Jeoffrey

Řekl bych, že pan režisér Júiči Abe (v rámci produkce vedený také jako režisér akčních scén) má buď tuhle novelu opravdu hodně rád (nebo možná jen služebnou Sylfu), nebo se tu prostě jen chtěl za každou cenu předvést. Jinak si nedokážu vysvětlit, kde se vzaly ty šílené, dynamické, dechberoucí a skvěle choreograficky i esteticky zvládnuté akční sekvence kdykoli se do boje tahle služebná a zároveň šermířka pustila. Už u jejího tréninku s Lloydem mi spadla čelist, takový souboj jsem tu opravdu nečekal, ale desátý díl, kdy kamera dívčinu v jednu chvíli nejprve ladně obkrouží, pak proběhne vteřinový souboj s parádním střihem a krásným esteticky poutavým finále – tohle jsem si hodně užil a musel si to pustil znovu a pak ještě jednou… Navíc i magické souboje nebyly vůbec marné, většinou působily náležitě epicky (především ten mezi Lloydem a tím, co už nebylo Jadem), na vizuální efekty se mi taky dobře dívalo. Ale nebyly to jen souboje, co mě tu chytlo, i ten hlavní hrdina mi přišel svým způsobem zajímavý. Psychicky narušený? No řekl bych spíš, že je to někdo, kdo má magii opravdu rád, takovým tím nezdravým způsobem, který může vést až k sebepoškozování. Ale že by byl kvůli tomu nějak extra vadný? Nedávno jsem viděl jednu lékárnici, která měla hodně ráda jedy, takovým tím nezdravým způsobem, který může vést k sebepoškozování… Mě Lloyd zkrátka vůbec nevadil, spíš naopak, v těch opravdu důležitých momentech mi dokonce byl i sympatický. Byl jsem rád za tento jeho zvláštní povahový rys, díky kterému mi přišel prostě tak nějak svěží. Bavil mě i příběh, dokonce mi nevadilo, že si Lloyd z prvního poraženého démona udělal svojí vlastní satanistickou Paimon. Dokonce bych řekl, že mě v určitých pasážích dokázal příběh i správně zabrnkat na emoce, především ta závěrečná linka s „cechem zabijáků“ pro mě v té vážnější rovině fungovala. Co tu pro mě ale celkově nefungovalo, byl humor – většinou hodně dětinský, občas až pitomý se všemi těmi přechody na zjednodušenou čibi animaci postav – pro mě příliš nebyl, málokdy jsem se něčemu zasmál a celková atmosféra seriálu mi tak díky vší té snaze o legraci podivně kolísala, což celkovému zážitku vůbec nepomáhalo. Co také beru jako validní výtku je ten divný fanservis kolem Lloyda, nebo spíš to, že po něm nejenom již zmíněná služebná lační, takovým tím nezdravým způsobem, když vezmu v potaz, že je mu 10 let. Jako poslední pozitivum, na které jsem si vzpomněl až teď, bych rád uvedl fakt, že i když tu je hrdina opět (jako v mnoha podobných anime o reinkarnaci) vlastně absurdně OP, přesto jsem o něj měl v rámci posledního souboje chvílemi i strach, tak dobře se podle mě podařilo vystavět zdejšího "finálního bosse".  Za mě 6,4/10.

