Jeoffrey

Roztomilé dívky dělají roztomilé věci, tentokrát v Naruto stylu a do toho se profesionální nindže Takagi, tedy vlastně Cubaki, zapalují lýtka a nic víc. Od Soičira Jamamota jsem asi čekal něco lepšího než jen tohle sympatické nic, kterému k výslednému dojmu u mě napomáhá pěkná animace a příjemná hudba. Asi tomu chybí chlap. Dovedu si představit, že nějaká ta romantika, kterou autor dle mého docela umí, by tomuhle dílku rozhodně prospěla. Jenže takhle je to jen docela energická, bez problému snesitelná podívaná, která je občas milá a občas vtipná, ale obojího je na můj vkus méně, než bych si ideálně přál. Vtípky jsou často jednoduché, někdy (hlavně ty o mužích) se až moc často opakují, a tak jsem se usmál maximálně jednou za díl, což je pro mě málo. Nejsem si jistý, jestli se Cubaki dočká dalšího pokračování a říkám si, že by mě opravdu zajímalo asi pouze tehdy, pokud by došlo na nějakou reálnou konfrontaci s mužem, která by někam vedla. Takhle je to pro jen nepřesvědčivých 5,6/10 a snad bude další dílo pana Jamamota, které právě vychází, lepší.

Onipan je takový nenáročný, docela sympatický a hravý dětský pořad. Původně jsem neměl moc v plánu se na něj dívat, nelíbilo se mi vysílací schéma ve stylu Saikiho a samotná premisa o Oni holčinách a jejich magických spoďárech mě taky zrovna neoslovila. Ale pak jsem viděl na internetu záběry z prvního segmentu, kde studio WIT zase jednou flexuje s tím, jak dobře a dynamicky umí animovat pohyb a zjistil, že stejně jako u již zmíněného Saikiho vychází seriál i v alternativní stopáži, která byla na sledování mnohem snesitelnější. A utraceného času vlastně ani nelituji, jak jsem už psal, je to takový milý pořad pro děti s pár zajímavými tématy, hezkou a barevnou animací, které ale často chybí detailnější propracování (což ale vlastně není tak úplně potřeba, je to přeci jen pořad pro děti), jednoduchým humorem a sympatickými hrdinkami. Ze začátku je trochu znát, že hlasové herečky hlavního tria tady dostaly svou první roli a chvíli jim trvalo se do toho položit, ale postupně se vše zlepšuje. Jednotlivé příběhy pro mě taky byly buď zásah, nebo výstřel mimo, kdy některé jsem si dokázal užít (představení Momo, pomáhání v obchodní ulici atp.) a jiné jsme jen přetrpěl (většina dílů s idol tématikou). Ale ve výsledku jsem měl ze všeho prostě takový pohodový, lehce nadprůměrný zážitek. 5,7/10

Nějak si nemůžu pomoct, ale mám ze sledování tohohle pokračování Grimoire of Zero asi stejný pocit, jako když jsem si četl o čem je divadelní hra Harry Potter and the Cursed Child. Zkrátka původní seriál byla fajn a zábavná fantasy, která měla několik zajímavých a originálních aspektů, ale tohle pokračování je prostě celé tak nějak špatně. Hlavní hrdina tu je naprosto genericky vypadající klučina bez emocí, jehož historie mi dává asi takový smysl, jako původ jisté Delphi v již uvedené Harry Potter divadelní hře. Navíc mi tu celou dobu chybí nějaké napětí, protože budovat atmosféru tím, že se partu kolem hlavního hrdiny budu snažit vyděsit původními a divákovi známými charaktery evidentně nefunguje a konečná konfrontace s hlavní a reálnou hrozbou působí jako vycucaná z prstu s pitomým vyústěním. Stejně tak na mě moc nefungují myšlenky o tom, jak se může každý snadno a rychle změnit, a i když je Tyrant nakonec asi nejlepší nová postava v celé sérii, jeho linka na mě stejně pořád působí tak nějak divně. Další ne zrovna příjemnou věcí je fakt, že mě ještě teď v hlavě děsí představa, že SPOILER tu hlavní hrdina „vykousne“ vlastní tetičku KONEC SPOILERU. Oni vůbec ty romantické zápletky tu jsou celkově zase tak nějak podivné, a nakonec má nejnormálnější a nejlépe přijatelnou romantickou linii v celém seriálu asi zase Tyrant. No a když se zrovna seriál nezabývá zkouškami, jejichž výsledek už dopředu víte, tak jen předvádí nudný život ve vesnici se snahou o nějaký rozvoj charakterů, což ale u hlavního hrdiny s jeho prázdnou hlavou moc nefunguje… Dobře, dost už, dáme nějaká ty pozitiva. Seriál se nebojí krve, je jí tu dost, stejně jako usekaných končetin, sice to nemá ve výsledku kýžený efekt, protože magie všechno spraví, ale tak aspoň něco. Také je fajn vidět staré známé postavy z Grimoire of Zero, i když bych radši dostal přímé pokračovaní, kde bych viděl celou tu vleklou válku a jak se dostali tam, kde nyní jsou. Ale i tak jsou scény se starými známými podstatně lepší, než ty s novými hrdiny, což jen dokazuje, jak moc mě příběh kolem nich psaný vlastně vůbec nezajímal. Za mě je prostě tohle zbytečné a ne moc dobré pokračování něčeho, co jsem měl docela rád, a tak jsem asi víc naštvaný a otrávený, než bych být měl... 3/10

