kinderman

Co je to za sílu, která roztáčí každoroční vánoční pohádkový kolotoč? Co je to za vášeň, která vede dramaturgy ČT k hledání látky a vhodných tvůrců ve snaze najít svatý Grál a konečně zase jednou trefit jackpot, tedy štědrovečerní pohádkovou klasiku? A co jsem to za blbce/koncesionáře, že tento jejich boj každoročně zpovzdálí sleduji? Ptám se, a nenalézám odpovědi. Jeden bod za šenkýřku, druhý za to, že si Kříž tentokrát svou výplatu doslova "odtahal na hřbetě."

Moje první setkání s tvorbou bratří Tavianiových nedopadlo nejlépe. Myšlenka, že člověk zachycený na filmovém pásu je stejně věčný jako románská katedrála, je nosná, propojení osudu hlavních hrdinů s natáčením prvního megapropadáku (Griffithova Intolerance) slibovalo zajímavé dobové zasazení. Ale dočkal jsem se hlavně natahované, divadelně stylizované bratrské historky v lacině vyhlížejících kulisách. Jeden bod za hudbu, druhý za G. Scacchiovou a D. Nosbuschovou (a jejich odhalené půvaby).

Nebýt závěrečné patnáctiminutovky (dobře zrežírovaná akce), jdu nemilosrdně na dva, protože obsadit do rolí francouzských exulantů Čechy (H.Haas a bývalá pražská krasobruslařka Věra Hrubá- favoritka a od roku 1952 manželka prezidenta společnosti Republic), udělat těžiště z nesmyslné milostné zápletky, implantovat do filmu "humor" (O. Hardy), ale ve finále začít vršit mrtvoly a nechat zpívat kentucké milicionáře do zblbnutí jednu píseň- to odradí i skalního westernového fanouška.

Přestože mám raději Wellesovu noirovou stylizaci, Kurosawovu samurajskou adaptaci a nakonec i tu Polanského středověkou řezničinu, tenhle artový kousek mě zaujal zajímavým nápadem (zemřelé dítě), netradiční interpretací (jak birnamský les ztekl dunsinanský hrad) i celkovým pojetím, v němž stejně důležitou roli jako postavy hraje prostředí. Hypnotický zážitek, který je nutné si dopřát v kině.

Důležitý film o tom, jak je nutné se v době všeobecně vypjatých vášní, obav a hysterie nezpronevěřit sám sobě. Navíc je brilantně zrežírovaný, Spielberg přesně ví, jak vzbudit ty správné emoce, a přitom nestavět technickou stránku na odiv. Pokud jsem si dobře všiml, v západoberlínských kinech hráli Kubrickova Spartaka a Wilderovo Raz, dva, tři, pobavila i (meta)narážka, kdy rozčilený policista vykládá Hanksově postavě, že byl "ve třetí vlně výsadku na pláži Omaha".

Do Ljudmily P. bylo (soudě dle filmu) opravdu těžké, ba nemožné se nezamilovat, nebo o ní aspoň nesložit song ("Miss Pavlichenko"), jako to udělal Woody Guthrie. Jeho "300 nazis fell by your gun" mi okamžitě evokovalo folkové popěvky, které ve své vynikající politické satiře Bob Roberts hrál a zpíval Tim Robbins. A jinak? Víc ostrostřelby, míň kýčovitosti a Eleanor Rooseveltové by filmu v mých očích jen prospělo.

Námět se zdál být vyčerpaný už ve dvojce, trojku navíc zavraždil režisér, který pak opakovaně prokázal, že neschopnost natáčet akční filmy má patrně v genetické výbavě. Když už do téhle mrtvoly znovu dýchat, proč k resuscitaci přizvali někoho tak strašlivě necharismatického, jako je Ed Skrein?! Půldruhé hodiny se to dalo vydržet, pozitivnější být asi nelze.

První půlhodina je plná komediálních prvků (co do zábavnosti vede policejní razie mezi kontejnery), s příchodem mladičkého darebáka na scénu se ale tón příběhu změní, i když komických vsuvek se režisér úplně nevzdá. Akce drsná, přehledně nasnímaná a výborně sestříhaná, těžko rozdýchávat to budou zejména milovníci psů. Za mě fungující jihokorejská multižánrová směs.

Je to pořád stejná ptákovina jako Gensův film z roku 2007 (ten si připsal k dobru pouze účast Olgy Kurylenkové), ale tentokrát jsem se bavil o něco lépe. Ovšem takové ty anonymní panáčky, kteří se po svém zasažení zřítí a cestou to vezmou ještě o kovové zábradlí, by uměli ve WETA Digital určitěji věrohodněji, než jak předvedli hoši z ILM.

Hledal bych tento film jako svatý Grál tak dlouho, kdyby v něm šlo jen o skupinu sedmi zvláštních agentů se zalíbením v motorkách a zápletku točící se kolem nějakých mikročipů? Jistě ne, tím hlavním důvodem pro zhlédnutí Wonder Seven je samozřejmě Michelle Yeohová. Akce (včetně té hodně šílené) dostatek a zvolání padouchů v úvodu: "Nashle v roce 1997!" zní zlověstně. Jen škoda, že se nikde ve filmu Michelle neprezentuje ve stejném kostýmu jako na plakátu.