Ano, těch 6/10 je vskutku asi adekvátních, a dokonce zde již zazněly i ty největší problémy, které seriál má. Produkční hodnoty, především animace, jsou maximálně průměrné, je to vidět hodně v soubojích, které nemají příliš razance, spoří se na pohybu postav a ani efekty nejsou zrovna oslnivé. Největší problém je však zvolené tempo, díky kterému se tu osekává předloha, často se o tom, co se děje, víc mluví, než že by se to ukazovalo a celý příběh díky tomu působí hodně sterilně a ani z poloviny ne tak zajímavě, jak by mohl. Další věc, co tím trpí, je celý systém levlování, je sice jasné, že hrdina získává nové schopnosti tím, že zabije a pozře nepřítele, ale to samotné získávání nových schopností tu působí jen dojmem nic neříkajícího vyjmenovávání všemožných skillů a když dojde na použití některého z nich v boji, tak je to tak nepřehledné, že netušíte, kterou schopnost, nebo kombinaci schopností hrdina zrovna používá. Koukal jsem do mangy a tam je to celé mnohem přehledněji a detailněji popsané, tady na to ale asi nebyl prostor, maximálně je to občas odbyté formou nějakého drobného komentáře. Stejně tak dostává na prdel i hlubší rozkreslení jednotlivých charakterů a jejich vztahů. Přitom jsou v mnoha ohledech hodně komplexní a třeba u celého hrdinova harému je zajímavé sledovat, jak se původní pud sebezáchovy postupně mísí s přirozenou biologickou snahou chtít zplodit potomka s nejsilnějším samcem v okolí až se to vše nakonec dostane i do nějaké té romantické roviny. Ale abych si jen nestěžoval, pojďme se na chvíli zaměřit na to, co je na Re:Monster povedené. Každé dílo, kde není hlavní postava generický člověk, má u mě hned plusové body a začínat jako goblin, tu ještě nebylo. Hlavní hrdina je navíc hodně fajn, baví mě, zajímá mě, fandím mu. Najde se tu i pár dalších postav, včetně členů jeho harému, ale i mimo něj, které mě zaujaly. Líbí se mi styl vyprávění vedený skoro až formou deníčku, zkrátka hezky den po dni, krůček po krůčku. Přijde mi i hodně povedená rozmanitost zdejších druhů, zkrátka v co všechno se tu dá vyvinout a že to vždy má nějaká svoje pravidla. Stejně tak jsem si užíval to postupné rozvíjení hrdinovi družiny a budování vlastního postavení ve světě. Sice mě příliš nenadchl směr, který se vše později vydalo, linka s transportem princezny a vlastně vůbec celé to rozhodnutí stát se partou žoldáku, mě moc neoslovilo a raději bych tu viděl nějaké budování rozmanité společnosti monster a boj s okolními národy, jako to třeba dělá Rimuru (nebo jako tomu bylo v první polovině seriálu). Co dodat, možná už jen to, že mi openning přišel naprosto otřesný, nejspíš jedna z nejhorších písní, kterou jsem v této sezóně slyšel (a od druhého dílu přeskakoval). Tohle dílo zkrátka má potenciál, je tu hned několik originálních aspektů, kvůli kterým má smysl si tenhle příběh projít, ale pro lepší zážitek bych tentokrát doporučil spíš asi mangu (ta je za mě, z toho co jsem z ní viděl, tak 7,5/10).

„Dědečku, v televizi říkali, že má Japonsko problém s porodností, lidé nechtějí zakládat rodiny!“ „Babičko, to je ale škoda, asi je na čase všem ukázat ty pravé rodinné hodnoty!“ „Máš pravdu dědečku, máme přeci vnoučata, musíme jim jít příkladem a ukázat jim, že pravá láska je na celý život.“ „Přesně tak babičko a případně je i malinko popostrčit!“ „Dědečku a víš co ještě říkali v té televizi? Že se mladí stěhují ve velkém z venkova!“ „To je nemilé babičko, vždyť přece není nic lepšího, než klidný život na venkově.“ „Máš pravdu dědečku, kdo bude pěstovat jablka, je to na nás, ukázat všem, že není nic lepšího, než péče o sad!“ „Ještě že jsme díky vší té práci tak čiperní babičko, je potřeba předvést mladým, že důchodci jsou cool!