Druhá sezóna Mačikado mazoku je pořád stejně ukecaná, vtipná, milá a nápaditá jako ta první. Mám prostě strašně rád energii celého tohoto seriálu, a také jak sympaticky pitomě tu všechno funguje, nebo spíš to, jak originálně se tu hraje s celým mahó šódžo subžánrem jak v rámci příběhu, tak i v rámci vztahů a dynamiky mezi postavami. Druhá sezóna je navíc ještě lepší než ta první, protože se tu začínají řešit i nějaké ty vážnější problémy hrdinek a otázky z řady první a jelikož to seriál dělá svým specifickým mile bláznivým způsobem, tak jsou tu najednou další silné, příjemné, zajímavé nebo dojemné momenty (Šamiko back story, Ugallu…), které tomu všemu přidávají další šťávu a samotnému příběhu i trochu té hloubky (jsou tu chvíle, kdy o něco jde). Jediné, co mě moc nechytlo, byly dvě nové postavy (Lico a tapír), které potkala hrdinka při hledání brigády, ale i když mě tolik neoslovily, stejně měly v rámci celé série smysl a scénář je dokázal hned několikrát šikovně využít. Animace i hudba se mi taky pořád líbí. Takže – "Nevzdávej to Šamiko! Jestli udržíš tenhle trend, tak v příští sezóně máš výhru jistou…". 8,3/10

Druhá série hrdiny se štítem se rozhodně nevyvedla tak, jako ta první. Ono se ani není moc čemu divit, když to, co bylo na první sezóně nejlepší (justice pron), tady už není, a tak zbývá jen v mnoha ohledech průměrná fantasy. Navíc mi i připadá, že autor po vyřešení prvního dějového oblouku a po dokonání hrdinovi pomsty najednou tak nějak nevěděl, co chce dál s příběhem dělat a kam ho má směřovat. Nevím jak vám, ale mě ta premisa s želvou a to, jak je do příběhu dosazená, působí tak nějak nepřirozeně (šroubovaně) a doslova nacpané na sílu. Prostě místo pokračování v již rozepsaném příběhu, který evidentně neskončil a má další prostor pro rozvoj, to najednou na chvíli úplně divně zařízneme a místo nebezpečí A dosadíme úplně jiné nebezpečí B, a to bez nějaké delší a logičtější expozice. Prostě tady je želva diváci, bojte se! A ono to nečekaně vůbec nefunguje, část s želvou nemá napětí, nejde z ní strach a celé to působí jen jako takový ne moc dobrý build up k druhé půlce, kde se pro změnu opět někam narychlo a zvláštně přesuneme a budeme řešit zase něco jiného, co když se vyřeší, tak si uvědomíme, že to vlastně na celkovou zápletku nemělo skoro žádný zásadní vliv a že jsem na konci druhé sezóny plus mínus na stejném místě jako jsme byly na jejím začátku. To pak skoro vypadá, že druhá sezóna byl jen zbytečný a na hlavní linku špatně naroubovaný filler. That’s what i feel… No jo, ale kdyby ten vedlejšák byl aspoň dobrý. První půlka se vleče, hraje si na emotivní, ale v podstatě jen nudí. Druhá půlka se snaží o nějaké to drama, ale buduje ho často těmi nejlacinějšími prostředky a ani fakt, že existují další světy jiných hrdinů (což není spoiler, protože to jsme věděli už od konce první řady), mi neprodává tak, abych o celý ten koncept měl aspoň trochu zájem. Takže co jsem nakonec dostal v druhé sezóně? Sexy želvu, debilního psychopatického záporáka, nového seriálového maskota, trochu laciného dramatu, pořád stejně milou Raphtalii a poslední díl, který má kvality podprůměrného OVA. Tahle sezóna se vážně moc nepovedla, no snad ta další bude lepší… 4,4/10

