Jeoffrey

Pro člověka, co viděl obě sezóny Kakegurui, tenhle spin off prequel asi nepřináší nic nového a ani překvapivého. Takže jediné, co se s tím dá dělat je si to trošku porovnat s původním seriálem a dostat se k nějakému hodnocení. Nejdřív asi největší rozdíl. Oproti Kakegurui je Twin zatím o něco méně intenzivní, přehnaný – prostě a jednoduše je tu méně těch orgasmických hráčských momentů. Což je pro všechny fanoušky, kteří se na sérii dívají hlavně proto, aby viděly rozrušené dívky na vrchu blaha z právě vyhraného gamblu, který je podávaný s intenzitou reálného vrcholného sexuálního uspokojení, asi docela špatná zpráva. Ale nezoufejte, nějaké ty silnější momenty tu pořád jsou, některé postavy jsou stejně pošahané, jako ty v Kakegurui a i nějaké to jiskření se tu objeví. Pro mě je však fakt, že trošku ubrali plyn, spíš dobře, líp se mi na to kouká a neměl jsem při sledování až tak blbý pocit, že mám otevřené okno, když venku sedí sousedi. Mary Saotome zatím není až takový blázen do her, jako byla od začátku Jumeko a celkově je mi tu zatím jako osobnost tak nějak sympatičtější. Neustále říkám zatím, protože každý prequel má jeden zásadní problém, jelikož víte, jak to nakonec celé dopadne a kam se postavy dostanou, což často ubírá na nějakém intenzivnějším zážitku. Chybí strach o výsledek, ten tu znáte dopředu, a tak jediné z čeho můžete mít požitek, je cesta k němu. No jo, ale po pravdě Twin zatím v tomto ohledu není moc nápaditý, protože během šesti dílů vlastně jen cca třikrát zopakuje naprosto identické schéma, které by se dalo shrnout zase jednou do mé oblíbené věty „já vím, že ty víš“. Takže i když jsou ty jednotlivé mind games občas docela zábavné, když se zamyslíte nad jejich průběhem a výsledkem, tak je to pokaždé až příliš identické. Animace je fajn, hudba spíš průměr. Celkově to pro mě ale není jeden z těch zbytečných prequelů, protože postava Mary je dostatečně zajímavá, abych o ní chtěl vědět víc a je to rozehrané tak, že jsem zvědavý, kde se vše pokazí a jak dopadnou některé vedlejší postavy. Ovšem vzhledem k již zmíněným nedostatkům končím na čistém průměru s tím, že na další díly se stejně podívám. 5/10

Na to, jak zajímavý koncept Šikimori má, je nakonec asi největším překvapení, že je to celé jen úplně obyčejná, trošku naivní a vcelku průměrná štěněčí romantika. A přitom by to mohlo být zajímavé, otočit klasické a klišé role z romantických seriálů naruby, kdy ona bude ta cool občas drsná hrdinka, zatímco on bude ten citlivý chlapec v nesnázích, co potřebuje sem tam zachránit, zní vlastně fajn, ale tady to stejně nějak extra dobře nefunguje. Ukazuje se, že opakování situací, kdy princ zachraňuje princeznu od nejrůznějších nebezpečí, dokáže nudit úplně stejně, i když je princem hrdinka a princeznou hrdina. Na rolích nezáleží, ohraje se to časem obojí stejně. Navíc má tenhle seriál podobný problém jako třeba Tonikawa, celé je to takové obyčejné, naivní a já mám během sledování pocit, že kromě pomalých krůčků k rozvíjení vztahu hlavní dvojice tu vlastně o nic nejde. Příjemné na relax, asi i fajn na sledování, ale bez nějaké hloubky a dramatu to docela slušně uspává. Napětí se tu nekoná, o vztah hrdinů se nebojíte ani na vteřinu a jakékoli ohrožení je vyřešeno během dvou dílu tak nějak příliš sluníčkově. Romantika docela funguje, roztomilé to taky občas umí být, ale stejně mám teď na konci dojem, že nejzajímavější linku měla s hlavním hrdinou vlastně Kamija, i když to všechno prostě jen vyšumělo. Ve výsledku je Shikimori's Not Just a Cutie pro mě jen lehce nadprůměrným seriálem, kde bych se určitě dokázal podívat na další díly, ale taky je dost pravděpodobné, že si na něj za měsíc ani nevzpomenu. 5,9/10