“ „A hele dědečku, vidíš támhleto zlaté jablíčko…“ Teda dát si panáka za každého „dží-sama“ a každou „bá-sama“ tak by byly moje neděle hodně veselé a léta bych se asi taky nedožil. Vím, co mi chtěl seriál sdělit, jistý hlásek mi neustále do kolečka našeptával, že důchodci jsou se všemi těmi zkušenostmi obdivuhodní a měl bych si jich vážit, jindy zase že bych si měl najít manželku, založit rodinu, odstěhovat se na venkov a pěstovat jablka! Dokonce jsem málem i podlehl touze pozorovat naše dvě jabloně, jestli náhodou taky někde nemají zlaté jablko a snil o tom, jaké by to bylo být o takových dvacet let mladší – ale mráz letos celou úrodu zničil… Blbé je, že s tím, jak moc seriál na mě tyhle myšlenky tlačil (takže kolikrát skoro až působil jak nějaká agrární agitka, nebo reklama na podporu porodnosti…), jsem se absolutně nedokázal naladit na tu správnou vlnu, uvolnit se a vše si jen jednoduše užívat. A přitom mám rád tyhle osudové romance, obdivuju labutě, protože mají jen jednoho partnera na celý život a do dneška si pamatuju příběh Filémona a Baucis, kteří toho měli s našimi dědečkem a babičkou vlastně docela dost společného. Ale tady jsem jen seděl a tu atmosféru nedokázal tvůrcům uvěřit, nebo spíš jsem si podvědomě maloval onen již zmíněný narativ, kterého jsem se pak nedokázal zbavit, a tak mi celé to snažení, prodat mi nějaké ty milé rodinné hodnoty, přišlo tak nějak až moc účelové. Každopádně ať už to byla agitka nebo ne, musím říct, že po animační stránce nebyla příliš vydařená, bylo to zkrátka spíchnuté tak akorát, aby to drželo pohromadě, ale s nějakými detaily a prokreslováním si tu nikdo hlavu nelámal, přeci jen tu asi není důležitá forma, ale obsah… Bohužel jsem si tenhle příběh zkrátka moc neužil, nejspíš jsem v něm jen viděl něco, co tam možná ani nebylo, ale celkově mě seriál o ničem nepřesvědčil, rodina teď nebude, důchodců jsem si vážil už dřív a pěstování jablek ve velkém přenechám jiným, mě bude stačit těch pár ze zahrady do štrůdlu... 4,8/10

Za mě naprosto průměrný harém, který je tak trochu výjimečný akorát tím, že většina zdejších dívčin je zároveň i mýtickými bytostmi (anděl, upír, kappa, yuki onna). Děvčata jsou dostatečně roztomilá a sympatická na to, abych byl schopný seriál bez problémů dokoukat, možná se sem tam i pousmát, ale zároveň nedostatečně zajímavá a originální, abych díky nim na tohle vše tak za týden, dva úspěšně nezapomněl. Hlavní hrdina byl nudný, další šablona „hodného obyčejného chlapce“, do kterého by se měl, díky jeho nevýraznosti, být schopný vcítit každý mužský divák. Co se animace týká, byla relativně hezká, obzvláště na modelech dívčin si dal někdo záležet – kdo by to u harému čekal, že… Příběh většinou generický, nepřekvapivý. Romantika velmi lehká, dětská, plná červenání, tápání, nedorozumění a drobných přešlapů, ale tak co čekat, když roztomilý anděl je v podstatě další anime „štěně“ a hlavní hrdina je, jak už jsem napsal „hodný obyčejný chlapec“. Pokud máte harémy a roztomilé anime holčiny v něm rádi, tak vás tenhle seriál asi potěší a ničím neurazí. Pokud jste však harémových anime už pár viděli a hledáte v nich něco originálního a nového, zkrátka něco navíc, tak tady se vám toho nedostane – bude to pro vás jen další průměrné harém anime… 5/10

