Awer

Náročné téma, u nějž se nedá vyhnout jisté povrchnosti, už tím, jak je to vlastně film o filmu (o knize). Na druhou stranu právě tahle zdánlivá absurdnost umožňuje s materiálem pracovat a poskytnout méně banální perspektivu. Půdorys snímku i tak zůstává průhledný, nelze však přehlédnout nejeden klad: 1, first and not least skvělý soundtrack 2, zdařile vypracovanou remízu, kdy divák, který je obecně nejvíc v pozici Marianne, skutečně dostane jako "nejhlavnější" hrdinku ji, ale její perspektiva není více rozpracovaná než jiné, není jí dán větší prostor na obhajobu svých pozic a nevychází ze snímku ani jako poučená, ovšem ani jako ta lépe promýšlející nebo "rozvinutěji lidská" (tím myslím např. její středostavovskou bláznivost, kterou si může dovolit a kterou vnáší do světa ubíjející dřiny a rutiny marginalizovaných, když si jde jen tak zaplavat, a kterou by bylo snadné zhodnotit jako schopnost relaxovat, jíž prostě "méněcenní chudí" nemají, ovšem též v plošeji třídním pojetí jako vyprázdněný statusový symbol) 3, u mě opravdu velmi silné vyznění, kdy onen remízový souboj perspektiv ústí závěrečnou scénou a posledním záběrem, jehož napětí by se dalo krájet a je to opravdu jeden z nejbrilantnějších (téměř) statických shotů, které lze v kinech najít. Celkově: zaujal mě plakát a vlastně jsem docela počítal s nějakou povrchní hrátkou, ale s těmi, kdo v tom nachází jen tohle, musím nesouhlasit. Prostě dvě ženy a jejich obtížně slučitelné reality. Život nelze žít na zkoušku a vzít si to příjemné z prázdnin, byť v holobytě, do celého roku. Svůj život ale také nedokážeme žít jen jako sérii představení, jsme kdo jsme a nechceme se za to stydět. Spisovatelka vydáním se mezi chudinu nic opravdu nevyřeší stejně jako udělá víc než její přátelé, kteří prostě drží nos nahoru. Je stejně pošetilé odmítat alespoň tu přechodně podanou ruku jako myslet si, že vám vyslouží krom pár známých i opravdové přátele. V tom tkví ta síla finále. Čiší z něj touha nějak ty paradoxy sloučit. Jenže jak?

Don't Look Up v prostředí českého Prdelákova a celkově lokální tónině, s čímž je spojené i to, že musíme být rádi za absurdní ne-vítězství "East-Lookerů", zatímco těžce přežívající rozum reprezentuje duo sebevražedný málemvražedný ochlasta a skorozavražděný muž, jehož povolání se zaobírá spíše Oním než naším světem. Rozměr je opravdu těžce regionální a poetika alegorická, břitká a zkratkovitá, což každému nemusí sedět, ale množství reálií ve snímku je i tak nepříjemně neopomenutelné a je za mě dobře, že se do tématu rovněž tady někdo pustil.

Proč se nezabít vstříc existenciální bezvýznamnosti našeho bytí? Ne. Správná otázka zní: Proč se nezabíjet – navzájem? A ta odpověď tkví právě v té bezvýznamnosti. Protože jediné bytí je bytí vztažené. Tahle jednoduchá filozofická linka (s níž se dá souhlasit i polemizovat, nicméně to teď vlastně není tak podstatné) je v MW&C hezky zachycená, stejně jako to, že v životě nedospějeme jen jednou, ale vícekrát se ocitneme ve fázích bez jasného směřování, v nichž nesměle a neohrabaně našlapujeme a prožíváme s tím spojené krize. Na mě film zůstává příliš metaforický, symbolický, zkratkovitý, sázka na poetiku je odvážná, leč obtížná. Na druhou stranu oceňuju několikrát mile vyvedenou absurditu okamžiků, která dokáže opravdu rozesmát.

Jo, jo, jo. Takhle se drží balanc. Obscénní teenagerská narážka, v níž Hitler jen prdí, dělá nekorektní fórky a klouže po slupkách od banánu? Sociálně kritická studie střihu Don't Look Up, která ale nemůže fungovat na postavě, o níž máme právě naopak na explicitní úrovni téměř všichni jasno? Ne, to by nemělo cenu točit. Er ist wieder da oběma pastem uniká a opravdu nám prodává Hitlera souběžně s tím, jak se ve filmu prodává YouTubu a televizi. Je obecně strašně těžké točit film o reflexi někoho mj. ve filmu, většinou to spadne do velmi trapného statického stereotypu, ale i tenhle detail jakžtakž vychytali. A my se tak nerušeně můžeme bavit a objevovat toho implicitního Hitlera v nás, v jistém smyslu skutečnějšího, než jak jsme ho kdy znali, a podnes pohánějícího úspěch podobných figur.