Čínská "anime" se ráda inspirují vším možným, a i na The Last Summonerovi je to vidět. Je to taková docela vtipná splácanina hned několika nápadů, která ale pořád nějak drží pohromadě. Je tu i pár odkazů na různá japonská anime, ale i na americkou tvorbu (a nejen tu animovanou), které se dají snadno rozpoznat a potěší. Seriál taky umí docela dobře balancovat mezi momenty, kdy si ze všeho, včetně sebe sama, dělá legraci a chvílemi, kdy jde do tuhého a o něco jde. Postavy nejsou špatné, animace ujde, hudba taky docela fajn. Příběh je takový trošku rozháraný a stylu vyprávění chybí větší ladnost a konzistence. Na druhou stranu mě to dokázalo zabavit, zajímá mě, co bude dál a jsem zvědavý, kam to celé povede. Sice to není nejlepší čínský animovaný seriál, co jsem letos viděl, ale pořád je to vlastně docela v pohodě podívaná, kde se klidně kouknu na další řadu. 6/10

Roztomilé dívky dělají roztomilé věci, tentokrát v Naruto stylu a do toho se profesionální nindže Takagi, tedy vlastně Cubaki, zapalují lýtka a nic víc. Od Soičira Jamamota jsem asi čekal něco lepšího než jen tohle sympatické nic, kterému k výslednému dojmu u mě napomáhá pěkná animace a příjemná hudba. Asi tomu chybí chlap. Dovedu si představit, že nějaká ta romantika, kterou autor dle mého docela umí, by tomuhle dílku rozhodně prospěla. Jenže takhle je to jen docela energická, bez problému snesitelná podívaná, která je občas milá a občas vtipná, ale obojího je na můj vkus méně, než bych si ideálně přál. Vtípky jsou často jednoduché, někdy (hlavně ty o mužích) se až moc často opakují, a tak jsem se usmál maximálně jednou za díl, což je pro mě málo. Nejsem si jistý, jestli se Cubaki dočká dalšího pokračování a říkám si, že by mě opravdu zajímalo asi pouze tehdy, pokud by došlo na nějakou reálnou konfrontaci s mužem, která by někam vedla. Takhle je to pro jen nepřesvědčivých 5,6/10 a snad bude další dílo pana Jamamota, které právě vychází, lepší.

Onipan je takový nenáročný, docela sympatický a hravý dětský pořad. Původně jsem neměl moc v plánu se na něj dívat, nelíbilo se mi vysílací schéma ve stylu Saikiho a samotná premisa o Oni holčinách a jejich magických spoďárech mě taky zrovna neoslovila. Ale pak jsem viděl na internetu záběry z prvního segmentu, kde studio WIT zase jednou flexuje s tím, jak dobře a dynamicky umí animovat pohyb a zjistil, že stejně jako u již zmíněného Saikiho vychází seriál i v alternativní stopáži, která byla na sledování mnohem snesitelnější. A utraceného času vlastně ani nelituji, jak jsem už psal, je to takový milý pořad pro děti s pár zajímavými tématy, hezkou a barevnou animací, které ale často chybí detailnější propracování (což ale vlastně není tak úplně potřeba, je to přeci jen pořad pro děti), jednoduchým humorem a sympatickými hrdinkami. Ze začátku je trochu znát, že hlasové herečky hlavního tria tady dostaly svou první roli a chvíli jim trvalo se do toho položit, ale postupně se vše zlepšuje. Jednotlivé příběhy pro mě taky byly buď zásah, nebo výstřel mimo, kdy některé jsem si dokázal užít (představení Momo, pomáhání v obchodní ulici atp.) a jiné jsme jen přetrpěl (většina dílů s idol tématikou). Ale ve výsledku jsem měl ze všeho prostě takový pohodový, lehce nadprůměrný zážitek. 5,7/10