Kinmoza mě nikdy nechytla tak, jak bych si přál a rozhodně to není seriál, který se mi hned vybaví, když se řekne "nejlepší anime, kde roztomilé dívky dělají roztomilé věci“, ale strávil jsem s hrdinkami už dvě sezóny, tak je asi logické, že bych se měl podívat, jak to celé dopadne. No a asi takhle, není to špatné finále, ale zároveň to není ani z poloviny tak silné a emotivní, jak jsem to očekával. Film se nese přesně v duchu (a s kvalitami) původního seriálu i s jeho jednoduchým humorem a roztomilostí, které na mě ale ani zde nemají zrovna moc účinný efekt. Během sledování jsem se totiž jen párkrát usmál a ani silný závěr u mě nevzbudil nějaké intenzivní emoce a nenavodil dojem, že bych viděl něco nezapomenutelného. Takže stejně jako seriál i film je prostě taková ta fajn podívaná na kterou časem zapomenu a nebude to nic o čem bych měl potřebu říkat známým, když po mě budou chtít nějaký ten tip na roztomilé odpočinkové anime. Prostě je celkově smutné, že ze dvou sezón Kinmozi, jednoho filmu a jednoho speciálu bude nakonec to jediné, na co nezapomenu tak maximálně Ayaya song… 5,8/10

