Jeoffrey

Jaké jsou vaše silné stránky a co je vaší slabinou? Hned první plusové body, které seriál získává, jsou za fakt, že hlavní hrdina je tu v podstatě průměrný (dobře možná lehce nadprůměrný) mladý chlapec a tvůrci si to moc dobře uvědomují, dokáží s tím pracovat (třeba když Ars „ještě nebyl připravený“). Jeho schopnost je však to, že vidí statistiky všech ostatních, jejich sílu, ale i slabost. Další pozitivní body dávám i za to, že je hrdinova schopnost zajímavě omezená, vidí sice čísla, ale nezná motivace postav, zkrátka co přesně se za některými statistikami skrývá. A zase tvůrci s těmito aspekty každého charakteru v rámci příběhu pracují a ono je to zajímavé... Hlavní hrdina tu nemusí každého porazit, jde spíš o to přesvědčit ty schopné, aby se k němu přidali a z toho jak se příběh profiluje doufám, že to bude i o tom najít slabiny nepřítele a využít je, přeci jen už jsme řešily slabiny spojenců a co s nimi, tohle mi přijde v rámci narativu se vším tím zaměřením na lidské silné a slabé stránky jako další logický tah! Možná se pletu a budu během další série (která je již potvrzená) zklamaný, ale zatím převládá jistý optimismus. Jsem také zvědavý, jak moc tu bude hrát roli válečná strategie, kolik dostane prostoru, protože třeba všechny ty lsti použité během cvičné bitvy v posledních dvou dílech mě docela bavily. Mám rád i některé postavy a rád se o nich dozvím něco víc. I animačně to bylo slušné, a i hudba se někdy (třeba v posledním díle) sympaticky snažila. Co se nějakých výrazných slabin týká, tak mě příliš neoslovil zdejší worldbuilding, vystavění celého konfliktu a popis zdejší mocenské situace mě zatím také úplně nechytnul.  Přesto však jde celkově o fajn překvapení, kde určitě kouknu na druhou sérii. 6,9/10

Třetí a poslední sezóna přináší velmi uspokojivý a veskrze perfektní konec celého tohoto pohádkového příběhu. Poslední díl byl opravdu krásný, vše se uzavřelo přesně tak, jak si musel každý fanoušek tiše přát, za mě super, tleskám, moc jsem si to užil! Co ale celý seriál, a hlavně tahle třetí řada, dosáhly pro mě na mety nejvyšší? Určitě byla lepší než sezóna předchozí, kterou pro mě z velké části zabíjel cirkus a magická akademie, ale srovnání s první sérií už je o něco těžší. Přeci jen zde bylo tentokrát méně takových těch sympatických romantických momentů mezi Alicí a Viktorem (konečně už vím, jak mám hrdinovi říkat!), pro veškerý příběh, odhalování tajemství a souboj se „zlou“ čarodějnicí na to nebyl moc prostor. Ale na druhou stranu přesně na ta tajemství a finální konfrontaci jsem byl celou dobu zvědavý! Jestli vše proběhlo přesně tak, jak jsem si přál, to je další otázka, ale v rámci celkového pohádkové ladění a atmosféry seriálu vůbec, to přeci jen bylo přesně tak, jak asi muselo. A na nedostatek romantiky jsem taky netrpěl, byl tu přeci Walter a Daleth. A i když se tenhle druhý syn celou dobu sám vede jen jako případná náhrada za prvorozeného, tak co se té romantiky týká, tak v mnoha ohledech strčí staršího bráchu do kapsy. Upřímně, tahle romantická linka Mezi Walterem a Daleth mi přišla stejně povedená jako hlavní romantická linka, užil jsem si jí, moc jsem oběma fandil. Takže ano, tahle sezóna pro mě byla lepší než sezóna první, ale je to na těch 5*? Jak moc intenzivně to se mnou celé zacloumalo? No měl jsem velmi často příjemný pocit, byl jsem během sledování poměrně často spokojený s tím, co vidím, zažil jsem i trošku napětí a finále mi přivodilo spokojený úsměv. Ale vzpomenu si na tenhle seriál třeba i za rok, za dva, jako tomu je u předchozího díla téhle CG divize studia J.C. Staff s názvem High Score Girl? nebudu to prodlužovat, za sebe si nakonec myslím, že třetí sezóna si ode mě 5* zaslouží, ale výsledné celkové bodové skóre není natolik vysoké, aby změnilo známku u seriálu. 8,7/10

