Psychor

Jakožto zdejší hororový expert jsem nad seriálem American Horror Story v polovině 4. série zlomil hůl a ubytování v Hotelu si již raději nechal kompletně ujít. Pokles kvality přicházel s každou další sérií a skličujícím mysteriem prostoupený Murder House tak během několika let vyklidil místo neatmosferické natahované kaši plné zrůd. Když jsem se však dozvěděl, že následující série mírně oseká počet svých epizod včetně délky jejich stopáže, zavětřil jsem možný posun k lepšímu a dal úvodnímu dílu šanci. Trefa do černého. My Roanoke Nightmare svým námětem i zpracováním pokračuje v odkazu opěvovaného Murder House. Dokonce je o chlup temnější a mrazivější, takže srdce každého fanouška kvalitního hororu musí plesat radostí. Jen škoda zbytečných dokumentárních prostřihů, které mírně tříští budovanou atmosféru. Oceňuji snahu tvůrců o nějakou inovaci, ale tohle se nepovedlo. Přesto po první epizodě uděluji silnější čtyři hvězdy a napjatě očekávám další díly.

Raimi potvrdil, že horory nejsou jeho silnou parketou. Within the Woods je po všech stránkách mizerným snímkem, který fanouška dobrého hororu, neřkuli hororového experta jako já, nezaujme naprosto ničím. Hned v úvodu si povšimneme nevalné kvality obrazu, kterou Raimi zřejmě použil jako zastírací manévr k zakrytí prkenných hereckých výkonů založených na monotonním ječení či katastrofálních triků, u kterých nechybí ani kečupová krev. Snímek se k naprostému odpadu přehoupne zhruba v polovině stopáže, kdy Bruce Campbell svým komickým medvědím řevem ohlásí příchod komediální roviny. Within the Woods představuje smutnou ukázku čirého hororového amatérismu a slouží jako odstrašující příklad pro všechny potenciální hororové režiséry, kteří hodlají nedostatek svých filmařských kvalit vyvážit prostřednictvím obrovského tvůrčího nadšení.

Deserted mě zaujal svým námětem, takže jsem tajně doufal v nějaký intenzivní survival. Snímek však vsadil na meditativní pojetí, takže místo tuhého boje o přežití sledujeme spíše rezignované ploužení ke smrti. Ne, že by mě dané zpracování neoslovovalo. I jako zdejší hororový expert koneckonců čas od času jen tak setrvávám ve středu svého bytí. A scéna, v které hlavní postava po požití peyotlu pohlíží na hvězdnou oblohu, říká naprosto vše. Palec nahoru. Avšak námět, který pracuje se ztracením skupiny osob ve vyprahlém terénu, si zkrátka říká alespoň o špetku napětí.

Opět se potvrdilo, že velkého hororového experta musí mimo jiné zdobit i značně vyvinutá hororová intuice. Snímek Good Neighbor je totiž žánrově charakterizován výhradně jako thriller, a tak pravděpodobně zůstane v očích běžného hororového fanouška bez náležité odezvy. Skutečný hororový odborník jako já však díky své intuici okamžitě vytuší, že by detailnější průzkum rozhodně nebyl na škodu. Poměrně originální námět se mi zálibil a hned jsem si ho částečně asocioval s nedávným veledílem F. Alvareze - Don't Breathe. Se zhlédnutím snímku jsem pak již neotálel ani minutu. A vyplatilo se. Good Neighbor se ze začátku tváří jako found footage, čímž divák získává autentický náhled do života strůjců celého experimentu. Posléze však vidíme i záběry z klasické kamery kombinované se záběry z instalovaných minikamer, což vše dohromady vytváří opravdu zajímavý mix. Časová posloupnost záběrů je převážně lineární, avšak vyskytují se zde i krátkodobé prostřihy do soudní síně, které částečně poodhalují výsledek projektu a mírně tříští budovanou atmosféru. Především bych řekl, že jejich užití nebylo vůbec nutné a jedná se tak o prvek spíše kontraproduktivní, který zároveň považuji za největší slabinu snímku. Herecké výkony jsou kvalitní, zejména v podání Jamese Caana, a podporují tak dynamiku vývoje postav, především výborně napsaného protivu Harolda. Samostatnou kapitolu pak představuje precizní atmosféra, která na diváka neustále šplouchá vlny znepokojení z Haroldova temného domu, aby pak v některých momentech udeřila prudce a nečekaně jako tsunami. Divák jistě ocení i nápadité zakončení celého příběhu. Good Neighbor lze považovat za jeden z nejlepších hororů tohoto roku a já mu tak uděluji slabších pět hvězd a jméno Kasra Farahani si tučně poznamenávám do svého hororového zápisníku.

