StaryMech

Několikrát jsem se marně pokoušel oblíbit si nejslabší z mně známých výtvorů dvojice Brdečka-Lipský, usazený v prostoru mezi pastišem a krotkou studentskou recesí. Ve využití Prahy malebné tvůrci předběhli současné televizní reklamy ; ostatně celé dílo je jednou velkou reklamou na české pivo a uzeniny, pravda nejlepší, jakou jsem v oblasti celovečerního filmu zaznamenal.

Detektivka starého typu, spočívající na pilířích jménem Delannoy, Audiard a Gabin, mě bavila a místy nečekaně dojímala - to v úvodu (komisařovo a hraběnčino společné vzpomínání) a závěru (komisařův hněv nad rozpadem světa jeho dětství). Český název ve mně vzbudil rozpaky.

Jan Kačer po letech zavzpomínal, jak coby agent W4C nepřipadal kolegovi Sovákovi vůbec směšný. Musím říci, že ani mně, a nejen on. Tvůrci filmu parodují jak o závod, přesto mě málokterý z jejich nápadů přiměl se nahlas zasmát - vybavuje se mi jen zvážení koruny vůči dolaru a "skok bez tyče". Přitom setkání světa bondovského a broučkovského skýtalo takové možnosti....

Valná část mého nadšení touto parodií wallaceovek s lety zvětrala, a přesto mám "Fantoma" dodnes rád. Řekl bych, že mu nadmíru prospívá staromódní "anglická" zdrženlivost a frázovitost v dialozích i projevu herců a pohyb mezi "skutečností" a smyšlenkou ; muzikálové výstupy bych naopak oželel.    P.S. 2024:  Kouzlo příjemné slátaniny s občas nadprůměrnými vtípky konverzačními i filmařskými pro mě spočívá především v užití dvou vypravěčských rovin, které o sedm let později dovedl k dokonalosti de Broca v "Muži z Acapulca". Největší slabinu vidím stejně jako mnozí další v Matuškovi.

Zamlada obdivovaného Hrabala už léta nečtu a nechybí mi a ani jedna z pěti "Perliček na dně" ve mně nevzbudila bezděčné nadšení. Třetí hvězdičku dávám víceméně za Boudníka tvořícího (v Chytilové "Automatu Svět"). Nezařazené Passerovo "Fádní odpoledne" možná není nejlepší, ale osobně mám k jeho poetice nejblíž.

K dílu Jiřího Barty, obdivuhodnému pro svoji básnivost, osobitost, myšlenkovou celistvost a technickou zdatnost, mám blíže než k tvorbě podle mě přeceněného Jana Švankmajera ; dovolím si proto vyjádřit se k němu obšírněji. Dětsky roztomilý debut "Hádanky za bonbón" ještě nedává tušit váhu pozdějších, temnějších kousků . Následující "Diskjockey" a "Projekt", dílka nápaditá a přiměřeně provedená, se už dospěle vyjadřují k našemu světu, a mluví varovně : o životě uprostřed záplavy vynálezů a za nos vodících symbolů - výplodů lidského ducha, které tohoto ducha čím dál víc zplošťují ; vně i uvnitř nás "diskžokejů" a "projektantů" se vše připodobňuje zboží, na němž nevědomky stavíme své bytí, vedeni mandalami gramodesek z hracích skříní, papírovou geometrií příbytků... (Některým zahraničním recenzentům "Diskjockeye" příznačně připadalo podezřelé použití firemních značek - prý skrytá reklama !) Slavný průlomový "Krysař" je právem slavný, i přes svůj divácky náročný rozsah, mně se ale ještě víc líbí "Zaniklý svět rukavic". Ten báječně baví dějinami kina v kostce (hlas z ciziny oceňuje nápaditost : "All you need is glove"), a zároveň zvažuje osud uměleckého díla obecně : jednou vyhozeno na smetiště, může být náhodně nalezeno, aby ještě jednou letmo ožilo a pak se vrátilo tam, kde bude možná nadarmo čekat na další náhodu... Svérázné kouzlo má "Balada o zeleném dřevě" s hudebním doprovodem Vladimíra Merty namísto pravidelného Petra Skoumala. (Podle mě) těžko vyložitelný děj, expresivně obrazný, vyvolává představy pohanských obřadů sklánějících se před jednotou Přírody a věčnou vzájemnou návazností jejích projevů, zrození a zániku ; úlohu v tomto dramatu tvůrci přisoudili i lidské sekeře. Docela jinak působí hraný "Poslední lup". Podstatou starosvětská upírská historka vyvažuje tenkost obsahu atmosférou, která nemá daleko k dílům Kanaďana Guye Maddina. I zde se Barta vyjadřuje k české společenské skutečnosti. Odpudivá bytost, blíženec o pár let později se pomnoživších "zlatokopů", se tu ovšem nesměje naposled - přízraky zaniklého světa jí jaksepatří pustí žilou. "Klub odložených" z roku, kdy jsme sametově "vzali osud do svých rukou", má jistě i obecnou platnost (za hranicemi se připomínal třeba Camusův "Mýtus o Sisyfovi"), mě oslovuje vazba na onu určitou dějinnou situaci, kdy přeživší se loutkohra starého režimu balí kufry, pod Hradčany je navzdory přibývajícím světýlkům kramářů pořád tma a v bytech modro televize....