Rising Impact je průměrný sportovní šónen od autora Nanacu no Taizai. Že jde o dílo Nakaby Suzukiho se dá poznat nejen ze stylu kresby a charakter designů, ale i podle jeho obliby v Artušovké legendě (takže tu zase máme Kamelot, Lancelota, Gawaina, Merlina – což se mi zrovna ke golfu moc nehodí, ale budiž...), dále i ve stylu humoru a slabosti pro košilaté vtipy a poznámky a vůbec hodně zvláštní párování postav. Co se samotného sportu týká, máme tu golf, ale ne ledajaký, tím že jde o dílo určené pro mladé chlapce ho musíme podat tak, aby působil zábavně. Jak na to? Klasicky ve stylu třeba takového Kurokova basketballu – takže přidáme nějaké ty unikátní (nadlidské) schopnosti, které musí vypadat náležitě cool. Také hrát na obyčejných golfových hřištích s pár rybníčky, bunkery a stromy je strašná nuda, tohle by mladé nebavilo! Takže dostáváme ta nejkrkolomnější a nejpodivnější golfová hřiště, jaké si dovedete vymyslet (spirála, útesy, kaskády atp.). K pokroku na božský level je kromě nepřirozeného talentu třeba i neskutečná píle, takže denně tisíckrát máchnout holí, uběhnout deset kiláků a za pár let je z vás Tiger Woods. Co se postav týká, tak to také není nic moc. Hlavní hrdina je jak kombinace Meliodase a Hawka, takže umí být fajn, ale i totálně otravný. Většina ostatních postav má většinou maximálně jeden rozměr a jednu unikátní golfovou schopnost. Na druhou stranu, když vypnete mozek, tak se dá seriálem zabavit, příběh docela odsýpá a ano, občas je ten zdejší „golf“ i zábava, i když já osobě dám vždycky radši přednost klasičtějšímu podání, v téhle sezóně třeba Hey! Tonbo. Ale se svým pokročilým věkem už nejsem primární cílovka pro Rising Impact. Takže po posledním Gawainově odpalu v téhle první sezóně končím na nějakých 4,9/10 a na oznámenou druhou sezónu se podívám, jen pokud mi v létě zbude čas…

Animační studio Doga Kobo je v současné době známe hlavně ze dvou důvodů. Tím prvním je spousta poměrně kvalitních anime s příjemnou atmosférou, často jde o roztomilé dívčiny, co dělají roztomilé věci, ale není to jen to. Doga Kobo umí solidně animovat a umí divákovi předat silnou atmosféru a navodit u něj příjemné pocity ze sledování. Tím druhým, co vám spousta anime fanoušků řekne, když před nimi vyslovíte jméno Doga Kobo, bude „to je to studio, co dělá Oši no Ko“. Dramatické nahlédnutí do světa showbyznysu, které se nebojí silných témat, bylo tímto studiem výborně zpracováno, podařilo se jim zatím předat všechny nosné linky, drama, emoce. Proč o tom všem ale mluvím? Protože Jellyfish Can’t Swim in the Night je povedenou kombinací od obojího. Seriál o čtveřici sympatických dívek s problémy, které chtějí prorazit v různých kreativních odvětvích (hudba a zpěv, kresba a animace, streaming…). Můžete tvrdit, že variací na tohle téma najdete v anime spousty, ale tady se vše podařilo skvěle skombinovat – drama s komedií, tíživost s příjemnou atmosférou, zoufalství s odhodláním. Tvůrci úžasně pracují s velkými a silnými tématy, které tento na první pohled jednoduchý příběh prostupují a dávají mu hloubku. Málokdy se stane, aby se mnou silně rezonovala v rámci anime třeba jen jedna linka (a je i velmi těžké mě rozbrečet), tady mě však emocionálně dokázalo dostat hned několik částí (příběh Kiui, věčně mladá idolka a její dcera…). Bylo tu krásně ukázané, že někdy je nutné se postavit svému strachu, nebo že by člověk neměl vzdávat své sny, i když mu v jejich uskutečnění stojí mnoho překážek, že věk je jenom číslo, záleží na tom, jak se cítíme, že důležité názory jsou vždy od těch, kteří nám jsou nejblíž a že ti jsou zároveň i osobami, které