StaryMech

Truffautovo druhé celovečerní vyprávění o ranách života v sobě má víc nápaditosti a svěžesti než pět jeho amerických vzorů dohromady (nemluvě o Marii Dubois) - a stačí mu na to jednaosmdesát minut.

"Ženu odvedle", natočenou po nemastném neslaném "Poslední metru" a před labutím štěbetáním "Konečně neděle !", považuji za nejlepší film Truffautova pozdního období. Prostý, přehledný, působivý příběh ; romantismus nalomený shovívavou ironií ; Delerue v nadprůměrně formě ; zranitelný Depardieu daleko od pozdějších nadživotních karikatur sebe sama. A konec zahradní slavnosti neméně vzrušující než v "Aligátorovi".

Na této velefrancouzské kronice citové výchovy lze lecos obdivovat, ale měšťácká přejemnělost a literárnost až proustovská z ní dělá záležitost vyžadující pevné nervy. Věřím, že z našinců nejsem jediný, kdo si průběžně nadarmo lámal hlavu otázkou, čím vlastně mamánek Claude neboli Kontinent neboli Henri-Pierre ta dvě děvčata okouzlil.

Svojí poctou divadlu, doma oceněnou deseti z celkem dvanácti Césarů, mě Truffaut kdysi poprvé nemile překvapil. Nedávno jsem film zhlédl znovu a viděl totéž co tehdy : mělký a klišovitý obraz doby a jejích lidí, mělký milostný motiv, dílo málo vzrušivé, vleklé, uhlazené do podoby, která jednomu z velkých ke cti neslouží.

Po půlhodině dobových tlachů a skopičin a několika minutách světové války se naplno rozjede příběh o přátelství dvou mužů a životě obou s ženou-motýlem v čase velkých změn. Myslím, že Truffautovo nadšení Rochém bylo věcí osobního vkusu, ale necítím potřebu zpochybňovat názor, že "Jules a Jim" je jedním z nejzajímavějších a nejvlivnějších francouzských filmů své doby. Teprve napodruhé, po řadě let, jsem zjistil, že patos, který mi poprvé tolik vadil, tvůrci často podemílají jemnou ironií : dvojice přátel se přirovnává k Donu Quijotovi a Sanchovi Panzovi, jejich láska ke Catherine se zrodí ze zaujetí módním uměleckým dílem (jehož úsměv mimochodem v závěru ohlašuje smrt), oslava bohémské svobody zároveň poukazuje na její neudržitelnost... S vděkem jsem se nechal slavnou kritičkou poučit o tom, že "Jules a Jim" má blízko k F.S.Fitzgeraldovi, rovněž od ní mám drb na okraj : žena, která Rochému posloužila jako vzor pro jeho Zeldu, ve skutečnosti spisovatele přežila a mimo jiné přeložila do němčiny "Lolitu". Podnětné nápady jsem našel v příspěvcích MATTYHO, SPORTOVCE, RADKA, NORIAKI, TRIPLE H, SANDIEGA, LEHKOŽIVKY a DANK011.

Poselství "Vražedkyně Nie Yinniang" je chvályhodné a věčně aktuální, Houův sloh neztratil nic ze své osobitosti, z mlhy se tyčící horstva i v domácích zákoutích povlávající tkaniny berou dech (Lee Ping Bin snad poprvé v klasickém formátu ?) a kritici nešetří chválou. Jakožto západní nezasvěcenec jsem se ani po druhém zhlédnutí nezbavil pochybností o tom, že dílo je skutečně tak hluboké, jak si lze leckde přečíst, a rovněž mě mrzí, že se režisér Houova založení neobešel bez akčně snímaných bojových umění, takřka komiksové titulní postavy s tváří fotomodelky a takřka westernového závěru.

Při natáčení "Ženy odvedle" prý kdosi ze štábu poznamenal, že Fanny Ardant v pršiplášti na noční vycházce mu připomíná hrdinky černofilmů. Truffaut pocítil chuť ten nápad proměnit v další dílo a za pár neděl byl jeho základ na světě. Filmařsky se poslední pocta jednoho Mistra obdivovanému druhému (a také lýtkům F.A., abych zmínil alespoň jednu část hereččiny larvy, tvůrci využitou nadoraz) náramně povedla - jenomže užívejte si pěkný tvar, když žádná z postav nevzbudí váš zájem, neřkuli sympatie, a skutečnosti okázale vzdálená hříčka na pomezí detektivky, milostného příběhu, lehkonohé veselohry / parodie a kvízu pro pamětníky nejiskří skutečným napětím ani citem... Půltřetí hvězdičky zaokrouhluji směrem dolů, protože, přiznám se, nesdílím režisérovo zaujetí pichlavě oslnivou Fanny.

Dospívání v zemi, kde zas jednou zítra už znamená včera. Dílo citlivé, zábavné a velmi hořké. Nevím najisto, s jakými pocity Šachnazarov točil závěrečný taneční dýchánek, ale mně bylo z té alternativy k sovětským ideálům a lžiideálům úzko. I když pořád lepší trávit život pilováním zbůhdarmých pohybů než sběrem jizev v boji za rozpínavou otčinu. Dobře obsazená titulní úloha (přirovnání k Holdenu Caulfieldovi mi připadlo výstižné).

"Hovadina. Blbost. Blábol, tuplovaná kravina. Já tady uprostřed noci poslouchám takový kydy, jako bych neměla co dělat, prokrista," říká prostřednictvím českých podtitulků jedna z postav "Nomádů" (po novočesku přitvrzených na "Nomády smrti") poté, co vyslechla, na jakém základu stojí McTiernanova šikovně natočená nešikovná slátanina. Ještě před koncem nejspíš zemře, kupodivu ne nudou. Jedno se ale režisérovi musí přičíst k dobru : onen závěrečný vtípek, sdělující nám, že co jsme právě zhlédli, je možné jen v Hollywoodlandu.

Velmi americko-francouzské, bezostyšně romantické, na pohled i poslech svůdné, nejméně o třetinu delší, než by mělo být. Filmu, který lze chápat i jako poctu Godardovi nebo přehřátou variaci na podchlazeného Melvilla, vládne forma, tváře režisérovy milé Juliette Binoche a jeho druhého já Denise Lavanta a jeden běh po nočním chodníku za zvuků Bowieho "Moderní lásky". Název si prý Carax vypůjčil od Rimbauda.