitažlivosti k sobě nezadá. Dějově vlastně není ani o co stát. Drak unese z nějakého severského města dívku na dračí ostrov, kde se setká s nějakým mladíkem podivně se chovajícím a divák jen sleduje co se z toho vyvrbí. Vyhledávaným filmovým artiklem se tohle nestane, ale za zhlédnutí určitě stojí. Jsou daleko horší dračí snímky.

Štěpán Šafránek, Kendy a mnoho dalších v šestém filmovém básnickém díle, mající podtitul ´Konec legendy´. Žeby už skutečně poslední snímek a nebo se ještě dočkáme snímku sedmého odehrávající se někde v domově důchodců? Do charakterů všech přítomných postav s touto filmovou sérií spjatých kráčí, nebo už u někoho dávno vkročil, podzim života a tak to po dějové stránce opět podle toho vypadá. Skutečně lehce úsměvný film, který každým novým dílem ztrácí grácie a zábavnost. Když si vezmeme jenom postavy senilních dědků v restauraci v podání Jiřího Lábuse, Josefa Abrháma a Rudolfa Hrušínskýho, než zábavu spíše vyvolávají depresi. Očekávatelný romantický nádech se ztrácí v nekonečnu a na nějaké básničky nechť divák raději předem zapomene. Stejně jako u předchozího pátého snímku vzniká otázka, jaký smysl vlastně tento film má. Je vůbec zapotřebí? Omšelost se zase o něco zvýšila a různým podivnostem bylo učiněno za dost. Česká filmová krize, co se týče kvality, jak je vidět, stále přetrvává a tak se jedná o další snímek, který mezi vyhledávané rozhodně patřit nebude.

Kniha ´Kronika města Kocourkova´ od Ondřeje Sekory je svým neotřelým humorem populární do dnešní doby a není náhoda, že si Karel Poláček název tohoto městečka ve třicátých letech pro tento film vypůjčil. Děj pojal obdobně, i když ne až tak, jak se říká, na dřeň. V hlavní roli nikdo jiný než Jan Werich, který dal dané satiře takovou patřičnou grácii a sounáležitost, že se stal snímek doslova nadčasovým. A je to poprvé, kdy se obešel bez svého partnera Jiřího Voskovce. Po technické stránce se nic nevymaňuje od snímků předešlých. Jednoduchý děj s jednoduchými dialogy je pevný už v kramflecích a i přes své značné stáří pokorně umí vyvolat divácký úsměv na tváři i dnes. Místy opět nechybí stále používané scény hodné grotesky, což dnes může krapet působit unáhleně a zbytečně, ale na svou dobu vzniku se nejedná o nic nepatřičného. Pro akční scény především honiček se stále jednalo o nejvhodnější způsob prezentace. Jak bylo naznačeno výše, satirické vtípky skutečně nestárnou. Když se kdekoliv podíváme na vedení radnice, odlišností moc nenajdeme.

Poměrně neznámý snímek kombinující milostný a poetický přednes s výrobní tématikou, který by se dal označit jako opatrný přechod do tzv. nové vlny v 60. letech. Komediální živelnost šla stranou a spíše se vsázelo na umělecký přednes a poklidnou atmosféru. Příběh není nezajímavý, samozřejmě s ohledem na svou dobu, ale na poetickou atmosféru je potřeba si co nejdříve zvyknout. Dnes už nikdo neví, čemu se říkalo umístěnka. Snímek něco takového připomene. Netýkalo se to pouze mladých lidí, jak by si někdo mohl myslet, ale i těch starších. Šlo samozřejmě o přeložení a něco takového odmítnout nebylo jen tak. Finta, jak se z toho vyvléct, samozřejmě byla a jaká už pojednává tento příběh, kde je v rámci ideologie, jako obvykle, do patřičné problematiky zahrnuto daleko více věcí. Finále příběhu tedy v žádném případě nemůže překvapit, čímž je timto moralizační opět naplněn. Snímek je tedy určen především pro náročného diváka, který rozumí aspektu dané tvorby. Ostatní se budou nudit.

Klasický boj proti drogám, tentokrát ve španělské produkci, který spíše vyniká dramatizací, než napínavou, alespoň, thrillerovou podívanou. Máme tu další nově vzniklou čtyřčlennou speciální jednotku, pod tentokrát pod názvem Jednotka 7, která má za úkol se postavit proti překupníkům. Nepřekvapujíc s nimi jedná železnou rukou a pohybující se na hranici zákona. A jak už to většinou u takovýchto motivů bývá, netrvá dlouho a celé se to poněkud zvrhne jinam. Základní struktura děje je tedy u diváků takových příběhů poměrně známá. Španělský režisér Alberto Rodriguez se sice rozhodl pro drsný, ničím nezdobený realistický přístup, ale místy jakoby to stále o něco zakopávalo. V rámci děje explicitní násilné scény nechybí, ale vyznívají spíše jako nutnost. Příběh chvilkami zajímavý je, chvilkami zase spíše nudí. Dojem televizní filmové tvorby už dokonává to poslední. Své diváky si snímek najít může, proč také ne. Každopádně punc tvorby dob 70. či 80. let se nezbaví.