nám dokáží nejvíc ublížit… Mám pokračovat? Jak chcete! Je tu mnoho zajímavých problémů, které pozná každý, kdo se někdy o něco snažil, chtěl byl kreativní. Uvidíte strach a nedůvěru z toho, co na vaše dílo řekne okolí, pochyby o sobě samotném, závist, žárlivost, profesionální odtažitost a mnohem, mnohem víc. Přesto je ale vyznění seriálu a většiny jeho částí spíš pozitivní, co víc, je dost pravděpodobné, že dostane v určitých chvílích sami chuť něco vytvářet, nebo vás možná i dokáže seriál motivovat i v osobnějších problémech... Vše se povedlo zabalit do náramně líbivého, barvami hrajícího kabátku – animačně je to občas vskutku nádherné! No a když i někdo, kdo nemá rád idolky a (nejen) japonský showbyznys obecně, stejně jako většinu hudebních výtvorů, co se k němu z tohoto prostředí dostane (nevyhledávám J-POP), si nepokrytě užívá skoro každý JELEE videoklip jak po hudební, tak i po umělecké stránce, tak už je co říct. Postavy zde byly velmi zajímavé, ustředí kvartet si mě velmi rychle získal, byly dobře zapamatovatelné, měli hloubku, uvěřitelné emoce a já je díky tomu všemu měl hodně rád, nejvíc asi Kiui, protože s ní jsem soucítil nejvíc. Nějaké nedostatky? Asi jen to, že samotný konec, ten poslední díl, byl v rozřešení všeho hodně rychlý, v rámci dramatičnosti bych některé části trošku víc rozvedl, ale i tak mě v téhle podobě nakonec dostal. Pokud to ještě někomu nedošlo, tak já si tohle anime sakra užil, když dám stranou všechna pokračování a remaky, tak se nebojím prohlásit, že jde o mé „nejlepší nové anime“ téhle jarní sezóny a klidně hod doporučím každému, kdo je nějak kreativní, nebo má jen rád kreativní lidi, také těm, kdo mají prostě jenom rádi hezké rozpohybované obrázky, zajímavé příběhy ze života a roztomilé holčiny co dělají roztomilé věci. 9/10

Nové originální anime Astro Note je vlastně strašné retro! Styl animace a kresby, design postav, humor, zápletka – pokud jste viděli nějaké starší romantické anime anime z 80. a 90. let, tak vám to tu bude připadat hodně povědomé. Astro Note totiž působí jako dílo nějakého skalního fanouška Rumiko Takahaši. Osobně jsem viděl sice jen pár dílů původní Urusei Yartsury, pak kousek z remaku, který tento týden skončil a pár dílů z Maison Ikkoku a ačkoli mi nepřijde, že bych viděl tolik, abych mohl tyto seriály náležitě ohodnotit (na rozdíl třeba od Ranma ½, Inujaši, Rinneho, které jsem viděl celé), přesto jsem viděl dost, abych mohl s klidným svědomím říct, že tu vidím jisté paralely právě s těmito dvěma díly Rumiko Takahaši. Přeci jen je Astro Note o tom, že se nový nájemník zamiluje do své paní domácí (Maison Ikkoku) a ta je navíc mimozemšťanka, kolem které se dějí různé šílenosti (Urusei Yatsura). Jediné, co Astro Note oproti dílům paní Takahaši úplně vynechalo je fanservis! Jako pozitivum musím asi přičíst i to, že je seriál uzavřený, a tedy na rozdíl od výše vyjmenovaných anime podstatně kratší. Důležitým aspektem výsledné známky je tu však především humor (je to primárně komedie) a ten pro mě zde hodně kolísá. Zkrátka občas jsem se zasmál, jindy mi to přišlo pitomé, párkrát i tak nějak trapné. To samé postavy, snad každý tu měl nějaký moment, kdy mi přišel fajn, ale také pár momentů, kdy jsem si říkal, co to sakra dělají a na co se to koukám. Příběh byl sice hodně přímočarý, ale měl i několik podle mě hluchých míst, a naopak na samém konci zase strašně rychle eskaloval – zkrátka měl rozhárané tempo. Dalším velmi důležitým aspektem, který musím vzít do úvahy, je zhodnocení zdejší romantiky. Bylo jí tu docela málo, chyběly mi především nějaké hlubší momenty mezi ústřední dvojicí. Na druhou stranu zde byly aspoň nějací zajímavý romantičtí rivalové, takže nemůžu říct, že by se tomuto tématu seriál nevěnoval. Každopádně pokud jste se dočetli až sem, možná už vám došlo, že můj dojem z Astro Note byl takový – hodně rozlítaný - občas jsem se bavil, občas zase nudil, zkrátka hodnocení kolísalo nahoru a dolů až mi z toho vyšel v průměru skoro čistý střed. 5,1/10