Nějak si nemůžu pomoct, ale mám ze sledování tohohle pokračování Grimoire of Zero asi stejný pocit, jako když jsem si četl o čem je divadelní hra Harry Potter and the Cursed Child. Zkrátka původní seriál byla fajn a zábavná fantasy, která měla několik zajímavých a originálních aspektů, ale tohle pokračování je prostě celé tak nějak špatně. Hlavní hrdina tu je naprosto genericky vypadající klučina bez emocí, jehož historie mi dává asi takový smysl, jako původ jisté Delphi v již uvedené Harry Potter divadelní hře. Navíc mi tu celou dobu chybí nějaké napětí, protože budovat atmosféru tím, že se partu kolem hlavního hrdiny budu snažit vyděsit původními a divákovi známými charaktery evidentně nefunguje a konečná konfrontace s hlavní a reálnou hrozbou působí jako vycucaná z prstu s pitomým vyústěním. Stejně tak na mě moc nefungují myšlenky o tom, jak se může každý snadno a rychle změnit, a i když je Tyrant nakonec asi nejlepší nová postava v celé sérii, jeho linka na mě stejně pořád působí tak nějak divně. Další ne zrovna příjemnou věcí je fakt, že mě ještě teď v hlavě děsí představa, že SPOILER tu hlavní hrdina „vykousne“ vlastní tetičku KONEC SPOILERU. Oni vůbec ty romantické zápletky tu jsou celkově zase tak nějak podivné, a nakonec má nejnormálnější a nejlépe přijatelnou romantickou linii v celém seriálu asi zase Tyrant. No a když se zrovna seriál nezabývá zkouškami, jejichž výsledek už dopředu víte, tak jen předvádí nudný život ve vesnici se snahou o nějaký rozvoj charakterů, což ale u hlavního hrdiny s jeho prázdnou hlavou moc nefunguje… Dobře, dost už, dáme nějaká ty pozitiva. Seriál se nebojí krve, je jí tu dost, stejně jako usekaných končetin, sice to nemá ve výsledku kýžený efekt, protože magie všechno spraví, ale tak aspoň něco. Také je fajn vidět staré známé postavy z Grimoire of Zero, i když bych radši dostal přímé pokračovaní, kde bych viděl celou tu vleklou válku a jak se dostali tam, kde nyní jsou. Ale i tak jsou scény se starými známými podstatně lepší, než ty s novými hrdiny, což jen dokazuje, jak moc mě příběh kolem nich psaný vlastně vůbec nezajímal. Za mě je prostě tohle zbytečné a ne moc dobré pokračování něčeho, co jsem měl docela rád, a tak jsem asi víc naštvaný a otrávený, než bych být měl... 3/10

Druhá sezóna Mačikado mazoku je pořád stejně ukecaná, vtipná, milá a nápaditá jako ta první. Mám prostě strašně rád energii celého tohoto seriálu, a také jak sympaticky pitomě tu všechno funguje, nebo spíš to, jak originálně se tu hraje s celým mahó šódžo subžánrem jak v rámci příběhu, tak i v rámci vztahů a dynamiky mezi postavami. Druhá sezóna je navíc ještě lepší než ta první, protože se tu začínají řešit i nějaké ty vážnější problémy hrdinek a otázky z řady první a jelikož to seriál dělá svým specifickým mile bláznivým způsobem, tak jsou tu najednou další silné, příjemné, zajímavé nebo dojemné momenty (Šamiko back story, Ugallu…), které tomu všemu přidávají další šťávu a samotnému příběhu i trochu té hloubky (jsou tu chvíle, kdy o něco jde). Jediné, co mě moc nechytlo, byly dvě nové postavy (Lico a tapír), které potkala hrdinka při hledání brigády, ale i když mě tolik neoslovily, stejně měly v rámci celé série smysl a scénář je dokázal hned několikrát šikovně využít. Animace i hudba se mi taky pořád líbí. Takže – "Nevzdávej to Šamiko! Jestli udržíš tenhle trend, tak v příští sezóně máš výhru jistou…". 8,3/10