Nad tím, jaké by to bylo mít sex s různými nadpřirozenými bytostmi, už jsme se v anime podrobně pozastavovali, nyní je načase zjistit, jaké by to bylo, kdybychom chtěli některá ta nadpřirozená stvoření sníst! Ale samozřejmě nic, co by připomínalo lidi! Jistě Marcille, tak určitě… Ale Jeoffrey, to vaření příšer je až příliš abstraktní, a tak mi nic neříká! Ale no tak, nemusíte být Gordon Ramsay, abyste si dokázali všechny ty nadpřirozené přísady nahradit těmi našimi běžnými, vždyť spousta z nich je tak vyobrazená, že byste to měli pochopit, navíc ty recepty většinou fakt nejsou náročné, přeci jen vaříme v kobkách, ne v kuchyni hotelu Imperial. Navíc je to opravdu o tom si podle seriálu něco uvařit? Podle mě tu jde spíš o to udělat vaření zajímavé, nabudit vaši fantazii a přinést vám onu kýženou chuť k jídlu. Suroviny jsou tu krásně detailně nakreslené, jídla vypadají většinou chutně, i když pochází z potvor, neříkejte, že když si k některé epizodě v první polovině seriálu vezmete něco dobrého, že si to jídlo neužijete, že to nedokázalo vzbudit a podpořit váš apetit. Ale zpátky k původní otázce, nebo spíš pojďme si položit jednu složitější – Je to vážně jen další anime o vaření? Není to spíš seriál o dobrodružné výpravě, která si opakovaně klade jednu velmi důležitou otázku – Kam až jste ochotní zajít pro záchranu milované osoby? Přeci jen snad kromě Laiose tu asi není nikdo, kdo by chtěl jíst potvory z čiré zvědavosti, je to spíš nutnost, snaha, jak si zajistit základní potřebu v nehostinném prostředí. Jez nebo budeš sněden! Ale Jeoffrey, pokud to má být dobrodružná výprava, kde je tu nějaký spěch, na to, že Laiosovi právě pomalu umírá sestra v břiše draka, celá parta v první polovině postupuje, jak kdyby byly někde na výletě, dokonce i ta atmosféra je až příliš pohodová na to, že má jít o zoufalou záchrannou misi! Dobrá, po pravdě jsem prvních pár dílů tuhle výtku i chápal, docházelo mi, že jediným zoufalým činem tu zatím je akorát to, že místo baleného proviantu si uvaříme, co dům dal. Ale postupně vám začne docházet, že tyhle kobky jsou opravdu extrémně nebezpečným prostředím s hromadou pastí, nebezpečných tvorů, každý neuvážený krok může vést ke smrti. A naši dobrodruzi nejsou žádní amatéři, třeba takový Senši je v rámci kobek doslova specialista na přežití. Oni vědí, proč jsou obezřetní, vědí, co dělají, a i když to může ze začátku občas vypadat jako "školní výlet s vařením na ohni", postupně se vše začne zamotávat, nejen postavy, ale i vy jakožto divák se ponoříte do zdejšího spletitého labyrintu chodeb a začne vám docházet, jak to tu vlastně funguje. Navíc v druhé polovině seriálu dojde k tak překvapivému zvratu a změnám ve vyznění celého seriálu, že budete zírat a obdivovat autorku, jak dokáže takhle plynule měnit atmosféru a s jakou elegancí a silou dokáže řešit nejrůznější problémy jednotlivých postav. A ona otázka – Jak daleko jste schopní zajít pro záchranu milované osoby? – zde dostane hned několik nových rozměrů, a i pár hodně intenzivních odpovědí. Co je však na Labužnících v kobce (osobně bych asi spíš preferoval přesnější překlad, něco jako Lahůdky z kobek, ale i tenhle má pro mě své kouzlo) opravdu nejlepší? Minimálně tyhle věci – postavy, prokreslenost všeho (prostředí, postav, příběhu…), humor a animace. Co říct k postavám?  Unikátní, různorodí, uvěřitelní, sympatičtí, zábavní – taková je zdejší hlavní pětice, ale i mnohé další charaktery, na které narazíte. Marcille a její ksichtění budete milovat, Icuzumi budete mít také velmi rychle rádi, Senšiho si budete vážit, Čilčuk vám občas přijde jako ten nejrozumnější ze všech a Laios – bez něj by to prostě nešlo! Ale budou zde i postavy jako třeba Šuró, Kabru, nebo Sissel jejichž každý krok budete sledovat s napětím a budete si přát o nich zjistit co nejvíc. Co říct k tomu prokreslení všeho? Rjóko Kui dala do tohoto světa opravdu hodně, vytvořila plně fungující ekosystém, u kterého si budete představovat jeho jednotlivé vrstvy a jen souhlasně přikyvovat nad tím, jak je důležité, aby zůstal v rovnováze (a zároveň vám dojde, že poselství o rovnováze přírody se dá použít i na jiný, než jen zdejší fantasy svět), protože co se stane, když se něco pokazí, vám seriál nejednou předvede. Bude vás fascinovat, jak je ten ekosystém