Jeoffrey

Trvalo to skoro deset let, ale nakonec toto pokračování přeci jen přišlo a v mnoha ohledech z něj vůbec nejsem zklamaný. Nadprůměrný zážitek pro mě stále vytváří z velké části všechny zdejší postavy, jejich vzájemná interakce, prostě ta chemie i po letech funguje. Stejně tak atmosféra a nálada celého seriálu je pořád stejně příjemná, a i děj je stále dostatečně zajímavý, s tím, že v posledních dílech se začínají některé věci trošku rozplétat a jiné zase lehce zamotávat, takže to vyvažuje většinu prostřední části (díly s pláží a pak s farmou), kdy jsem měl občas pocit, že se vlastně nic moc důležitého neděje. Objevily se další nové postavy a k nim můžu akorát říct, že Alas Ramus je neskutečně roztomilá, Lyra je poměrně zajímavá a chci znát víc o její roli v celém příběhu, protože je evidentně pro oba hlavní hrdiny velmi důležitá, no a Gabriel je vtipný a zároveň dostatečně nebezpečný a mazaný nepřítel, kterého si tu cením víc než v první sezóně Sariela. Zkrátka pořád mě to baví a pořád jsem si to dobře užíval, i přes ty některé slabší pasáže, které tu dle mého jsou. Co mě ale moc nesedlo je nový styl animace. Studio 3Hz znám velice dobře, z jejich práce jsem viděl skoro všechno a mám jí rád, ale tady mi to prostě moc neladí. Vizuálně většinu postav poznávám, ale zároveň to nějak nejsou ony a i ten smysl pro detail a prokreslení mi tu přijde prostě horší než u první série. Navíc i většina soubojů, které se tu odehrají, působí celkově hůř, a tak nějak víc mdle a bez náboje. Ano, dá se na ten styl zvyknout a souboje nejsou všechno, ale z toho jinak skvělého zážitku mi to stejně minimálně bod ubírá, plus ještě srazit minimálně půl bodu za ta slabší dějová místa a jsem na 7,5/10 což přesně odpovídá tomu, jak jsem se tu bavil. Takže pořád je to pro mě slušná a nadprůměrná série, kterou táhnou postavy, příběh a atmosféra, dokonce i na tu ihned oznámenou třetí řadu v roce 2023 se pořád docela těším, ale oproti první (o skoro deset let starší) sérii mi to tu nějak (hlavně vizuálně) víc drhne.

I dnes můžu s klidem říct, že první sérii Hataraku Maó-sama mám hodně rád. Líbí se mi její koncept, založený na konfliktu mezi fantaskními bytostmi a jejich každodenním životem v našem světě se všemi těmi běžnými problémy (práce, bydlení, složenky…), které to pro každého člena společnosti přináší. Obzvlášť ty obyčejné starosti, jejich vyobrazení a realističnost, plus to, jak se s nimi pán démonů vypořádává, mě hodně bavily. Navíc celý seriál pozvedaly všechny jeho postavy, které byly sympatické a jejich charaktery a vzájemné interakce a chemie byly tahounem celého výborného zážitku. K tomu i nějaké ty nadpřirozené starosti, díky kterým toho chcete o všem a všech vědět víc. Je to vtipné, je to zajímavé, je to příjemné. Navíc i animační studio White Fox tehdy odvedlo dle mého velmi dobrou práci, takže se na seriál i dnes dobře dívá. Takže pro mě příjemný zážitek, na který i po letech rád vzpomínám. 9/10

