walsidal

Velmi solidní, zajímavě poskládaný horor, který má poměrně smysluplnou zápletku, příběh, napětí i překvapení a kde nestříká krev po plátně, až to mlaská. Ve filmu se představila Jennifer Lawrence ještě před svojí oskarovou Terapií láskou a dokázala s civilní přirozeností zahrát náctiletou studentku, která se snaží vypořádat s tajemnostmi, které se kolem ní rojí. Už kvůli ní stojí za to film vidět. Kdyby to šlo, dal bych mu 3,5*, ale musím se nějak rozhodnout a tak dávám 4*, abych ocenil výjimku mezi mezi obvyklými masakrujícími horory.

Film uváděný pod distribučním názvem „Dům u dálnice“ namísto výstižnějšího „Home“ je zdánlivě nevýrazný, šedivý snímek, jakoby bez děje, který se však přesto „zaryje pod kůži“. Popis marného boje rodiny proti něčemu, co nelze porazit, ale co jejich život zcela zdevastuje, zanechá pocity, nad kterými člověk začne intenzivně přemýšlet možná teprve po zhlédnutí filmu. V hlavní roli skvělá Isabelle Huppert.

Televizní filmy většinou nehodnotím, protože to je všeobecně nižší level. Mají specifický formát, střih, skladbu a koneckonců i omezený rozpočet, prostě je na nich vidět, že jsou natočeny „pro jeden večer“. Ovšem „Dukla 61“ je něco jiného. Už dlouho jsem neviděl tak dobře udělaný český historický film, jakkoliv je to historie relativně mladá. Především musím ocenit, že film není povrchní. Nespokojil se se schematickým zobrazením prostředí a doby, ale dokázal nás skutečně působivě přenést do tak svérázného prostředí, jakým byla práce horníků za socialismu. Počínaje ostravským dialektem, žargonem a nevybíravým slovníkem horníků, přes dobové oblečení či účesy manželek havířů až k reáliím, které dnes znají už jenom pamětníci. Navíc se vlastně na pozadí dramatu spojeného s tragédií odehrává ještě sociální drama, kde lidé jsou právě tak drsní, jako bylo prostředí a práce hornického Ostravska. Je tu spousta dobrých hereckých výkonů, mezi kterými ale vyčnívá Martha Issová, která v tomhle filmu dokonale předvedla svůj neobyčejný herecký potenciál. Matku tří dětí, která bere život se stejně syrovou samozřejmostí, s jakou přicházejí jeho rány, dotáhla do naprosté dokonalosti. Jakkoliv to na sobě nedává Marie znát, cítíme z ní neomylně každodenní strach, schovaný pod slupkou tvrdé praktičnosti, který se jen výjimečně prodere napovrch. A z toho strachu pramení i její vztah k Janě, ve které vidí příčinu její bortící se představy, že nebude muset zažívat stejný strach o syna, jaký zažívá denně o manžela. Osudovost téhle skvěle zahrané postavy ani nejlépe pochopíme v závěrečné scéně, kdy doprovází svého mladšího syna do hornického učiliště… Ve filmu najdeme řadu scén velice dobře vypovídajících o svéráznosti hornického prostředí, která je determinována právě nemírně tvrdou prací horníků – za všechny scéna, kde Petr přijde domů po svém prvním dnu na šachtě a snaží se jíst polévku. A dobře je pojata i vlastní tragédie, znázorněná velice přesvědčivě jako směs nekompetence, osobních pochybení, lhostejnosti, náhody i dobového, zpolitizovaného přístupu k hornické práci. Není v ní ani stopy po citové manipulaci a přesto, nebo možná právě proto, jsou některé momenty neuvěřitelně silné – třeba scéna, kdy ředitel přichází k bráně přečíst jména obětí. A nelze nezmínit prostřihy s výpověďmi pamětníků, které dokázaly ještě posílit autentičnost příběhu. „Dukla 61“ mě naplnila nadějí, že by to s českým filmem přece jen nemuselo být tak zlé, jak se někdy zdá. Kdyby za nic jiného, už za tohle zaslouží „Dukla 61“ absolutorium.