vrstvený a jak je provázaný s ruinami prastarých civilizací... U mnohých příběhů se svět autorům rozpadá, postupně bourají jeho zaběhnutá pravidla, nebo jim ho prostě nevěříte, ale tady pořád stojí na pevných základech a je vidět i cítit, že do něj dala autorka spoustu lásky, stejně jako do svých postav a jejich příběhů. Vždyť je tu i oficiálně první logicky vysvětlená a do světa ukotvená kočkoholka! Žádný Nekopara bullshit, tady přesně víte, co je Izucumi zač a proč je kočkoholka a dává to smysl! Co říct k humoru? It’s damn funny! Je tu spousta milého humoru, ještě víc toho bláznivého a nijak se to netříská s občasným vážnějším laděním seriálu, jak jsem psal, plynulost a přirozenost přechodů mezi jednotlivými náladami a tématy příběhu je tu obdivuhodná. A teď k té animaci. Už z traileru bylo jasné, že tenhle seriál má svůj vlastní originální styl, charakter designy jen tak snadno nezaměníte s nějakým jiným anime, má to zkrátka vlastní vizuální osobnost, která je pro mě sympatická a velmi dobře se na to kouká. Studio Trigger rozhodně nezklamalo, odvedlo skvělou práci ve všech aspektech. Tak a teď k nějakému finálnímu hodnocení. Asi je jasné, že po tom všem, co jsem napsal, dostanou Labužníci v kobce tu nejvyšší známku, ten seriál jsem si oblíbil, sice ho zatím nemiluju tak bezmezně, jako třeba Frieren z předchozích sezón, takže úprava mého žebříčku TOP seriálů se tentokrát konat asi nebude, ale jsem rozhodně natěšený na pokračování a celé jsem si to náramně užil, i když musím také přiznat, že doslova nalepený na obrazovku a natěšený na každý díl jsem doopravdy byl až od konfrontace s drakem. Přesto – Víš co kuchaři? Já ti tentokráte udělím řád šunky zlaté! 9,4/10

„Jste stydlivý, sociálně nepříliš zdatný čaroděj toužící po rodině a troše té lásky? Máme pro vás řešení – Otroctví!“ Ne! Takhle vám tohle anime asi neprodám, tak to zkusím jinak. „Pojďte se podívat na seriál s okouzlující elfí dívenkou! Elfové poslední dva roky v anime frčí a navíc Nephy je milá, přítulná, skoro jak štěňátko, dokonce i vrtí ušima, když má z něčeho radost! No řekněte – Chcete jí?“ To by šlo a když v názvu ještě nenápadně změníme překlad slova „Dorei“ na „manželku“, tak to bude fungovat. Co přidáme dál? „Máme tady roztomilou a zábavnou dračí dívenku, kdybyste chtěli třeba ještě dcerušku a na rozdíl od jiných anime jí tu ani nebudeme jakkoli sexualizovat!“ Jo, tohle je dobrá reklama, Foll je cute, to zabere! Když k ní přihodíme ještě nějaké to trauma, které se nakonec mile vyřeší, tak budou mít diváci radost! Ale pro jistotu dáme i trochu traumatu oběma hlavním postavám, traumat není nikdy dost, pomáhají charakterům růst! Dobře co dál? Jako záporáky dáme nedorozumění, předsudky a místy lehce fanatickou církev, protože ona tu pak vynikne další ženská postava, která se na svět bude dívat střízlivýma očima, lidi jí proto budou mít rádi! Úplně to vidím, to bude 11/10 anime… Dobře, dost už kravin, celkovým dojmem mi tenhle seriál nejvíc připomíná anime I’m Giving the Disgraced Noble Lady I Rescued a Crash Course in Naughtiness z loňského podzimu, je tam (hlavně ze začátku) podobně zábavná a docela milá chemie mezi hlavní dvojicí, obě tyto postavy jsou svým způsobem sympatické. Ona i většina vedlejších postav je minimálně fajn, jak jsem napsal, Foll je cute a i to její pošťuchování s Chastille většinou funguje. Na rozdíl od již zmíněného „I’m Giving (znova už to vypisovat nebudu)“ tu často funguje humor, nebo spíš – zasmál jsem se tu určitě o něco víc. Co mi nakonec drhlo nejvíc je příběh, z části hodně předvídatelný a ani z poloviny tak zajímavý, jak by mohl být. Přesto si seriál ode mě stejně jako „I’m Giving (však vy víte jak je to dál…)“ těch 6/10 určitě zaslouží, dobře, možná i 6,1/10!