Tady asi není moc o čem diskutovat, protože tahle druhá série Made in Abyss je prostě jeden obrovský zážitek. Viděl jsem tu sice spoustu věcí, které bych za normálních okolností asi vidět nechtěl, záběry, z kterých mě mrazilo v zádech a bylo mi někdy až lehce fyzicky nevolno, a přesto to všechno dávalo smysl, působilo neskutečně intenzivně a já si to zvráceně užíval. Nevěřil bych, že si budu jednou týdně připadat jak vášnivý masochista po návštěvě BDSM salonu a že i po takových věcech budu mít na tváři spokojený úsměv, jak moc dobré to vlastně celé bylo. Seriál dokáže zkrátka diváka doslova psychicky týrat, ale zároveň to zaobalit do tak silného, emotivního, logického a chytrého příběhu, že si budete přát, aby nepřestával. Akihito Cukuši bude asi hodně komplikovaná osobnost, spisovatel s obrovskou fantazií a talentem pro opravdu hluboké a promyšlené příběhy s víc jak jedním poselstvím, zároveň jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že tenhle chlapík bude mít pár závažných osobních problémů. V hlavě jsem si při některých scénách doslova představoval Akihita jako malého školáka, co z duše nenávidí všechny své spolužáky a vůbec děti obecně a v pokojíku s šílenou vervou večer co večer cupuje všechny svoje roztomilé plyšáky na kousíčky a dává jim jména lidí ze svého okolí a tenhle kluk pak dospěl a začal psát fantasy… Made in Abyss nejen že umí všechny silné a gore scény bez obalu a cenzury prodat (takže tam nejsou jen pro efekt), ale dokáže je stavět do kontrastu s momenty naprosto nádhernými, které právě díky tomu ještě více vyniknou, a tak je to často doslova kolotoč emocí, kdy se u vás během jednoho dílu může vystřídat například děsivé mrazení s upřímným a hřejivým úsměvem a skončíte třeba naprosto dojatí. Tím chci říct, že rozhodně nehrozí, že byste seriálem bez zájmu jen propluli anebo se třeba nudili. A aby toho nebylo málo, tak celý ten komplexní příběh je stále zasazený do nádherných a prokreslených kulis, po place se prohání stvoření těch nejrůznějších tvarů a velikostí, zkrátka i tohle je fantasy ve své nejlepší formě, kdy vidíte místa, jaká by vám normální svět nepřinesl a stvoření o kterých se vám ani nesnilo. Pokud milujete neobvyklé věci, pak musíte milovat i fantasy, a především tuhle fantasy. Ano, nabízí se tu jedna menší výtka, že tentokrát toho z té propasti vlastně až tak moc nevidíme, většinu času se plácáme na jednom stejném místě, ale co mi chybělo na nových kouzelných lokacích, pro mě doháněl seriál všemi těmi zdejšími roztodivnými obyvateli a jejich příběhy. A pozadu nezůstává ani hudba. Kevin Penkin se nechal slyšet, že je na práci na téhle sérii vážně hrdý a má z ní dojem, že je to zatím jeho nejlepší dílo a já za sebe potvrzuji, že má pravdu. Především v posledních dvou dílech je hudba doslova na filmové úrovni, Kevin umí používat sbor, orchestr, vokály – prostě dokáže vystavět impozantní hudbu, která přidává na intenzitě i emocích u jednotlivých scén. Druhá sezóna Made in Abyss pro mě byla tedy jako celek naprosto úžasným zážitkem, pořád je skvělou ukázkou, jak má vypadat fantasy, dobrodružství, ale i slušné drama a důkazem, že kontrast mezi krásou a odpudivostí může vytvářet opravdu silné momenty. Zároveň je to i ukázka velmi dobrého psaní, všechno tu má hlavu a patu, obě dvě dějové linky se krásně proplétají a doplňují, plus mají i spoustu morálních dilemat, nad kterými se dá zamyslet, jako třeba čeho všeho jsme schopní pro přežití, co všechno může mít pro člověka hodnotu… Pokud jste dočetli až sem, pak je vám asi jasné, jaké hodnocení se chystám dát, tady prostě není moc o čem diskutovat - 10/10.

Pro mě rozhodně lepší než předchozí dvě série, protože tentokrát tu není nic, co by mě nebavilo, nebo dle mého zdržovalo od důležitého děje. Žádné námluvy ještěrek, běžný život ve vesnici Carne, nebo jiná výplňová vata. Jistě, dalo by se říct, že úvodní zápletka s císařstvím, nebo trpaslíci můžou být obdobná odbočka, jako ty výše zmíněné, ale na mě to tak nepůsobilo a přišlo mi to jako důležité, zajímavé a zábavné části seriálu, takže jsem si tu nepřipadal, že bych ztrácel čas. No a druhá polovina je prostě masakr a to doslovný. Je zajímavé sledovat, jak si Overlord počíná a s mrazením v zádech si stále silněji uvědomovat, že tu opravdu koukám na příběh z té druhé strany, něž je u fantasy běžné a místo přemýšlení nad tím, jestli Overlord ovládne svět a jak moc epická cesta to ještě bude, si začínáte říkat, jestli ho někdo dokáže zastavit a dochází vám, tentokrát už opravdu silně, že by asi měl... Naštěstí tahle série také představuje nové a zajímavé protivníky, kteří by mohli do všeho výrazně promluvit a už jsou tu i nějaké náznaky, že se buduje vlastně celá velká frakce, takže ty budoucí konfrontace by mohli být opět epické a šílené. Pořád je vše skvěle promyšlené a poskládané, veškerý worldbuilding se tu výborně zúročuje, ale zároveň se vše pořád rozšiřuje novými směry. Mnohé postavy dostávají konečná rozřešení, některé až nečekaně rychlé... K tomu všemu se zase jednou ukazuje, že největší a nejnebezpečnější monstrum, které tohle všechno vlastně rozjelo, je opět člověk. Přehnané a šílené lidské emoce (Renner) a taky lidská hloupost (Philip) můžou někdy způsobit víc škody, než by kdokoli čekal. Je to prostě úchvatná série, těším se na další (tentokrát filmové) pokračování a modlím se, aby Kugane Marujama našel novou sílu a chuť do psaní, překonal to své vyhoření a vrátil se k původnímu plánu, tedy že Overlord novela bude mít alespoň těch 30 svazků, a anime ještě několik dalších sérií, protože jako spisovatel má nesporný talent, kterého by byla někde v kanceláři škoda…  9/10