Tahle sociální komedie sice asi do vínku nedostala příliš velký finanční rozpočet, na animaci je to občas docela vidět, tvůrci si však pomáhali, jak mohli, takže jsem v anime snad poprvé viděl zakomponovaný reálný (vý)herní automat, na druhou stranu měla i tak něco do sebe. Dokonce bych řekl, že mi svým stylem humoru, zvláštními, ale sympatickými postavami a vůbec celkovou atmosférou hodně připomínala Hinamacuri, což je rozhodně kompliment. Dalo by se říct, že seriál měl dvě hlavní dějové linky, jednu o mladé princezně, která se z fantasy světa dostala do toho našeho a zde nečekaně našla rodinu, druhá o ctné rytířce, která sem přišla s již zmíněnou princeznou a jejích životních eskapádách. Linie s princeznou Sarou byla milá, zábavná, většinou i velmi sympatická. Ta druhá o Livii byla plná oné sociální komedie, takže jsem dostal nahlédnutí do života bezdomovců, placených společnic, podvodníků, překupníků, dostihů, náboženských kultů – zkrátka někam, kam se příliš často nepodívám (kam se vlastně skoro nikdo radši nedívá), vše podávané zábavnou a odlehčenou formou, ovšem pořád tak nějak hořkosladce, když člověk viděl, nebo si jen domýšlel, některé důsledky. K tomu všemu jsem dostal spoustu unikátních postav, jak již název s „mísou plnou excentriků“ slibuje, každá tu byla nějak ujetá, zapamatovatelná, divná, ale i tak na mě většina působila tak nějak sympaticky. Co jsem si odnesl? Že když je někdo exot, tak by se měl odstěhovat do Gifu, protože tam zapadne a možná i najde trochu štěstí, nebo aspoň most, pod kterým se dá hlava složit… Když si k tomu všemu přihodím fakt, že jak opening, tak i ending si mě postupně získaly (což ale nelze říct o doprovodné hudbě v samotném anime, ta byla maximálně průměrná), tak můžu seriálu asi dát s klidným svědomím takových 7/10 a další kousek z tohohle „salátu“ by mě nejspíš i potěšil.

A Condition Called Love v tom nejdůležitějším aspektu, v romantice, vlastně i docela funguje. Seriál umí vystavět a prodat romantické scény, které dokáží s někým, kdo má pro tohle slabost, docela slušně rezonovat. Ústřední pár má ke konci série i funkční chemii. Dokonce i ta jejich společná minulost a to, jak s ní autor pracuje, se mi zde líbí. Co pro mě však byl docela velký problém a díky čemu nechci dát seriálu nějaké výrazněji nadprůměrné hodnocení, byly samotné ústřední postavy. Obě mají nějaké své silné nedostatky, což je vždy pozitivum, ale... Hotaru je absolutně nezkušená ohledně romancí, a tak zde dostáváme v rámci anime již docela ohranou linku o tom, že nesmělá dívka hledá význam lásky (What Is Love?). Je to takové to štěně, co se rozkoukává, a i když vím, že spoustě diváků to přijde roztomilé, pro mě to tady tentokrát bohužel nefungovalo. Hůř však na mě působil Saki. Nemám rád lidi, co se v rámci vztahů na svůj protějšek až nezdravě upnou, žárlí na všechno a všechny a smyslem jejich života se stane trávit každou vteřinu se svojí vyvolenou/vyvoleným. Zažil jsem někoho takového IRL, není to příjemné, a tak mi bylo zkrátka proti srsti občas sledovat hlavního hrdinu. Jistě, je zde vysvětleno, proč tomu tak je, vše se dá pochopit. Navíc hlavní hrdina i hrdinka o těchto věcech ví, v rámci příběhu se svými problémy bojují, mění se, a tak jsem jim nakonec dokázal postupně alespoň fandit (když na nějakou oblibu nedošlo). Také bych v rámci příběhu ocenil nějaké větší drama, počítal jsem, že v minulosti obou budou zakopaní