Za mě hodně špatný seriál, asi nejhorší, s kterým jsem v téhle anime sezóně ztratil svůj čas. Animačně je to slabé, hudba taky za moc nestojí, ale s tím by se asi dalo relativně i žít, protože tohle nejsou hlavní problémy, které jsem tu měl. Nejvíc mě zde odrazoval hlavní hrdina, který mi byl nesympatický jak svým chováním, tak i namluvením. Zkrátka nemůžu si pomoct, ale Aoi Šóta mi se svým hlasem prostě absolutně nesedí na OP fantasy hrdinu, nemá na to dostatečně výrazný a silný hlas, a díky jeho projevu jsem nedokázal Allenovi cokoli věřit, nebo si k němu vybudovat nějaký respekt. Jeho chování však bylo mnohem horší, hlavní hrdina chce žít, jak se mu zlíbí (což v rámci jakékoli společnosti ale většinou prostě nefunguje), a i když mu scénář neustále hází další a další problémy do cesty, hrdina jimi proplouvá bez nějakého zájmu či zaujetí, působí pro mě tak nějak otravně apaticky, zkrátka tohle není někdo, komu bych chtěl fandit, spíš naopak. A úplnou korunu tomu všemu nasazuje hlavní dějová linka první poloviny, po jejímž finále jsem se seriálem dost otráveně skončil. Ono není těžké napsat nezajímavého, nebo nesympatického hrdinu (v téhle sezóně není Allen rozhodně jediná hlavní postava, kterou jsem nemohl vystát, ale o těch ostatních, až na ně dojde řada…), ale vystavět příběh, který tuto postavu pro mě absolutně shodí, to už je docela unikát. Zkrátka (pozor SPOILERY) když se váš otec začne po smrti vaší matky chovat divně a je na cestě k sebezničení, když se váš zamindrákovaný bratr začne chovat nebezpečně – prostě když se vaše vlastní rodina začíná propadat na totální dno, vidíte to každý den a zároveň jste někdo, kdo má schopnosti a sílu hrdiny z minulého života, tedy dokážete tohle kdykoli zastavit, tak jste u mě ten největší odpad, když se na celou rodinu prostě vykašlete, chováte se jakoby nic, necháte se jen vyrazit z baráku (jakože jste tu vlastně vy ta oběť) a vše řešíte až ve chvíli, kdy už nevyhnutelně musíte! Hlavní hrdina je pro mě díky tomuhle bezcitný, sobecký lempl, někdo, kdo je podle mě spoluzodpovědný za to, co se stalo jeho otci, co se stalo jeho bratrovi a každému, kdo se k tomu připletl, protože se ani nepokusil jim podat pomocnou ruku, když ho nejvíc potřebovali (KONEC SPOILERŮ). V momentě, kdy seriál rozkryl tyhle motivace a příběh rodiny hlavního hrdiny, jsem nebyl schopný myslet na nic jiného, než že to bylo naprosto zbytečné, nemuselo se nic z toho stát a z Allena mi bylo špatně (do té doby jsem ho jen nemusel). O to horší bylo vzpomenout si, jak snadno hrdina řešil všechny problémy, jako OP geroj bez námahy, ale na to, na čem dle mého záleželo, se záměrně vykašlal. Následující sedmý díl jsem sledoval se sebezapřením, ale kdykoli se Allen objevil na obrazovce jsem měl chuť to vypnout. Když však ani nová zápletka nevzbudila můj zájem, jen mi představila další nudné postavy, tak už jsem logicky nepokračoval (drop po 7. díle). Byla tu nějaká pozitiva? No, když máte takhle mizernou hlavní postavu, tak si pak začnete všímat všech lidí kolem a někteří mi nepřišli vysloveně špatní, i když většina byla jen klasickými šablonami a budoucím harémem hlavního lempla. Příběh současné hrdinky Akiry mě dokonce i zajímal, říkal jsem si, že by byl určitě lepší než tohle, ale nevypadalo to, že by ho chtěl autor nějak dál rozvíjet a po tom co jsem viděl je to možná i dobře. Za mě zkrátka tento seriál nestojí za moc, bodově maximálně 2/10, doporučil bych to akorát tak fanatickému fantasy fanouškovi, ale teprve ve chvíli, kdy už viděl všechno ostatní…