Po pěti letech je krutý manipulátor s výrazem mrtvé ryby a emocionální pařez s hlasem uspavače hadů zase zpět a já se tak můžu kochat jeho dalšími promyšlenými lstmi a úskoky a třeba se i dozvědět něco víc o jeho tajemné minulosti, i když zase až tolik nového druhá série neřekne. Co mě tu ale bavilo, bylo postupné vybarvování se několika dalších charakterů a první opravdová konfrontace hlavního hrdiny s dostatečně nebezpečným soupeřem, která je zakončená velice povedenou a hodně solidně animovanou rvačkou. Druhá série by se dala rozdělit zhruba na tři celky, kdy ten úvodní na lodi a ten závěrečný s testem byly pro mě poměrně zábavné, zajímavé, dozvěděl jsem se během nich pár nových věcí a viděl i některé hodně silné scény. Proti tomu byla prostřední pasáž se sportovním turnajem vlastně docela průměrná, možná až nudná. Pořád mě tento seriál zajímá, nějak nechápu, že může někomu přijít stupidní a celkově nudný, já v něm vidím přesný opak, ale tak každý má právo na svůj názor a kdyby všichni všechno vnímali stejně, tak to by byla teprve nuda… Já jsem stále zvědavý na další díly a víc informací ohledně celého toho „bílého pokoje“, ale teď třeba i na to, jestli se z Ajanokódžiho někdy stane aspoň trochu normální člověk s nějakým náznakem emocí. Série vyřešila jednoho protivníka, ale zároveň ukázala nebezpečnost a motivace jiných, takže mám i díky poslední scéně důvod se těšit na třetí řadu. Pro mě kvalitní podívaná, které ale oproti první sérii (hlavně díky ne moc silné pasáži se sportovním dnem) tentokrát srazím jeden bodík. 8/10

Sympatický a jednoduchý kraťas s velmi pěknou animací i hudebním podkresem, který má sice v dnešní době už trošku ohraný námět o tom, jak se stydlivá dívka skrze setkání s nadpřirozenem otevřela venkovnímu světu, ale je to příjemně zpracované, a to i na tak malém prostoru. Takže vlastně fajn jednohubka. 7,5/10

Může za to snad COVID, že se poslední dobou s těmi anime lékárnami roztrhl pytel? Každopádně tento seriál je alespoň docela zajímavý, hlavní hrdina má vznešené a díky dobré backstory i pochopitelné cíle, soupeře mu nedělají nějaká obyčejná monstra, ale tuberkulóza, mor a další nemoci, které vlastně působí i docela děsivě. K tomu se autoři i částečně zabývají tím, jak na všechny ty změny ve farmacii a lékařství a zjevení podivného klučiny s velmi zvláštními schopnostmi reaguje společnost, ať již pozitivně, nebo negativně. Dál vidíme i různá epidemiologická opatření v praxi. Zkrátka vlastně i docela chápu, proč by se někomu tenhle zvláštní isekai koncept mohl líbit. U mě to ale bohužel až tak velký zájem nevyvolalo, možná tím, že medicína nikdy nebyla v oblasti mého zájmu, nebo možná proto, že mi to nepřišlo až tak napínavé, aby mě to dokázalo výrazněji bavit. Nebyla to špatná podívaná, ale na víc jak 6/10 si svůj zážitek necením.