Jakožto zdejší hororový expert jsem s nadšením přivítal existenci hororu, který nějakým způsobem operuje s iluzorností času. Podobné horory se příliš netočí, jelikož vyžadují zručnou režii a opravdu důmyslný scénář, kde i nepatrné pokulhání může okamžitě vyústit ve zhroucení celé koncepce. Tell Me How I Die jsem měl vyhlédnutý již dlouho dopředu, přestože scénáristické kvality režiséra D.J. Violy zůstávaly velkou neznámou. Bota nakonec tlačila snímek úplně jinde. Průlet úvodní scénou je velmi zdařilý a diváka dostatečně navnadí, jenže následujících 30 minut se z hororového hlediska vůbec nic neděje. Divák se tedy může blíže zaměřit na jednotlivé postavy, jenže ani ty nemají co nabídnout. Až na Annu v podání Virginie Gardner jsou všechny spíše nesympatické a mnohdy i se zcela neadekvátní motivací k danému jednání. I skript je poměrně špatný a několikrát donutí všímavého diváka k zamračení. Osvěžujícím dojmem naopak působí přítomnost jednotlivých vizí a bezprostřední reakce na ně, což jsou všechno úseky, kdy Tell Me How I Die dosahuje velmi vysoké atmosferické úrovně. Ze své pozice hororového odborníka tak sice tento horor doporučuji ke zhlédnutí, avšak zároveň vyjadřuji mírné zklamání nad výslednou realizací, jelikož o poznání kvalitnější režie by zde s pomocí síly daného námětu dokázala vytvořit vskutku prvotřídní horor.

Takhle hloupý horor jsem již dlouho neviděl a že jich jakožto zdejší hororový expert za jeden rok zhlédnu více než většina hodnotících uživatelů za celý život. Hned v úvodu udeří diváka do hlavy naprosto mizerné psychologické vykreslení postav, ke kterému se přidávají doslova otřesné herecké výkony. Většina dialogů zde pak zřejmě slouží jako pouhá výplň stopáže mezi zabíjením, kterého je opravdu hodně, jelikož se v jednu chvíli na scéně znenadání objeví nové postavy. Asi aby se kostěný démon během 85-minutové šichty na rozdíl od diváka nenudil. Na Knucklebones není co pochválit. Snad jedině ucházející atmosféru v rámci první čtvrtiny snímku, kdy jsem dokonce uvažoval nad jednou hvězdou. Ve výsledku se však jedná o dno hororového žánru, s kterým není radno ztrácet čas.

Kostými, triky, scénář,... Všechno je tak špatné, až je to ve výsledku vtipné. I legendární Edward D. Wood by musel blednout závistí. Proto také uděluji Santa Clausovi jednu vánoční hvězdu.

Horor? Kdyby Méliès tento svůj kraťas skutečně vydával za horor, tak bych musel nekompromisně ohodnotit odpadem, jelikož pouhá přítomnost kostlivce by na víc nestačila. V rámci komediálního žánru tak dávám alespoň jednu hvězdu za lehce úsměvné taneční číslo.

Matně si vzpomínám, že jsem v pěti letech něco ze seriálu Tom a Jerry viděl, avšak nikdy jsem mu nepřišel na chuť. Ze zvědavosti jsem tak nyní zhlédl pár dílů, abych zjistil, jestli se mé hodnocení změní. No stačily pouhé tři díly a Tom a Jerry si bez milosti vysloužil odpad. Seriál je postaven na samoúčelné adoraci extrémního násilí, jejíž cílem je u diváka vyvolat smích. V mém případě se však jednalo spíše o křečovitý úsměv, který pramenil z plytkosti děje a znudění, které jsem již po pár vteřinách pociťoval. Zápletka je velmi triviální a vždy vyústí v závěr, že agrese představuje přijatelný způsob vyřešení konfliktu, během kterého se vlastně nikomu nic nestane. Asi se nelze divit, že vězňové v USA představují téměř 25% všech vězňů světa, když jsou tam děti prakticky od narození bombardovány podobnými seriály.

Jakožto hororový expert hned úvodem podotýkám, že Abattoir rozhodně nelze považovat za oddechový horor určený laickému hororovému publiku. Koneckonců, kdo se pozdní tvorbou D. L. Bousmana podrobněji zabývá, tak bude jistě souhlasit, že známky obyčejnosti bychom v ní hledali spíše výjimečně. A Abattoir je přesným protikladem obyčejného hororu. "Abattoir, horor noir," mohl by po pár úvodních minutách nejistě zarýmovat divák. Bousmanova inspirace je zřejmá, avšak snímek se postupně vyprofiluje v dovedně poskládaný multižánrový horor, jenž si navíc uchovává dojem jakési časové neurčitosti. Oceňuji na něm vskutku originální námět, lehce mrazivou atmosféru v průběhu celé délky stopáže, herecký výkon Daytona Callieho, kameru a především závěrečnou 20-minutovku, v které nám Jebediah Crone otevře brány svého strašidelného domu. Vytkl bych naopak pomalejší tempo v úvodních dvou třetinách filmu, na kterém má podíl až přílišná snaha o kriminalistické zpracování příběhu. Abattoir však jako celek působí opravdu velmi vyzrále a já tak po udělení čtyř hvězd už netrpělivě vyhlížím Bousmanovy následující projekty.