Psychor

Raimimu Evil Dead z roku 1981 jsem dal pouhou jednu hvězdičku a nepochyboval o tom, že všechny remaky, které kdy vzniknou, budou minimálně o třídu lepší. Mé přání více než vyslyšel Fede Alvarez, jehož remake z roku 2013 dokonce patří mezi nejlepší horory, které kdy byly natočeny. Jenže ač hororový expert, přesto jsem v tu chvíli ještě netušil, že mezitím již vznikl snímek Evil Head režiséra Douga Sakmanna. Tento "horor" disponuje naprosto stejnými lacinými triky či maskami, které jsem byl nucen kritizovat již u Raimiho, avšak jako "bonus" ještě přidává vysloveně hloupý scénář, kterým si Evil Head velmi nahlas řekl o odpad. Diváka překvapí opravdu četný výskyt erotických vsuvek, které zde jsou však umístěny zcela nepatřičně až samoúčelně a objevují se v takové míře a délce, že snímek místy prakticky připomíná obyčejný porno film. Například scéna znásilnění lesem je na rozdíl od Raimiho originálu ztvárněna zcela explicitně, avšak zároveň velmi zdlouhavě a zbavena jakékoliv hororové atmosféry, kterou koneckonců Evil Head absolutně postrádá i jako celek.

Na sestry Collinsonovy se pěkně dívá, ale to je víceméně všechno. Horor kromě absence hororové atmosféry trpí zejména snahou o přehnanou dokonalost ve ztvárnění hlavních postav. Jak Peter Cushing v roli Gustava, tak Damien Thomas v roli hraběte neskutečně přehrávají, což ve výsledku působí až parodicky.

Asi nikoho nemůže překvapit, že hororový expert jako já si zvolí pro komentář k Čarodějnici naprosto příznačné datum - Valpuržinu noc. Noc, během které sledování hororů dostává opravdu magický rozměr a každý zhlédnutý horor je během této doby divákem vnímán mnohem intenzivněji. Zřejmě nebudu příliš daleko od pravdy, když prohlásím, že Čarodějnice je jedním z nejlepších hororů, který kdy byl natočen. Eggersovi se v jeho celovečerním debutu povedl opravdu husarský kousek, jelikož se mu prostřednictvím Čarodějnice podařilo proniknout až k samotné hororové esenci. Všudypřítomný znepokojivý děs vycházející z Čarodějnice se jako had škrtič ovine kolem mysli diváka a svou smyčku bude pozvolna utahovat tak dlouho, než ho nakonec v závěru dočista rozdrtí. Většina popkornových diváků bude pravděpodobně zklamána absencí hororových berliček v podobě záplavy lekaček, hektolitrů krve a kdo ví čeho ještě. Ještě více jich však Čarodějnici nepobere po obsahové stránce. Čarodějnice obsahuje jednak náboženskou tematiku, ale v první řadě pak i spiritualitu v její ryzí formě. Scéna, kdy se Caleb odebírá na věčnost, je opravdu mistrným zachycením transcendentní zkušenosti a opravdové hororové znalce, pro které Eggers především Čarodějnici točil, z ní bude mrazit v zádech ještě několik dnů. Kromě vynikajících výkonů dětských herců či hudebního doprovodu Marka Korvena stojí za pochvalu rovněž použití dobové angličtiny, která ještě více umocňuje autenticitu snímku, který zcela precizně zachycuje způsob myšlení, v kterém reálný svět a nadpřirozený svět jedno jsou. Před režisérem Eggersem je nutno smeknout klobouk. Vybrousil naprosto unikátní hororový diamant, jehož děsivou krásu si nejvíce vychutnají opravdoví mistři hororu.

První řada nepříliš hororového seriálu Ash vs Evil Dead je z mého pohledu hororového experta zajímává především tím, že jednotlivé epizody nesou zcela charakteristický rukopis daného režiséra, což běžný divák obvykle vůbec není schopen postřehnout. Před projekcí Ash vs Evil Dead jsem neměl žádné tušení o tom, kdo je autorem jednotlivých dílů a přesto jsem po shlédnutí spolehlivě určil, který tvůrce vytvořil konkrétní epizodu. Tedy příště prosím méně Raimiho (El Jefe (S01E01)) a více Jacobsona (The Dark One (S01E10))

George R.R. Martin si na svém kanape již notnou řádku let blaženě nechává zdát o jaru a v otázce Game of Thrones tak nyní definitivě přenechal HBO možnost prvního tahu. Jakožto divák detailně znalý knižní předlohy jsem tímto sledem událostí více než nadšen, jelikož seriálový svět Písně ledu a ohně nyní dostává zcela nový rozměr. Každá epizoda se totiž od tohoto okamžiku stává vykročením do absolutně úchvatného neznáma.

Les Aokigahara je energeticky jistě velmi zajímavé místo a jakožto hororový expert a znalec tajemna bych v něm jednu dvě noci s radostí strávil. Rozhodně bych však nechtěl, aby mi dělal průvodce Jason Zada, jelikož se v něm ve své hororové prvotině dočista ztratil. Úvod snímku se může pyšnit výbornou mysteriozní atmosférou a divák napjatě očekává, kam ho Zada zavede. Je pln kýžené nejistoty, která se však postupem času přenese i na samotného Zadu, jenž nakonec ukazuje divákům záda a nechává je tak lesu a rozhněvaným duším napospas. Režie zbavená opratí přináší zmatené bloudění po lese za doprovodu nepříliš efektivních lekaček a atmosféry ztrácející na síle. Pochválil bych pouze výskyt halucinačních scén. Co se týká závěru, tak ani ten nelze považovat za příliš vydařený. Jedná se o uspěchané chvátání k závěrečným titulkům, Jakoby si Zada říkal, že už to chce mít všechno za sebou a Aokigaharu (a možná i celý hororový žánr) co nejrychleji opustit.

Během Plesajícího satana mé hororové srdce nezaplesalo ani jednou, jelikož místo slibovaného hororu vidělo tuze nezáživnou podívanou, z které mi utkvěl v paměti pouze křečí mimického svalstva postižený Satan.

Nejstarší italský "horor", který jsem kdy viděl, dopadl naprostou pohromou. Film trpí absencí naprosto všech prvků, které charakterizují hororový žánr. Tedy až na výskyt Mefista, který si bezprostředně po zhlédnutí tohoto nehororu zcela po zásluze přišel pro režiséra Oxiliu.

Golem, vzhledem opět připomínající vypaseného staroegyptského vojáka, se po pár letech vrací, aby všem příznivcům hororu plivl svou hliněnou slinou do tváře a umučil je nudou prostřednictvím neskutečně dlouhé stopáže. Bohužel jsem totiž patřil k těm nešťastným, kteří se museli vypořádat s úmornou 101 minutovou verzi, během níž jsem čekal zcela marně na jakýkoliv záblesk strachu, děsu či napětí, který by ve mě snímek vyvolal.

Velké štěstí, že se celý snímek nedochoval, protože opravdu nevím, jak bych přetrpěl plných 60 minut této NEhororové podívané. Golem svým komickým vzezřením připomíná vypaseného staroegyptského vojáka.