walsidal

Už poměrně dlouho jsem nedal 5*, ale u „matky!“ prostě nemůžu jinak. Miluju totiž kategorii filmů, jako je tento. V čem? V tom, že nemají jednoznačnou myšlenku, obsah, děj ani interpretaci. Záleží na divákovi, jak si film vyloží, co si z něj vezme a čím se z něho nechá ovlivnit. Nad tímhle filmem jsem si mimo jiné uvědomil, jak relativní jsou nejrůznější filmová ocenění. Jennifer Lawrence si určitě po „matce!“ musela myslet, že za „Teripii láskou“ dostala Oscara takřka zadarmo. Jen se trochu proběhla. Naproti tomu v „matce!“ šla až na dřeň a …. nic. Ale to „nic“ je jen ohledně Oscarových nominací. Určitě existuje nezanedbatelná skupina filmových fanoušků, kterým „matka!“ přinesla filmový zážitek, na který se nezapomíná. Než napíšu něco k filmu samotnému, musím předeslat, že se jedná jenom o můj pohled a nemám tedy žádné ambice stylizovat se do pozice univerzálního „vykladače“. Tedy především to podle mě není horor. Je to alegorie nebo podobenství, ale nikoliv biblické. Není to primárně ani podobenství o uctívání celebrit, i když připouštím, že tahle rovina tu jistý význam má. Co však ve filmu vidím já, to je drama jedince, který se ocitne v prostředí absurdit, jejichž jednotlivé projevy jsou zdánlivě téměř normální, pochopitelné, vysvětlitelné i omluvitelné, ale on si začíná uvědomovat, že dohromady vytvářejí obludný, hrůzný celek. A pokud nečelíme takovým jednotlivostem v momentě, kdy v nich vycítíme zákeřnost absurdního celku, pak taková liknavost, shovívavost či nerozhodnost vede k apokalypse. To je moje vidění „matky!“ A zároveň hned musím dodat, že tenhle film je interesantní a vzrušující v tom, že někdo jiný pod ním může vidět něco naprosto jiného, například ono již zmíněné podobenství biblické. Nelze přitom říci, jaký výklad je správný. Nejlepší je ten výklad, který nás co nejvíce obohatí, který nám toho co nejvíce dá. Za sebe můžu říct, že toho rozhodně nebylo málo.

Hodně temná vize zkázy světa. Ta zde není nijak blíže specifikovaná, vlastně ji sledujeme jenom na pozadí psychologického dramatu vztahu otce a syna. Divák se samozřejmě může oprostit od otázky „co se stalo“ a zaměřit se spolu s postavami jenom na otázku „jak přežít“, ale jen do jisté míry. I tak mu totiž občas některé axiómy tohoto postapokalyptického světa přijdou na mysl: Třeba proč na Zemi vyhynula fauna i flora (přestože prší), ale nevyhynuli lidé. A pár podobných přírodovědných nesrovnalostí bychom tu ještě našli. Ovšem pokud je člověk ignoruje a zaměří se na vnímání dvou hlavních postav na jejich cestě světem kanibalimu, všeobecného nebezpečí a osamění, pak odhalení lidské podstaty tam, kde už jde jenom o přežití, může být nevšedním námětem k úvahám o člověku.

Film se odehrává na maloměstě Cemetery Junction v Anglii sedmdesátých let. Ačkoliv to možná nebyl úmysl tvůrců, film na mě působil hodně depresině. Neutěšenost perspektivy lidí na malém městě, kteří nemají dost síly ani odvahy zkusit to jinde a jinak a kteří už rezignovali na jakoukoliv změnu, má obecnou platnost. Navíc je tato atmosféra dokreslována řadou zdánlivě bezvýznamných situací, které ale z pohledu dotčených postav vůbec bezvýznamné nejsou. Za všechny například loučení s pracovníkem, který odchází do důchodu a dostane mísu na ovoce. Na první pohled není rozlučkový projev Mr. Kendricka ničím zvláštní, je to obyčejný formální projev. Ale jen tehdy, pokud se nepokusíme vcítit do kůže toho, komu je určen. Navíc je tento pocit perfektně dokreslen sekundovou scénou, kdy kdosi mimoděk oklepe popel z cigarety právě do darované mísy. Takových momentů, které na první pohled vypadají celkem nevinně, ale mají výrazný deprimující podtext, najdeme ve filmu celou řadu. Například když paní Kendricková řekne: „Už vím… V šedesátém čtvrtém. Tehdy mi tvůj otec naposledy poděkoval za čaj.“ Anebo scéna, kdy je nádražní rozhlas používán k vtípkům. Všude jinde by to asi vyneslo přísné potrestání, ale tady jaksi cítíme, že je to jen bezvýznamné nádraží bezvýznamného maloměsta… Tak trochu připomíná městečko North Bath v Nobody's Fool (Nejsem blázen) s Paulem Newmanem. Cemetery Junction je film o touze vzepřít se osudu, kterou tady má leckdo, ale ale jen málokdo ji dokáže realizovat.

"Casino Royale" není nic víc než pohádka pro dospělé. Přitažlivě udělaná, s náročnými akčními scénami, herecky okořeněná Danielem Craigem a Evou Green, ale přece jen pohádka. Kromě toho – v akčních scénách se moc nevyžívám, takže tyhle pasáže filmu nebyly můj cup of tea. Na druhé straně musím přiznat dobře zvládnutou atraktivnost scén v kasínu včetně psychologického boje hráčů. A dobře byl nastavený i vztah obou hlavních protagonistů, Eva Green byla určitě výrazným osvěžením filmu. Ale to všechno nic nemění na tom, že to byla jen a pouze profesionálně dobře udělaná podívaná. Na druhé straně, pokud je někdo fandou Bondovek, což já rozhodně nejsem, asi mohl být z filmu nadšený.