Druhá série hrdiny se štítem se rozhodně nevyvedla tak, jako ta první. Ono se ani není moc čemu divit, když to, co bylo na první sezóně nejlepší (justice pron), tady už není, a tak zbývá jen v mnoha ohledech průměrná fantasy. Navíc mi i připadá, že autor po vyřešení prvního dějového oblouku a po dokonání hrdinovi pomsty najednou tak nějak nevěděl, co chce dál s příběhem dělat a kam ho má směřovat. Nevím jak vám, ale mě ta premisa s želvou a to, jak je do příběhu dosazená, působí tak nějak nepřirozeně (šroubovaně) a doslova nacpané na sílu. Prostě místo pokračování v již rozepsaném příběhu, který evidentně neskončil a má další prostor pro rozvoj, to najednou na chvíli úplně divně zařízneme a místo nebezpečí A dosadíme úplně jiné nebezpečí B, a to bez nějaké delší a logičtější expozice. Prostě tady je želva diváci, bojte se! A ono to nečekaně vůbec nefunguje, část s želvou nemá napětí, nejde z ní strach a celé to působí jen jako takový ne moc dobrý build up k druhé půlce, kde se pro změnu opět někam narychlo a zvláštně přesuneme a budeme řešit zase něco jiného, co když se vyřeší, tak si uvědomíme, že to vlastně na celkovou zápletku nemělo skoro žádný zásadní vliv a že jsem na konci druhé sezóny plus mínus na stejném místě jako jsme byly na jejím začátku. To pak skoro vypadá, že druhá sezóna byl jen zbytečný a na hlavní linku špatně naroubovaný filler. That’s what i feel… No jo, ale kdyby ten vedlejšák byl aspoň dobrý. První půlka se vleče, hraje si na emotivní, ale v podstatě jen nudí. Druhá půlka se snaží o nějaké to drama, ale buduje ho často těmi nejlacinějšími prostředky a ani fakt, že existují další světy jiných hrdinů (což není spoiler, protože to jsme věděli už od konce první řady), mi neprodává tak, abych o celý ten koncept měl aspoň trochu zájem. Takže co jsem nakonec dostal v druhé sezóně? Sexy želvu, debilního psychopatického záporáka, nového seriálového maskota, trochu laciného dramatu, pořád stejně milou Raphtalii a poslední díl, který má kvality podprůměrného OVA. Tahle sezóna se vážně moc nepovedla, no snad ta další bude lepší… 4,4/10

Kinmoza mě nikdy nechytla tak, jak bych si přál a rozhodně to není seriál, který se mi hned vybaví, když se řekne "nejlepší anime, kde roztomilé dívky dělají roztomilé věci“, ale strávil jsem s hrdinkami už dvě sezóny, tak je asi logické, že bych se měl podívat, jak to celé dopadne. No a asi takhle, není to špatné finále, ale zároveň to není ani z poloviny tak silné a emotivní, jak jsem to očekával. Film se nese přesně v duchu (a s kvalitami) původního seriálu i s jeho jednoduchým humorem a roztomilostí, které na mě ale ani zde nemají zrovna moc účinný efekt. Během sledování jsem se totiž jen párkrát usmál a ani silný závěr u mě nevzbudil nějaké intenzivní emoce a nenavodil dojem, že bych viděl něco nezapomenutelného. Takže stejně jako seriál i film je prostě taková ta fajn podívaná na kterou časem zapomenu a nebude to nic o čem bych měl potřebu říkat známým, když po mě budou chtít nějaký ten tip na roztomilé odpočinkové anime. Prostě je celkově smutné, že ze dvou sezón Kinmozi, jednoho filmu a jednoho speciálu bude nakonec to jediné, na co nezapomenu tak maximálně Ayaya song… 5,8/10