Sice krátký a možná i docela pitomý seriál, který mě ale často dokázal rozesmát, v posledním díle i trošku dojmout, ale hlavně si mě získal svojí živelností, energií a sympatickými postavami. 7/10

„Nestrkáme penis do bláznů!“ Tadeáš „Meon“ Jojko léta Páně 2022. Ale někdo si prostě nedá říct, a tak polovina problémů, které tu hlavní hrdina má, pramení právě z toho, že tuhle radu asi neslyšel. Hlavní hrdina je vážně tak trochu trouba, a tak si říkám, že si ty své patálie a bláznivý harém, který by se v boji o něj nejradši zabil (nebo možná nejraději zabil jeho), asi i zaslouží a je to nejspíš poprvé, co hrdinovi ani trošku nezávidím. Na druhou stranu musím Šúa i docela obdivovat, je totiž zajímavá ukázka toho, co všechno je člověk ochotný obětovat, aby se dozvěděl pravdu o své rodině, ale zároveň si říkám, jestli mu to po finálním odhalení, jak to tedy celé bylo, vlastně stálo za to. Každopádně příběh nebyl vysloveně špatný, mělo to pár povedených nápadů a zajímavých zvratů, na druhou stranu tu až moc často fungovala logika takovým způsobem, že jsem nad některými věcmi musel přivírat obě oči, abych to ve zdraví přežil. Také tu bylo pár docela průhledných situací, kdy třeba hned v momentě, když v seriálu zaznělo, že je mezi postavami kolem hlavního hrdiny nějaký zrádce, jsem se jen usmál a hned trefil kdo to je. Postavy, jak už jsem naznačil, mě tu příliš neuchvátily, kromě hlavního hrdiny to byl totiž v podstatě jen „slepičinec hadr“, tady navíc i docela nebezpečný. A kromě těchto postav už tu pak bylo jen víceméně křoví, nikdo zajímavý a extra zapamatovatelný, snad kromě podivného Mikhaila, u kterého jsem nechápal, že mu někdo dá cokoliv na starost, natož ochranu města. V čem seriál docela vynikal, opět díky animačnímu studiu A-1 Pictures, byl vizuál a souboje, což bylo asi hlavním důvodem, co mě u seriálu udrželo až dokonce. Pro mě je tedy Engage Kiss podprůměrný seriál, který na ten průměr pozvedá animace, takže 5/10.

Lycoris Recoil je jedním slovem fajn. Je tu spousta sympatických postav, akcí nabitá zápletka, a to vše zabalené v nádherném grafickém kabátku, který potvrzuje, že studio A-1 Pictures pořád umí, a i ta hudba se docela povedla. Sice v tom, na rozdíl od některých jiných kritiků, nevidím anime adaptaci Johna Wicka v sukních, protože to, že tu je tajemná organizace zabijáků, která má dokonce i své vlastní čističe/uklízeče mrtvol a že hlavní hrdinka je nebezpečnější než celý ozbrojený oddíl SWATu, je za mě jen drobná a nepodstatná shoda. Na druhou stranu tu jsou asi jedny z nejpovedenějších a nejzábavnějších přestřelek a soubojů, které jsem v anime letos viděl. Jak jsem psal, studio A-1 Pictures odvedlo opravdu velmi solidní práci, a tak na ten pohyb postav v boji, a jak to kamera šikovně snímá, byla radost pohledět. Samozřejmě to má své nedostatky a odborníci na zbraně a střelivo si museli při pohledu na omračující munici, která projde skoro každým pevným objektem kromě lidí a jejich oblečení, asi rvát vlasy na hlavě, ale mě to jakožto laika, který dokáže přimhouřit oko nad anime logikou, nechávalo chladným. Největším tahákem, po všech těch soubojích, pak pro mě byly rozhodně postavy. Hlavní duo bylo strašně sympatické a mělo mezi sebou výbornou chemii, takže to celé vlastně fungovalo jako taková opravdu dobrá buddy série. Obzvlášť Čisato jsem si hodně oblíbil, je to přesně ten typ energické a trhlé dívčiny plné života, jaký mám rád v seriálu i v životě. A díky tomu pro mě fungoval celý její příběh, a i všechny emoce, i když že tam bude vážnější zápletka v tomhle stylu se dalo čekat už od chvíle, kdy se vysvětlí, proč se Čisato dokáže vyhýbat kulkám. Další velmi povedené postavy byly Mika a Joši. Seriál si dokázal zajímavě pohrávat s jejich vztahem i tajemstvími a oba vykreslil tak, že jsem je vlastně chápal. Stejně tak Madžima jako hlavní záporák měl něco do sebe, sice mi docela trvalo, než jsem si v hlavě poskládal všechny jeho motivace, ale líbil se mi. Když si k tomu přihodím sympatický koncept o pomáhání obyčejným lidem v nouzi, tak můžu jen zopakovat, že Lycoris Recoil je fajn seriál. 7,8/10