O Date a Live jsem nenapsal ještě ani čárku, a to už mám ohodnocené 4 série, takže je asi třeba to trochu napravit. Mám rád tyhle balící/randící anime seriály propojené s nějakým tím zajímavějším příběhem na pozadí, který tomu balení dává silnější přesah. Například takový The World God Only Knows má ode mě do dnešního dne 5* u všech sérií a je to v rámci obdobně laděných anime pořád nesporný top. Date a Live jsem si v první sezóně také dokázal oblíbit. Byly tam sympatické dívčiny, kolem kterých se vše odehrávalo a Šidó je taky jako hlavní mužská postava vlastně fajn. Celý ten koncept balení, abys zachránil svět, mi přišel dostatečně zábavný a zajímavý, stejně tak mě už tehdy oslnila animace a hudba. První série 7,5/10 a já si jí fakt užíval. Druhá série přinesla v podstatě víc toho samého a já už se občas začínal nudit. Naštěstí jakékoli ochladnutí zájmu opět spolehlivě zahnala Kurumi. Každý, kdo sleduje Date a Live, má podle mě hned jasno, kdo je nejlepší charakter a best waifu. A i ti co o Date a Live jen slyšeli, taky vědí o Kurumi!  A i autorům je jasné, že tahle holčina má obrovský potenciál, a proto dostává třeba i vlastní spin-offy… Druhá série mě tak pořád bavila 7/10. Jenže nám tu nastává menší problém. Když už jsem viděl a identifikoval tu nejlepší holčinu z celého seriálu, jak velká je šance, že mě pak chytí nějaké další holčiny a příběhy o jejich balení? U třetí série mi to začalo drhnout, všímal jsem si, že je to vlastně pořád tak nějak stejné a tempo odhalování toho celkového obrazu na pozadí bylo jak u unaveného slimáka. Navíc třetí série měla zatím asi nejméně zajímavé nové dívky, staví také dost na Origami, která mě už od začátku moc netankovala, a i když se objevují náznaky a odhalení v rámci hlavní dějové linky, napětí a očekávání nepřichází. Třetí série jen 5,5/10. U čtvrté série mě už začíná regulérně štvát koncept celého seriálu, celý ten nekonečný harém a další nové dívky. Začínám si říkat, že v momentě, kdy Šidó sbalí svojí novou oběť, tak jí v podstatě v rámci příběhu jen zredukuje na obyčejné dějové křoví, které má pak v dalších dílech tak maximálně jednu, dvě věty. Vadí mi, jak se za ním táhne nyní už početný ansámbl holek, který působí až nepřirozeně a v rámci každého dílu má každá jen nějaký ten štěk, aby se nezapomnělo, že tu vlastně je. A tak i mnou oblíbené dívky z prvních dvou řad jsou nyní už jen stínem nějakých zajímavých charakterů, jen figurky v pozadí a příběh jede dál, po dalších dívkách do kolekce, které pak zase jen zredukuje na další křoví. Zlatý The World God Only Knows, který s tímhle umí pracovat a v momentě sbalení linku prostě uspokojivě ukončí, aby se pak mohl bez nějakých přítěží zaměřit na další a s tou předchozí jen šikovně pracovat v rámci větší pointy na pozadí. Dvě třetiny čtvrté řady mě už regulérně nebavily (a nepomáhají tomu ani nová fakta o zdejších mocných organizacích), ale nakonec to zase zachraňuje Kurumi. Jako kdyby věděla, co mi tu chybělo (protože předchozí dvě nové dívky v této řadě rozhodně nejsou tak zajímavé, jako ty z prvních dvou sérií, které tu teď ale jen hrají křoví…), sype ze sebe jedno „Ara, ara…“ za druhým a je pořád víc sexy než zbylých XY holek dohromady, co jen vlaje za hlavním hrdinou. Konečně nás nechá nahlídnout do své tragické minulosti, ukazuje, o co jí celou dobu jde, a i ty největší tupce přesvědčuje, že je pro hlavního hrdinu prostě best waifu ze všech. K tomu se rozvíjí zápletka s prvotním duchem s rádoby ohromným překvapením na závěr, které jsem si ale já dokázal odvodit prakticky hned, protože Aja Endó se ani moc nesnaží měnit svůj hlasový projev. Každopádně poslední třetina u mě tahá celý dojem z bláta, a tak čtvrtá série dostane taky 5,5/10. Další pátá série by klidně mohla být už poslední, je asi jasné, kam to bude dál směřovat a koho bude třeba nyní sbalit a po pravdě už bych byl za konec asi i rád…

Nebyl jsem zrovna fanoušek těchto čibi kolabů, kde se vezmou postavy ze známých seriálů a vrazí se do společného prostředí, ideálně na nějakou obyčejnou střední školu, kde spolu budou interagovat a víceméně jen odkazovat na své originální seriály. Nebo spíš jsem to nevyhledával. Vždyť jsem zatím ani neviděl Isekai Quartet a to znám všechny postavy a seriály, které se v něm objeví a isekai žánr je mi momentálně blíž, než romantická dramata a vizuální novely od studia Key. Na Kaginado jsem původně neměl v plánu se dívat, ale díky jistým pracovním důvodům jsem rychle změnil názor. A nakonec mě to vlastně bavilo, protože ty příběhy jsou vtipně a svižně napsané, znám mnohé zdejší postavy, a i po těch letech chápu většinu vtípků a odkazů, co se tu objeví. Dokonce jsem nabyl dojmu, že i všichni ti hlasoví herci, kteří se vrátili do svých rolí, si tenhle seriál užívají. A užívali si to i scénáristé, kteří si tu prostě jen hráli s nejrůznějšími nápady. První série byla taková v pohodě jednohubka, které bych dal nějakých 6/10, druhá byla díky příchodu hrdinů z Angel Beats ještě o chloupek lepší, ale 4* dojem to na mě pořád nemá, takže 6,3/10. Ovšem jsem rád, že jsem Kaginado viděl, říkám si teď totiž, že bych neměl podobné projekty rovnou zavrhovat, a i ten Isekai Quartet někdy brzo zkusit.