O Date a Live jsem nenapsal ještě ani čárku, a to už mám ohodnocené 4 série, takže je asi třeba to trochu napravit. Mám rád tyhle balící/randící anime seriály propojené s nějakým tím zajímavějším příběhem na pozadí, který tomu balení dává silnější přesah. Například takový The World God Only Knows má ode mě do dnešního dne 5* u všech sérií a je to v rámci obdobně laděných anime pořád nesporný top. Date a Live jsem si v první sezóně také dokázal oblíbit. Byly tam sympatické dívčiny, kolem kterých se vše odehrávalo a Šidó je taky jako hlavní mužská postava vlastně fajn. Celý ten koncept balení, abys zachránil svět, mi přišel dostatečně zábavný a zajímavý, stejně tak mě už tehdy oslnila animace a hudba. První série 7,5/10 a já si jí fakt užíval. Druhá série přinesla v podstatě víc toho samého a já už se občas začínal nudit. Naštěstí jakékoli ochladnutí zájmu opět spolehlivě zahnala Kurumi. Každý, kdo sleduje Date a Live, má podle mě hned jasno, kdo je nejlepší charakter a best waifu. A i ti co o Date a Live jen slyšeli, taky vědí o Kurumi!  A i autorům je jasné, že tahle holčina má obrovský potenciál, a proto dostává třeba i vlastní spin-offy… Druhá série mě tak pořád bavila 7/10. Jenže nám tu nastává menší problém. Když už jsem viděl a identifikoval tu nejlepší holčinu z celého seriálu, jak velká je šance, že mě pak chytí nějaké další holčiny a příběhy o jejich balení? U třetí série mi to začalo drhnout, všímal jsem si, že je to vlastně pořád tak nějak stejné a tempo odhalování toho celkového obrazu na pozadí bylo jak u unaveného slimáka. Navíc třetí série měla zatím asi nejméně zajímavé nové dívky, staví také dost na Origami, která mě už od začátku moc netankovala, a i když se objevují náznaky a odhalení v rámci hlavní dějové linky, napětí a očekávání nepřichází. Třetí série jen 5,5/10. U čtvrté série mě už začíná regulérně štvát koncept celého seriálu, celý ten nekonečný harém a další nové dívky. Začínám si říkat, že v momentě, kdy Šidó sbalí svojí novou oběť, tak jí v podstatě v rámci příběhu jen zredukuje na obyčejné dějové křoví, které má pak v dalších dílech tak maximálně jednu, dvě věty. Vadí mi, jak se za ním táhne nyní už početný ansámbl holek, který působí až nepřirozeně a v rámci každého dílu má každá jen nějaký ten štěk, aby se nezapomnělo, že tu vlastně je. A tak i mnou oblíbené dívky z prvních dvou řad jsou nyní už jen stínem nějakých zajímavých charakterů, jen figurky v pozadí a příběh jede dál, po dalších dívkách do kolekce, které pak zase jen zredukuje na další křoví. Zlatý The World God Only Knows, který s tímhle umí pracovat a v momentě sbalení linku prostě uspokojivě ukončí, aby se pak mohl bez nějakých přítěží zaměřit na další a s tou předchozí jen šikovně pracovat v rámci větší pointy na pozadí. Dvě třetiny čtvrté řady mě už regulérně nebavily (a nepomáhají tomu ani nová fakta o zdejších mocných organizacích), ale nakonec to zase zachraňuje Kurumi. Jako kdyby věděla, co mi tu chybělo (protože předchozí dvě nové dívky v této řadě rozhodně nejsou tak zajímavé, jako ty z prvních dvou sérií, které tu teď ale jen hrají křoví…), sype ze sebe jedno „Ara, ara…“ za druhým a je pořád víc sexy než zbylých XY holek dohromady, co jen vlaje za hlavním hrdinou. Konečně nás nechá nahlídnout do své tragické minulosti, ukazuje, o co jí celou dobu jde, a i ty největší tupce přesvědčuje, že je pro hlavního hrdinu prostě best waifu ze všech. K tomu se rozvíjí zápletka s prvotním duchem s rádoby ohromným překvapením na závěr, které jsem si ale já dokázal odvodit prakticky hned, protože Aja Endó se ani moc nesnaží měnit svůj hlasový projev. Každopádně poslední třetina u mě tahá celý dojem z bláta, a tak čtvrtá série dostane taky 5,5/10. Další pátá série by klidně mohla být už poslední, je asi jasné, kam to bude dál směřovat a koho bude třeba nyní sbalit a po pravdě už bych byl za konec asi i rád…