StaryMech

Črta na téma pohlavních rolí v převleku za feministickou (?) upírskou alegorii (jeden z kritiků právem píše o "vpravdě znepokojivém zkoumání oné lidstvem navýsost blaženě schválené formy vampyrismu - totiž soužití muže a ženy") má rozhodně nárok na kultovní postavení. Část nemalého kouzla "Dcer temnoty" aneb "Krve na rtech" aneb "Rudých rtů" atd. vyzařuje z jejich formy : výprava, kamera, hudba a střih spolupracují na náměsíčné atmosféře, znepokojivé, smyslné a esteticky vybroušené. Byl bych ochoten uvěřit třeba i tomu, že některé detaily (nepletu-li se, v první třetině) ovlivnily takové dílo, jako je Roegovo "Teď se nedívejte". Co se týče herců, je film skrznaskrz protkán pavoučími osidly po dietrichovsku stylizované Delphine Seyrig coby Alžběty Báthoryové, vedle níž ostatní, režisérovi oktrojovaní představitelé působí jako průměrní (Karlen, Rau) až snesitelní (dřevěná Danielle Ouimet).

Tvůrci dobře vybrali hlavní představitelku, arci herecky průměrnou, hubené a děravé torzo příběhu přioděli všelijakými efekty převážně zvukovými a přivěsili Faurého "Rekviem" (na mě osobně zabírá spolehlivě); při promýšlení závěru se jim očividně nechtělo riskovat. Jistý kritik pochválil ponor do bouřlivého nevědomí dospívající dívky, realizovaný prostředky filmového hororu. Mně ale ona cesta do temných koutů duše pro všechno to strašení nějak mizela před očima.

Úvod slibuje příjemný thriller, nebo snad - díky postavě autistického dítěte - i něco víc, ale jediné, čeho se dočkáme, je preludování na klávesnici žánrových klišé. V děravém scénáři se přitom ignoruje mnohé z toho, co víme o zákonech fyziky, psychologii člověka a instinktech šelmy ; té autoři vnutili zchátralý čich, talent na vyrážení dveří a smolařský osud být v koncovkách vždy o chlup pozadu za svými protihráči. Být poctivější, o polovinu kratší a bohatší o závěrečnou pointu, mohl by se Brooksův snímek zařadit po bok povídkových miniatur takového Henryho Slesara, případně lepších televizních seriálů téhož žánru. Takto mě potěšil jen z Blakea vypůjčeným názvem a záběry šelmí nádhery korzující pod šachtou na prádlo.

Cooperův romantismus, nepříliš čtivý, v dvojrozměrné, zato širokoúhlé úpravě pro sentimentální odrůdu spotřebitele naší doby. Pod dozorem Michaela Manna se mírně zplošťovalo, erotizovalo (Sokolí oko se zapomněl a podlehl kouzlu druhého pohlaví, a tak na Uncase namísto přiměřenější míšenky zbyla blonďatá sestra), zrychlovalo a lakovalo : podívaná na hvozdy bez konce, místy zkrápěné krví přibližně v souladu s dějinami, zjemňované dvojprofilem krásného páru, přitvrzované jizvami Wese Studiho (Magua nad všechny ostatní!), násobené smyčci, žesti a tympány Trevora Jonese .... V nevýznamné roli francouzského markýze významný francouzský režisér Patrice Chéreau.

Hooperova dvojdílná televizní verze Kingovy variace na Nosferata má všechny nejčastější slabiny průměrných a podprůměrných ukázek žánru počínaje klišovitostí a nepravděpodobností příběhu (nad guatemalskou douškou, zbytečně předznamenanou už v prologu, lze leda nevěřícně kroutit hlavou) a konče podřadnými metodami zvyšování napětí, jako je toliko scénáristickými potřebami poháněné iracionální jednání postav nebo umělé brždění děje. Nečetné klady díla vidím v pomalu rozvíjené první části, tuatamnímu záblesku "lvího spáru" autora "Texaského masakru motorovou pilou" (třeba v onom chlapečkově ťuky ťuk na okénko) a v průběžně uspokojivé hudbě.

Po všech stránkách, ale zejména co do napětí a výtvarnosti prvotřídní ukázka autorského slasheru (zhruba v polovině se nadobro vyklube černá komedie) strčí do kapsy většinu pozdější produkce včetně leckterého kousku uznaného Mistra Daria Argenta. Kultovní zboží a klasika zároveň.

Silný zážitek, který lze ještě umocnit zhlédnutím dokumentu Nicolase Philiberta "Návrat do Normandie". Alliova slitina kulturněhistorické studie doby a místa se sondou do trápené duše jedince ani na chvíli neopustí půdu ryzího realismu, prostého módních stylizací a efektů. Zvláštní přitažlivost dílu dodává účast neherců - krajanů (v některých případech snad i potomků ?) ztvárněných postav.

Takřka půltřetí hodiny je i s účastí velkého Alberta zhruba o hodinu víc, než by si tato kostýmní italokomedie zasluhovala. Nadprůměrná je výprava, zábava jen tu a tam ; v kontextu režisérovy tvorby (kterou znám jen ve zlomcích) průměr.

Režisérku někteří kritici pochválili za vysokou formální úroveň a apolitičnost. To první lze přijmout s výhradami vůči nadbytečné nervnosti kamery a střihu a vůči lacinosti - naštěstí nečetných - pokusů diváka dojmout ; to druhé je nesmysl. Film, který odhlíží od podstaty irácké války, Američany portrétuje jako (pravda psychotické) zachránce a Iráčany jako nebezpečné siluety v krajině, kladoucí zákeřné nástrahy a občas přitom zneužívající i krajanů, je politický až hanba - rozuměj neokolonialistický. Navíc je, tak jako mnoho válečných filmů naší doby, očividně fascinován násilím, které obžalovává. Psychologicky prohloubený Ramboland.