"Trojí věk", první celovečerní film Bustera Keatona coby režiséra, je vlastně koláží z tří krátkých, které spojuje téma Lásky - natruc Griffithově "Nesnášenlivosti". K dílu mají kritici, zvlášť srovnávají-li je s pozdějšími celistvými snímky "Ta naše pohostinnost" a "Sherlock mladší", výhrady. Mě pobavilo neméně, zejména okamžiky z doby kamenné (jízda na animovaném dinosaurovi, testování nápadníků, věšticí želva ...) a závěrečným šprýmem s pejskem - v něm se zrcadlí dnešní Češi stejně jako Keatonovi krajani-současníci.

Důstojné poslední slovo Mistra. Zamlada jsem je vnímal jako jinotajnou obžalobu režimu, v němž jsem tehdy žil, dnes dávám přednost o nic radostnější výpovědi o zahubení umělce a člověka systémem bez ohledu na počet a jméno zúčastněných stran. Tvář harlekýna od začátku předznamenává hrůzu, která přijde, a noční návštěva se v Trnkově pojetí nezdržuje omíláním nějakého "víckrát ne" - jde rovnou po krku. O sedmnáct let později Jiří Barta nahradí ruku rukavicí, za dalších devět se animovaná ruka bude čile prohánět mezi ostatními členy Addamsovy rodiny a konečně pětatřicet roků po smrti velkého Čecha na nápadu vtáhnout vodicí šňůry loutek do příběhu postaví svůj výtvor Dán Klarlund.

Jméno režiséra pokud vím poslední filmové podoby "Rozumu a citu" mě překvapilo, i když žánrový chameleón z Tchajwanu má k Anglii Jane Austen nakonec asi blíž, než by se mohlo na první pohled zdát. Každopádně s podporou zdatného štábu a hereček (spíš než herců) vytvořil dílo ladné a zábavné, schopné nadchnout, zklamat, ale sotva pobouřit. Jímavá hudba je stále po ruce, aby podepřela obrazy zelených pastvin a parků a šlechtických sídel, překypujících olejomalbami, zděděným stříbrem a půvabnými tvářemi, s nimiž se máme ztotožnit, případně karikaturami těch, kteří od autorů dostali ošklivou kartu. Románovou předlohu neznám ; jen se dohaduji, že v Leeově zpracování úhlednost a obecně srozumitelná citovost překryla hlubší, zajímavější vrstvy.

"Poslední noční vlak" je asi nejlepší ze tří mnou zhlédnutých vzrušounů režiséra se zvukomalebným jménem Aldo Lado. V napínavé hře náhod, ovlivněné "Pramenem panny" a prý i "Posledním domem nalevo" (neviděl jsem) tvůrci dospívají k nečekaně drsným výjevům. Tu a tam zbytečně ohýbají skutečnost, zároveň však osvědčují smysl pro realistický detail, rychlou a účinnou povahokresbu - a humor. Víc než celý příběh se mi líbila sekvence úvodních titulků, v níž režisér zneužil Roussosův cajdák "A Flower´s All You Need", proměniv ho v nástroj jedovaté satiry. Řada kritiků nad písní právem lomí rukama, aniž by zmínili tuto její úlohu ve filmu. Třeba se mýlím, ale jsem přesvědčen, že Ladovi šlo o výsměch společnosti řízené popkulturou a vyprázdněnými slupkami tradic a že svůj záměr naplno uskutečnil.