nějací horší kostlivci, kteří by mohli do děje výrazněji zasáhnout, nebo že se některý z romantických rivalů třeba o něco pokusí, ale tím, že postavy v tuto chvíli spíš bojovali sami se sebou, tak na to asi zatím nebyl prostor. Stále si však dovedu třeba představit situaci, kdy by se objevila na scéně kamarádka Hotaru ze základky, nebo něco podobného, co by tu růžovou romantiku na chvíli narušilo a prověřilo sílu jejich vztahu, ale tak je to teprve začátek… Když si to shrnu, tak jsem viděl docela fajn anime, co romantickou duši asi neurazí, mě osobně však ani nijak extra nepotěšilo. 5,7/10

Co říct k třetí sezóně „Comfy Campu“? Asi jen to, že atmosféra je podle mě pořád stejně příjemná, jako v minulých sezónách, humor je opět takový ten lehký, milý, občas trochu bláznivý, zkrátka přesně to, co člověk od roztomilých dívek, co dělají roztomilé věci, čeká, hudebně je to velmi povedené, relaxační, plné jemných motivů s flétnami, kytarou, houslemi... Opening s endingem jsou také dobře zvolené, mají ten správný vibe, který ladí s celým seriálem a ani jednou jsem je nepřeskočil. Animace je fajn, zachycení nejrůznějších malebností japonské krajiny je stále velmi povedené, tvůrci umí prodat různé lokace, ale třeba i „jen“ kvetoucí sakury. Místo objevování japonských „geospotů“ jsme se tentokrát vydali v první půlce za lanovými mosty různých typů a konstrukcí, opět jsou zde rozličné druhy kempování, ale i cestování, pár užitečných rad pro ty, kteří by si chtěli kempování sami vyzkoušet a také spousta jídla a ukázek jeho přípravy v přírodě. Hlavní postavy jsou stále ty stejné, sympatické, zábavné, milé… Takže když je to pro mě pořád stejné, proč tentokrát dávám o tu jednu hvězdu navíc? Protože v minulých sezónách jsem furt nadával na 3DCG auta, skútr, vlastně jakýkoli zdejší dopravní prostředek a na to, jak mi to do těch nádherných malovaných 2D pozadí vůbec nesedly, kazilo mi to dojem, ale v téhle sérii se něco změnilo. Buď se zlepšily ty 3D modely, nebo se zlepšil/změnil ten, kdo je vytváří, možná se lépe sladila vzájemná kompozice, nebo (ale tomu moc nevěřím) jsem si na ně už zvykl – každopádně mě tu ten Rinnin skútr nebo auto Nadešiko sestry tentokrát nevadily – ty modely prostě byly konečně OK, nerušily mi imerzi do příběhu, nevytrhávaly mě z celkové atmosféry a já si tak mohl seriál naplno užít, kochat se krajinou a její atmosférou. Mám Juru Camp zkrátka rád, baví mě, umí mi přivodit takový ten blbý úsměv od ucha k uchu během každého dílu, a tak se těším na každé další pokračování. 8,8/10

Jakožto někdo, kdo měl zhruba od osmnácti do třiceti velmi kladný vztah k alkoholu (a moje játra mi to dnes vrací) a někdy v tomto období začal opět sledovat ve velkém anime, jsem samozřejmě viděl původní adaptaci Bartendera z roku 2006. Pamatuju si ten seriál, jeho sympatickou atmosféru plnou filozofování o životě, faktů o nejrůznějších drincích a se spoustou poměrně milých, zajímavých a uvěřitelných postav. Byl to takový ten seriál, kterému tu jeho atmosféru buď uvěříte a svezete se na celé té vlně až do konce, nebo vám nesedne vůbec a přijde vám třeba až hloupý. Já měl to štěstí, že mě oslovil, dokonce jsem z něj nabyl dojmu, že dát si někde na baru několik drinků je vlastně super! A zrovna v té samé době, kdy jsem na původního Bartendera koukal, v mojí oblíbené hospodě zkoušeli otevřít koktejlový bar. No není to neskutečná náhoda! Přesně taková, jaké byly občas i v tomhle seriálu… Nebo že by to byl osud a mě čekal nezapomenutelný večer s šarmantním barmanem, který se o mě bude start jako o vlastního? Skončilo to tehdy akorát tak s velkou opicí a následně i s tou nejhorší kocovinou, jakou jsem kdy v životě zažil, protože jedno z prvních