Je to malý a svým způsobem bezvýznamný snímek takřka bez děje, avšak svým šarmem a důvtipným pohledem na svět, v jakém žijeme, dokáže pohladit a vymazat z hlavy špatné myšlenky o sobě samém. Snímek svou obrazotvorností a lehkostí vytváří nadhled nad danou situací, příjemný nenásilný humor a kapku nějaké té poetičnosti. Morgan Freeman coby herec On sbírající zkušenosti pro svou budoucí roli a Paz Vega coby nesmělá dívka Scarlet pracující v obchodě u pokladny, která si ve své volbě nového zaměstnání poněkud nevěří, že projde pohovorem. Jejich setkání se samozřejmě uskuteční v onom obchodě, ale po chvíli se celý koncept mění v takové malé road movie, kdy se jejich role obrátí a zkušenosti a mnoho životních poučení sbírá právě Scarlet. On je šťastný a vždy nad věcí, Scarlet je poněkud frustrovaná. Jak asi dopadne jejich setkání, důvěra a poučení? Snímek rozhodně není pro každého. Za scénářem a režií stojí Brad Silberling, který vsadil na minimalismus, což ne každému přijde vhod. Své představy však zhmotnil do filmové podoby impozantně a přesvědčivě. Dalo by se v tom najít i poučení a nějaké to filozofické životní moudro, které na samém konci zanechá u diváka příjemný pocit.

Drsná realita války tentokrát z Finska a to o konfliktu, na který z oblasti válečných filmů nejsme zrovna zvyklí. Finsko je napadeno Sovětským svazem a jako obvykle jde o všechno. Příběh je natočen na základě skutečných událostí, tudíž v něm jsou vyobrazeny i skutečné postavy. Scénář se snaží věrně držet deníků a fotografií Harryho Järva, který v roce 1942 coby poručík velel průzkumným a bojovým jednotkám pěchotního pluku IR 61. Neobvykle natočený snímek představuje událost, o kterém se filmy nijak vehementně netočí a těžko říci proč. Našedlý filtr obrazu podtrhuje atmosféru a vlivem vypravěče navozuje až dokumentární dojem. Faktem je, že se celý koncepce filmu pohybuje na hranici právě mezi hraným filmem a hraným dokumentem. A to se zdá být docela chybou. Snímek tímto ztrácí napětí, a pocit nebezpečí. Zkrátka to jako celek vyznívá jen jako obyčejná vyprávěnka, dokonce až s dvouhodinovou stopáží. Což znamená, že něco jako u válečného filmu z Hollywoodu plného bojových scén, drsných výjevů a srdcervoucích emocí se bohužel dočkat nelze. Na nějaké hrdinství se také nehraje. Armáda působí jako celek, kde každý spoléhá jeden na druhého. Bojové scény samozřejmě na správný válečná žánr obsaženy jsou, ale nejsou hlavní devízou komplexního děje. Snímek jen poukazuje na historické události dle deníků a fotodokumentace a nic víc. Tedy co se týče problematiky hrozby na finském území, jednání, řešení problémů a hlavně velení a snahy o splnění úkolů. Svou určitou váhu v rámci historie snímek má a to už hlavně ve faktu, že nepřátelští agresoři v době druhé světové války nebyli pouze Němci a Japonci. Je to sice jen takový obyčejný letmý pohled do minulosti, ale za shlédnutí určitě stojí.

Moderní western o vykonání pomsty za vraždu matky, pronásledování FBI, vzniku přátelství a hlavně o spravedlnosti. Moderní western, kde nechybí indiáni, kde se místo na koních jezdí na motorkách a kde atmosféra z každičkého záběru na diváka doslova dýchá. Snímek byl natočen za pouhých 600 tisíc dolarů, tudíž patří mezi nízkorozpočtové filmové počiny, avšak s artovým laděním, takže lecjaké honičky a přestřelky rozhodně nejsou centrem všeho dění. Naopak. Velkou devizou je silný, byť nijak složitý, příběh nepostrádající myšlenku. Hněv, nedůvěra, boj proti rasizmu, touha po svobodě a vykoupení. Realistické drama o zločinech bílých lidí, v tomto případě, na indiánech. Jde především o indiánské ženy, které jsou velmi často oběťmi sexuálního násilí. Jedná se o melanchonické road muvie, který má na svědomí Jason Momoa. Napsal si scénář, chopil se režie a střihl si hlavní roli. A skutečně vytvořil filmové dílo, které zaujme. Dlouho tady nebyl takový snímek opírající se o základní principy svobody. Naprosto úžasná kamera vyvolává pocit divácké přítomnosti v těchto krajích. Tímto kameraman udělal svou zručností úžasný kus práce. I soundtrack stojí za pozornost. Dává možnost si poslechnout vysoce kvalitní bluesový folk a country či plně libozvučnou akustickou kytaru a bendžo. Vše pospolu dobře ladí a vytváří právě onu výše zmiňovanou, skutečně lákavou, atmosféru. Jason Momoa, jeho režijní debut a jeho ocenitelně přesvědčivý, jak někdo dokonce označuje, westernový noir.

Poněkud slabší thriller z počátku 70. let se stárnoucí hvězdou westernových snímků Johnem Waynem v hlavní roli inteligentního detektiva Lona McQa. Ten představuje typického drsného policejního chlapíka vydávající se pomstít smrt svého přítele, během čehož porušuje veškeré policejní předpisy. Spravedlnost v tuto chvíli je pouze ta jeho osobní. Jenomže omšelost amosféry, absence napětí a vůbec podivné ztvárnění onoho detektiva nutí jeho drsnému charakteru nějak nevěřit. Zkrátka tomu chyb patřičný šmrnc. Snímek je hodně podobný strhujícímu počinu ´Drsný Harry´ (1971) s Clintem Eastwoodem v hlavní roli, kterou John Wayne před ním odmítl. Později toho litoval a tak těžko říct, jestli Lon McQ neměl být náhradou. Možná tímto snímkem mohlo jít i o herecké zařazení vedle zmíněného Clinta Eastwooda a Jamese Bronsona, kteří od spaghetti a západních westernů přešli na civilní thrillery a akční žánry. No, nepovedlo se. Každopádně v rámci jeho filmografie snímek alespoň fanouškovsky stojí za zhlédnutí už jen ze zvědavosti. Nadšení však z toho nevzejde.