Tohle anime hodně vsází na absurditu a konverzační humor, což je kombinace, která může skvěle fungovat, ale pouze za předpokladu, že je alespoň jedno z toho opravdu vtipné, což se tady ale moc neděje. A tak i když mi to občas svým přístupem k vyprávění přišlo jako něco z dílny Monthy Python, tak je to celé bez šťávy a nějaké větší hloubky. Absurdita sice funguje tak, že se v mnoha různých situacích dějí nečekané a šílené věci, ovšem nikdy to nemá tu správnou energii a jen málokdy se usmějete, i když je třeba pointa zrovna docela dobrá. Konverzační humor je bohužel hodně repetitivní, a tak za chvíli už prostě víte, co bude následovat, žádný další stěr od Carly vás už nepřekvapí a jen málokdy vám přijde zábavný. Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se tu autoři snažili až moc, nebo naopak vůbec, ale komedie, která pro mě není skoro vůbec vtipná si ode mě víc jak 4/10 odnést nemůže.

Odolával jsem dlouho, přeci jen se asi nepočítám mezi skalní fanoušky Kaguji a pokaždé jsem si i dokázal odůvodnit, proč u mě tenhle seriál nedosahoval na mety nejvyšší a po pravdě z první série jsem byl hodně rozpačitý, ale Kaguja zraje jako dobré víno a každá další série je pro mě podstatně lepší než ta předchozí. No a Ultra Romantic to tentokrát dokázala a já jsem tak tím, kdo se cítí na konci tak trochu (a přesto vlastně příjemně) poražen. Tahle část vytěžila maximum ze všeho, co během předchozích dílů budovala, přidala zase něco navíc a předvedla finále na takovém levelu, že na to budu i za dlouho rád vzpomínat. Teprve druhá série mě naplno přesvědčila, že autoři umí hodně dobře pracovat se všemi svěřenými postavami (a ne s jen těmi hlavními) a ta třetí v tom pokračuje. Na place tak kromě ústřední dvojice a ztřeštěné Fudžiwary opět září Išigami a Iino, jejichž příběhy a charaktery se dál zajímavě rozvíjí, ale přidávají se k nim (nově) velmi silně třeba i Hajasaka s Cubame. Dokonce i vedlejší postavy na nějakém tom třetím stupni v pomyslné pyramidě důležitosti dostávají prostor a něco zajímavého se kolem nich děje. A do toho všeho úspěšně graduje hlavní dějová linka a to do detailů promyšleného finále, které si označení Ultra Romantic plně zaslouží. Teprve třetí série mě naplno přesvědčila o svých výjimečných romantických kvalitách. Ano, už první sezóna měla jeden hodně dobrý a povedený moment ve svém závěru, druhá série přitvrdila, ale teprve tady se dalo to romantické napětí doslova krájet a místy to byl slušný kolotoč emocí, který jsem si na 100 % užíval. Po stránce romantiky je finále téhle řady 10/10. A aby toho nebylo málo, tak se tu našlo i stále víc okamžiků, kdy jsem se smál a bavil zdejšími vtípky s tím, že pátý díl věnovaný rappu je pro mě rozhodně prozatím komediální top celého seriálu a asi i tím nejvtipnějším dílem v celé téhle jarní anime sezóně vůbec. Další věc, které jsem si začal všímat (asi proto, jak šel můj celkový zájem o celou Kaguju nahoru) byly povedené kombinace různých stylů animace, nejrůznější originální styly, filtry, pohyb… Prostě musím objektivně říct, že animátoři si se seriálem hrají a dělají hodně pro to, aby prodali každý záběr a emoci. Nejspíš to dělali i dřív, ale já to opravdu doceňuji až teď (lepší pozdě nežli vůbec). No jsem zvědavý na další sérii, manga stále běží a opravdoví fanoušci, co už mají vše přečtené, tvrdí, že seriál ani po tomhle pomyslném vrcholu nepolevuje a že se prý máme na co těšit. Tak snad mají pravdu… Today’s Battle Results: Kaguya wins! 9,3/10