pravidel, které by vám měl barman v určitou chvíli sdělit, je fakt, že míchané drinky není dobré míchat dohromady. Moudro, které mi už v sedmnácti udělil můj otec a na které jsem byl nucen si nyní vzpomenout. Zároveň jsem však získal zážitek, něco, na co si dodnes vzpomenu, a tak ani nezapomenu na anime Bartender z roku 2006 - které bylo hodně fajn, jen já byl prostě trouba… Nyní již mnohem zkušenější a poslední tři roky vlastně i plus mínus abstinent, a také jako někdo se spoustou vlastních životních mouder, jsem byl zvědavý, jestli se dokážu opět naladit na stejnou vlnu jako kdysi, zda si mě tento nový remake získá. A i když jsem si místo panáka ke každému dílu vzal půllitr džusu, stejně mě to celé bavilo. I tenhle Bartender má své kouzlo, atmosféru, která umí být někdy hloubavá až filozofující, jindy milá a skoro vždy tak nějak příjemná. Člověk se tu i něco dozví, postavy jsou fajn a bavilo mě je po těch letech znovu poznávat. Zkrátka i tahle adaptace se docela povedla, příprava drinků byla kvalitně animovaná, jednotlivé bary tu měly svoji osobnost, stejně jako barmani za nimi. Byl to fajn Večerníček, příjemné zakončení dne, skoro jak takový ten panák na dobrou noc před spaním, co jsem si dřív docela rád dopřál. K alkoholismu mě to už asi nepřivede, jsem za ty roky přeci jen už někde úplně jinde, ale žízeň jsem u seriálu měl stejně. Nějaké výraznější nedostatky? Animaci přípravy koktejlů jsem tu chválil, ale v dnešním posledním díle, když si náš barman šel zaházet s míčkem, jsem si všiml, že plynulé pohyby těla (to házení) tomuhle týmu, na rozdíl od míchaní drinků s shakerem, moc nejdou… 7,5/10

Nebudu lhát, po Megumin spin-offu jsem měl trochu strach, že už si Konosubu nedokážu pořádně užít. Jako největší problém, který jsem s tím spin-offem měl, si hned vybavím, že mi to prostě nepřišlo nijak extra vtipné. Co když už mi ani Konosuba nepřijde tak vtipná, jako si to pamatuju? Co když se nebudu smát každý díl, jako u předchozích sezón? Stačil jeden díl, aby všechny moje obavy rozptýlil! Konousba je zpět, Kazuma a spol. jsou v té samé skvělé formě jako kdysi, jejich vzájemná chemie stále funguje na výbornou, seriál mě opět uměl překvapovat, ale především – pořád je to neskutečně vtipné! Nebyl díl, kdy bych se nesmál. Navíc tvůrci umí tuhle zábavnost naprosto lehce kombinovat s dramatickými momenty, dokáží udělat hlavní hrdiny v určitých chvílích i reálně cool a pak to zase celé klidně a s grácií otočit do dalšího vtipu – zkrátka je to přesně ta Konosuba, kterou očekáváte, kterou znáte. Dál si k tomu přidám neskutečně nakažlivý ending, který je na jednu stranu tou nejobyčejnější "country odrhovačkou" zpívanou hlavními hrdinkami (stejně jako ending druhé série, který si pouštím dodneška), jenže v jednoduchosti je síla a stačí tu píseň jednou slyšet a nějak se vám usadí v hlavě a už jí nemůžete dostat ven, dokonce se na ní i každý díl vysloveně těšíte. Jenže tenhle ending není jen ta píseň, ale i skvělý krátký příběh o tom, jak si hlavní hrdinové adoptovali žabího pulce a stejně jako všechno, k čemu se Kazuma a spol. nachomýtnou, to nedopadlo… Strašně to tam celé sedí! Animačně tahle řada taky vypadá dobře, studio Drive tu dostálo svému jménu, obzvlášť jsem si užíval magické efekty v těch pár případech, kdy došlo na milované „Explosion!“. Co se příběhu týká, první linka s nápravou rozmazlené princezny Kazumou (nebo to bylo obráceně?) se mi líbila o chloupek víc než ta druhá kolem Darkness, ale obě části měly hodně legendárních momentů, na které nejspíš zase hned tak nezapomenu... Ve výsledku jsem dostal přesně to, co jsem si přál, jsem spokojený, bavil jsem se královsky, za mě Konosuba i tentokrát na těch 5* zkrátka má. 8,9/10