Základní idea – bomba. Postava myseriózní dívky s démony – bomba. Ale to je bomba nápad na scénář. Ten film je hrůza a nestaví na tomhle základu vůbec, vůbec nic. Jedno sdělení! Jen jedno, prosím. Z tohohle nic neplyne, ničím to nezaujme. Je to jako postavit si na nejnádhernějším pozemku na světě dům na klíč. Fuj!

Proboha co víc už byste od Novy chtěli! Je to čirý zázrak a odvaha vyobrazovat svět realisticky a nechat lidi nebýt hrdiny konzerativních archetypů, jíž pořád nemá 90 % filmařů, je naprosto admirable. Bravo

super duper materiál, který je prostě too cool, aby to byl úplný propadák. První dva díly jsou hrůza, skoro se nedají překoukat. Pořád sledujete novinářku, která není ta nejvíc likeable osůbka ve vesmíru. Zoufáte si, že seroš o super duper Anně bude ve skutečnosti fakt příběhem o tom, jak tahle zoufalá manželka s pohaslou kariérou v magazínu, co už taky pamatuje lepší časy, honí hrou na všechny strany svůj kredit, aby mohla být něčím víc, a servíruje světu i nám coby diváctvu pravdu o Anně Delvey, jíž nazřela a prakticky i vytvořila. "Jenže to unikátní a zajímavý tvořila ta (ne)podvodnice, ne ona!", máte skoro chuť křičet na monitor. Krom toho celý koncept Scriberie, kam neproniká hluk ze zbytku open officu, která je totálním světem pro sebe samý a kterou tvoří samý ty "ne the most likeable" typy, hustokrutej hollywoodskej tým investigátórů, co dostávaj nápady, které VŠECHNO MĚNÍ, kdykoli se začne měnit hudba. To samé novinářská návštěva, jíž nutno "týdny vyjednávat" a hle, naráz je to potřeba, tak to jde hned. Podobně stačí jen tak přijít za advokátem a po formální chvilce odmítání poskytne každý materiál... Brr, fuj, to všechno bylo už předevčírem starý. Napříč seriálem jsou příšerné i nucené narážky na "surreálně odlišný svět bohatých" a vysloveně ubohé jsou narážky na "lůzu líných odborů" (ač je obdivuhodná odvaha nechat být tou línou Afroameričanku, jíž nejen pro PC, ale i v kontextu děje máte mít jakože asi rádi). Nefunguje ani paradigma "obrovského světového příběhu" střetávající se s jeho provincialitou a ztraceností ve světě, jež je plný jiného dění. Od pátého dílu přesto přichází zlom a je obecně lepší, když je druhá půlka "ta dobrá". Čověk taky začíná chápat, že naší horlivé novinářce opravdu jde o nějaké komplexní uchopení, byť na můj vkus stále až nekriticky maternalistické. Stejně tak vy, pokud jste to teda nevěděli už před prvním dílem, přestáváte fandit tomu, "aby nebyla podvodnicí", a začínáte fandit tomu porozumění. A takhle to celkem funguje, byť tu a tam přicházejí další a další banální floskule a simplifikace. Postavu Anny to nakonec uhraje – poměrně nebanálně. Což je jádro pudla a stačí mi to na to, abych říkal, že je to super seriál, "jen" s brutálními problémy.

Klasický dojmový film, který nenabízí až tak moc překvapivého, ale činí prezentovaný problém představitelnějším, a tím vyvolává otázky a vlastně funguje. Hodnotil bych ho líp nebýt té velmi přehnaně zmytizované kliniky daleko v lesích. To už není minimalismus, ale prosté neodolání kýči.

Tohle je prostě tak neskutečná přehlídka filmařských klišé, tak zabitý námět, tak hrůzně odrazující první díl seriálu... Jasně, že bych to nenatočil líp. Ale hodně jsem se na to těšil a minimálně v té první epizodě je to natočený blbě, to poznám. "Strašlivě napínavé" levné obraty, parta čtyř super duper investigátorů vytržených z okolního světa, jejíž kinematografická účelnost umřela před padesáti lety, a ta neustálá rádoby hustota, kterou v pár kratičkých sekvencích dokážete považovat za autentickou, ale nakonec slouží jen k tomu, abyste viděli, jak se laťka ani netřese, protože celý ten flop se odehrál hluboko pod ní... Bída, strašná bída, anachronismus, čiré sorokinství.

Tenhle superkrátký kraťas je jeden z těch, které dokonale vyjadřují ducha doby. Do 1 minuty a 11 vteřin vtělená naděje dlouhé covidové zimy (a především čekání na jaro) 2020/21, že "svět zase bude v pořádku".