Legendární matematický důkaz o nekonečném počtu prvočísel je hlavním námětem amerického filmu s Gwyneth Paltrow v tak trochu nezvyklé, ale precizně zvládnuté roli geniální dcery geniálního matematika v podání Anthony Hopkinse, jejíž psychické problémy jí pomáhá řešit další matematik, Jake Gyllenhaal. Tahle trojice rozehrála dobrou, napínavou podívanou, která zaujme i nematematiky.

Pamatuju si, že když jsem viděl Ducha poprvé, napadlo mě, jak nesnesitelný by byl posmrtný život, kdyby jedinec všechno viděl, slyšel, věděl, ale nemohl by do toho zasahovat… Duch je dneska vlastně už klasika. Film je unikátní tím, že hned zkraje jednoznačně nastaví mantinely a posadí děj do iracionálna. A zafunguje to dokonale. Scény, které by se v reálném příběhu zdály možná trochu přeslazené, působí na iracionálním pozadí dobře a navíc divák nemá potřebu je hodnotit obvyklými měřítky – vždyť je ve světě duchů. Ano, vím, že filmu by se dala vytknout řadu věcí. Počínaje triky, na dnešní poměry celkem primitivními, a konče duchy, co odnášejí zemřelé hříšníky jako v pohádce. Jenže, copak to jde nedat mu aspoň čtyři hvězdy, když plačící Demi Moore byla tenkrát tak krásná? 

Film je postaven na Nicole Kidman představující ženu s atypickou formou amnézie, která každou noc ztrácí paměť a musí každý den ráno znovu a znovu poznávat sebe i své okolí. Neví, komu a čemu má věřit, protože nemůže věřit ani sama sobě. Skvěle jí sekunduje Colin Firth, který nechává diváka po celý film v napětí, zda on je ten „dobrý“ nebo „zlý“. Jenže Tenhle námět není nový; podobný problém řešila za pomoci Adama Sandlera i Drew Barrymore ve filmu „50x a stále poprvé”. Ovšem „Dřív než půjdu spát“ je vážnější, napínavější a věrohodnější…

Ovdovělý Jim se stará o tři dcery a Lauren, kterou opustil manžel, o dva syny. Jejich rande naslepo se příliš nevydaří, ale náhoda svede obě jejich rodiny na stejné místo: Na luxusní dovolenou do Jižní Afriky… Třetí z trilogie hereckého partnerství Adama Sandlera a Drew Barrymore se od těch předchozích liší jen v čase. Je to opět nezávazná komedie, která neurazí a pobaví toho, kde se chce nechat bavit.

Ve filmu nelze přehlédnout skvělé obsazení, kterému vévodí Jude Law, Rachel Weisz a především výborná Natalie Portman v roli pokerové hráčky. Samotný film se mi nehodnotí úplně lehce. Přiznávám, že při prvním zhlédnutí mě trochu odrazoval ten zdánlivě pomalu se posouvající děj, ale při druhém se mi už film líbil mnohem víc. Začíná v noční kavárně, kde se Elizabeth dozvídá, že je svým přítelem podváděna a to je vlastně začátek její podivné pouti, během které se snaží vyléčit své bolavé srdce. Chce si vydělat na auto, pracuje v baru, ve fast foodu i v kasinu a potkává se se svéráznými lidskými osudy a příběhy. A taky poznává sama sebe, aby se na konci této prazvláštní cesty stala sama sebou, osvobozená od svých bolestných ztrát a připravená na to, co ji čeká. Film má zvláštní, pozvolné tempo a na první pohled ani žádnou souvislou dějovou linii. Ve skutečnosti je ale tou linií právě ona postupná proměna Elizabeth na její cestě „na druhou stranu ulice“. Kvůli výborným hereckým epizodám dávám tomuhle filmu 4*.