Protože nejsem populární, rozhodl jsem si znovu pustit WataMote, aneb příběh mladé holčiny, která celou tu popularitu opravdu až moc řeší, na druhou stranu jsme tu na střední škole, takže koho by to překvapilo. No a musím říct, že se u seriálu opět válím smíchy, jindy se bavím vším tím cringem, často mi připadají hrdinčin vnitřní svět a kousavé poznámky na stranu všech těch obyčejných lidí tak moc blízké, až se trochu stydím. Je to hodně originální, Tomoko je úžasná a skvěle namluvená a stejně tak její bratr je super postava. Seriál má spoustu zajímavých příběhových, ale i vizuálních nápadů, takže se ani na chvíli nenudím, i když je vše hodně epizodické a vlastně pořád o tom samém. Už když jsem se na WataMote díval poprvé (rok 2013), tak se mnou hodně rezonovalo a vysloveně jsem si ho užíval, no a s radostí musím konstatovat, že se tohle ani po víc jak deseti letech nezměnilo (stejně jako to, že pořád nejsem populární…). 9/10

Dobrý film, sice nic světoborného, unikátního či nezapomenutelného, ale pořád to byla docela příjemná podívaná s poměrně sympatickými postavami (ať už hlavní dvojice, tak i některé vedlejší postavy, které potkali cestou), občas mírně nevyrovnaným tempem, hezkou animací i hudbou. Byl to zkrátka slušný příběh, kterému ale za mě chyběla větší síla, intenzita emocí, prokreslení některých témat, a hlavně asi i víc toho pověstného kouzla, protože i když tu máme z části svět japonských oni, žádná velká magie na mě z něj nedýchla. Stejně tak jsem si říkal, že by bylo fajn tam přidat víc okamžiků, kdy se buduje vztah mezi hlavní dvojicí, aby pro mě nějak zafungovala romance, přeci jen, když se film jmenuje Moje holka je démon, tak počítáte, že to o té romanci primárně bude. Místo ní se však spíš řeší rodinné trable a hlavně (ne)schopnost otevřeně vyjadřovat své emoce, což jsou témata, které Japonci určitě ocení a budou s nimi nejspíš rezonovat víc, než se mnou – já bych si zkrátka přál víc romantiky a fantasy. Ale byly tu pasáže, které jsem si hodně užíval, líbila se mi celá ta cesta, bavila mě setkání, která během ní hlavní dvojice prožila, tahle část na mě působila většinou tak nějak lidsky a i hřejivě. Zkrátka byl to dobrý film, nic co by mi zůstalo déle v hlavě, ale zároveň i počin, který nemám problém si někdy v budoucnu pustit znovu. 7/10

Nenáročný roztomilý mini seriál pro ty nejmenší. Kdyby mi bylo tak 3-5 let, tak bych tohohle malého žraloka, který v každém díle objevuje něco nového, nejspíš zbožňoval a snažil se zpívat tu divnou písničku doprovázející závěrečné titulky. Nejspíš však ve mně něco z mých dětských let zůstalo dodnes, protože nějak nechci tomuhle malému žralokovi dát méně jak 6/10.