StaryMech

"Neúspěch je nakažlivá choroba" a noční můra nejen všech klíčových postav filmu, ale jak známo/vidno i autora předlohy a režiséra. Ten navíc pod vztyčeným ukazovákem Haysova kodexu zaretušoval nejdivočejší Williamsovy nápady : příjici nahradil těhotenstvím, vynětí dělohy potratem, vykleštění zlomením nosu nebo co to bylo - a skončil happyendem, který celému dílu podráží nohy. Třetí hvězdičku u mě filmu vysloužili herci v čele s Geraldine Page a (v dobrém i zlém) okázalé plivnutí pod nohy amerického snu.

Laciná aktualizace "Pygmaliona".

Za všechno, co je na něm dobré (třeba závěr), vděčí film své předloze - ovšem zdaleka ne vše dobré si z ní vzal. Vivien L. si zaslouží pochvalu, Lotte L. ještě větší. Asistent režie : Peter Yates.

Welles, jak se dalo čekat, s pomocí štábu zahrnujícího pět kameramanů a čtyři střihače proměnil jevištní konverzačku a rukověť úkladů v mistrovské dílo filmového manýrismu : kompozice a střih odkazují k ruskému předvoji, mizanscéně vládne zdobná geometrie, oku diváka se vnucují nepřirozené polohy, se světly a stíny se zachází jako s šachovými figurkami... Pro titulního představitele režisér nešel daleko a udělal dobře. Slovy jistého kritika : Shakespeare zpracovaný nikoli s úctou, zato s láskou a vášní.

Až zadlouho mi došlo, že se nedívám na běžný vzorek přehřáté williamsovštiny s nemotornými vpády grotesky, nýbrž na černou veselohru. V hlavních úlohách bílá pakáž, černá stafáž, Italoameričan nezatížený břemenem morálky a Kaufmanova kamera. RAROH ve svém příspěvku shrnul, o čem film je, vynechal jen úděl žen ve světě mužů, jak ho vyhrocuje ona pěkná tečka za naším případem.

Snímek stojí za zhlédnutí pro Michèle Mercier v "Telefonu", výtvarno a napětí "Kapky vody", rámcového Karloffa ("I upíři chodí do kina !") a nadmíru roztomilý závěr. Původní italský název (česky "Tři tváře děsu") sice nesrší nápaditostí, na rozdíl od mužněji znějícího amerického ale má s dílem něco společného - ten "Černý sabat" se musel zrodit v hlavě, která se zaobírala představou plných kinosálů, místo aby si ozřejmila, co vlastně oněm zaplativším nabízí. BLOODY13 si stěžuje na zmatek v určování upírů a vlkodlaků ; nevídáno : ve slovanském lidovém podání, z něhož čerpala knižní předloha, hranice mezi těmito bytostmi nemají vždy ostré obrysy.

Prostoduchý příběh, v němž se realismus a romantismus prolínají docela podobně jako v naší "Babičce", přiměřené promluvy, hlavní postava i sošnost, s níž ji sám režisér ztvárnil (podle mě víc hvězdná než romantická) - nic z toho příliš nepřesvědčuje a, božínku, dvě hodiny pryč a konec nikde... Na druhou stranu pěkná podívaná a také svědectví o tom, jak se muži prolhávají k smrti (žádný z distribučních názvů kromě českého v tomto ohledu nectí poselství originálu). Film měl prý původně režírovat Kubrick podle Peckinpahova scénáře ; co čtyřiadvacetiletý Brando nakonec zplodil, nechali producenti sestříhat ze čtyř hodin na dvě a něco. Někteří kritici by snesli i další krácení.

RADEK99 je stručný a myslím výstižný - přidávám jen odkaz na dva pravděpodobné knižní předky (Conradovo "Srdce temnoty" a Waughovu "Hrst prachu") a citát, který se skrz ústa amazonského Indiána trefuje do nás bělochů a kterým jsem se cítil osobně zasažen : "Jsou jako mravenci. Všechno snědí a umírají tlustí."

Jemný, skromný a na pohled příjemný malý film, který mi tak nějak zapadl do trojice se švédským "Zasraným Amalem" a britským "Mým létem lásky", začíná úsměvně a končí melancholicky. Český název odvádí od jádra: příběhu vládnou nikoli "jiné", nýbrž "nemocné" vztahy, ať už mezi sourozenci nebo mezi rodiči a dětmi, minulostí a přítomností Rumunska, jeho městem a venkovem...

Příběh tak na čtvrt hodiny, zušlechtěný šikovnou režií, Oscarem Homolkou, očima Sylvie Sidney a nečekaným cynickým přitakáním živelnosti života.