Tak jako většina Andersonových filmů, je i „Grandhotel Budapešť“ snímkem, který paroduje svůj vlastní absurdní mikrosvět, jehož absurdnost spočívá především v samozřejmosti, s jakou je vyprávěn příběh z tohoto světa. V tomto případě je oním světem grandiózní předválečný hotel a potažmo předválečná společnost jako taková, hlavním hrdinou jeho majitel pan Gustave, který prochází svými úspěchy, nástrahami i prohrami s jistotou a elegancí předválečné doby a jehož příběh později se stejnou samozřejmostí vypráví bývalý poslíček Zero Mustafa slavnému spisovateli. A se stejnou samozřejmostí je také film prokládán slovními gagy (“Do it. And bring a bottle of the Pouilly-Jouvet 1926 in an ice bucket with two glasses, so we don’t have to drink the cat-piss they serve in the dining car”), scénickými gagy (kontrola balíčků ve vězení) či mixovanými (obrazy spojené s frází „vem to za mě“). Přesto mě ale tenhle film nezaujal tak, jako třeba „Až vyjde měsíc“, kde parodování skautského světa je daleko originálnější. Předválečný svět má sice jistě také svoje parodovatelná specifika, ale ta se už v různých podobách objevila v dlouhé řadě jiných filmů a nenacházím tu nic navíc, co by nějak výrazněji utkvělo v paměti. Takže vidět „Grandhotel Budapešť“ určitě ano, podle nálady se příležitostně zasmát, ale nic moc navíc tenhle film nepřináší.

Přestože se všechno v tomhle filmu točí kolem prodeje chaty, troufám si tvrdit, že prodej chaty či chataření obecně není hlavním tématem filmu. Matka v podání Ivany Chýlkové se jen těžko smiřuje s prodejem chaty, se kterou má spojenu nemalou životní etapu a proto se rozhodne uspořádat na chatě ještě před prodejem rodinnou sešlost, snad aby si naposledy připomněla dobu, kdy chatu navštěvovali. Jenže jednotliví členové rodiny mají své vlastní starosti, problémy, averze, mindráky i pochybnosti, které divákům postupně odhalují… Herecky jsou postavy „Chaty na prodej“ v drtivé většině zvládnuty velice dobře, osobně mám výhrady jen k Janu Kačerovi, jehož příliš oduševnělý výraz nekoresponduje s postavou, kterou má podle všeho představovat a spíše ji stylizuje do pozice jedince, který vše pozoruje, vnímá, ale nekomentuje. Na druhé straně jedničkou je určitě Jana Synková, která dokáže ztvárňovat protivné baby zcela bezkonkurenčně, ale tady je to třeba v porovnání s tetou Kateřinou přece jen vyšší level. Teta Kateřina je totiž postava vytvořená víceméně jako nadsázka, kdežto v „Chatě na prodej“ se jedná o jakkoliv absurdní, tak přece jen v podstatě reálnou postavu obdařenou stařeckou nedůtklivostí, panovačností, infantilní umanutostí a všeobecnou remcavostí a nesnášenlivostí. Tyhle vlastnosti namixovala a dotáhla Jana Synková takřka k dokonalosti; myslím, že nejsem sám, kdo během filmu pociťoval nutkavou potřebu tu protivnou babu nějak usadit. O čem tedy „Chata na prodej“ je? Především o problémech ve vztazích, o nesnášenlivosti, o zklamáních, o prohrách a o dalších věcech, které v sobě nosíme, ale zpravidla je nevystavujeme. A mohl to být také film o příčinách, ale není. Film o těchto věcech jen vypráví a marně přitom čekáme, že nastíní i nějaké důvody, proč se postavy chovají tak, jak se chovají. Bohužel čekáme marně, což považuji za největší handicap filmu. Pouhé opisné vyprávění totiž odsunuje „Chatu na prodej” do kategorie „letní komedie“, ale z takového vnímání může být divák lehce rozčarován, protože tak moc legrace tam zase není. Řekl bych, že „Chata na prodej“ měla dobrý potenciál, který ale bohužel nevyužila.