Opuštěný Ben Willis těžce prožívá rozchod se Suzy a rozhodne se řešit své problémy se spánkem noční prací v supermarketu. Tady se dostane nejen do prazvláštní společnosti šéfa, spolupracovníků i Sharon, ale objeví i svoji podivuhodnou schopnost zastavovat čas. "Cashback" je zajímavá směs vzpomínek z dětství, reality, snění, lásky, umění, ženské krásy i humoru.

Hodně, ale opravdu hodně slabý scénář…

Přestože se větší část tohoto filmu neodehrává na bojišti, jsou Bratři velice působivým válečným psychologickým dramatem o tom, jak může jedince změnit válka a o činech, které nikdy nepřestanou člověka pronásledovat. Filmu vévodí hvězdné herecké trio Natalie Portman, Jake Gyllenhaal a Tobey Maguire, u kterého bych do té doby nejspíš nepředpokládal, že dokáže v roli Sama zvládnout tak dramatickou, vnitřně rozpolcenou postavu. Z filmu nelze vybírat jednotlivé scény, protože působí jako celek a v tom je jeho síla. Ale jeden obrazu bych chtěl přece jen vyzdvihnout. Je to skoro na konci, když Sam v transu demoluje kuchyň a vyčítá Grace, co kvůli ní udělal. Je to obranná reakce člověka, který se nedokáže vyrovnat s tím, co spáchal. Nespáchal to pod vlivem hrozby smrti, ale pod vlivem hrozby smrti si uvědomil, jak moc Grace miluje a jak moc ji chce ještě někdy vidět. Je pravděpodobné, že Samovi tenhle problematický čin zachránil život, což vtahuje diváka do úvah o tom, jaké by bylo jeho jednání v této situaci, jakkoliv jsou takové úvahy irelevantní, protože vlastní chování v mimořádně extrémních situacích člověk většinou pozná teprve tehdy, když nastanou. Nejhůře se však se svým fatálním selháním vyrovnávají čestní lidé… Bratři jsou silným příběhem. K dívání, i k přemýšlení.

Skvělé herecké duo Hugh Grant a Meryl Streep, jimž zdatně sekunduje u nás nepříliš známý Simon Helberg, který velice vtipně demonstruje, jak se v něm odehrává vnitřní souboj umělce, který by se k něčemu takovému nesnížil, kdyby to nebylo tak dobře placené, i přerůstání jeho vztahu v přátelství. Západním filmům lze v řadě případů závidět jejich rozpočet: Pokud ve filmu hrají herecké hvězdy a očekává se jeho úspěch, pak se na něm skutečně nešetří. Uvědomil jsem si to při několika záběrech ulice, které byly velmi krátké, ale vybudování všech rekvizit roku 1944 muselo být velice, velice nákladné.

Agent Jason Bourne (Matt Damon) je hlavní postavou napínavého filmu ze světa tajných operací. Film má spád, napětí, snímání děje z pohledu agenta i zpravodajské služby. Bohužel ho v mých očích trochu degradovala nadmíru akční honička v ulicích Moskvy. Akční scény ve filmech nejsou zrovna můj cup of tea, ale pokud jsou použity v rozumné míře a zapadají do děje, tak proč ne. Jenže tu rozumnou míru právě moskevská honička přesáhla. Pokud měla demonstrovat, jak moc bylo dopadení agenta důležité, pak by se asi našly přesvědčivější tvůrčí postupy, než zběsilá honička, jejíž některé momenty pokračujícího úniku po předchozích kolizích působily až komicky. Kvůli tomu jsem ubral jednu hvězdu.

Jsou herečky, které byly v mládí skutečně výborné a vytvořily řadu zajímavých postav, ale jakmile s věkem ztratily část své ženské přitažlivosti, ztratily i kus té herecké. A pak jsou herečky, které s věkem dozrávají jako víno. Tak se asi poznají ty vynikající od těch „jenom“ dobrých. Právě tohle mě napadlo při zhlédnutí hvězdně obsazené rodinné dramatu Blízko od sebe, ve kterém září především Meryl Streep a Julia Roberts, jak jsem se dočetl, vůbec poprvé ve stejném filmu. Asi bychom marně hledali v historii, zda Meryl Streep někdy hrála tak negativní postavu, jako je Violet. A přesto anebo možná právě proto se řadí k postavám, které člověku zůstanou v paměti stejně tak třeba Sofie. Přestože se film povětšinou odehrává v jediném domě a přestože jsou zde neuvěřitelně dlouhé pasáže jako například scéna společného oběda po pohřebním obřadu, divák se určitě nenudí, spíše se zatajeným dechem sleduje, jak se rozkrývají jednotlivé postavy. S trochou nadsázky by se dalo říct, že špatně nakonec skončí všechno, co špatně skončit může, i to co nemůže. To platí zejména o vztahu sestřenice Ivy se svým bratrancem Charlesem (vynikající Benedict Cumberbatch). Do této skvělé herecké společnosti zapadá i Abigail Breslin, která už vyrostla z rolí typu Malé Miss Sunshihe (možná až moc, protože ve filmu na 14 let moc nevypadá) a v budoucnu o ní určitě ještě hodně uslyšíme.