walsidal

Tenhle road movie je zvláštní tím, že se odehrává na motorce. To je ale všechno. Jinak mi totiž připadá spíše jako upoutávka Air Canada „Welcome to Canada“ než jako celovečerní film: Krásná příroda, ale žádný děj. To, že Benovi byla diagnostikována rakovina a on přemýšlí, jak naložit s tím málem času, který mu zbývá, by mohla být dobrá zápletka, kdyby byla nějak dramaticky zhodnocena. Pouhá cesta na západ takovým zhodnocením ale není. Nelze zpochybňovat, že by takto či podobně mohl na zprávu o svém blížícím se konci člověk reagovat; to ale neznamená, že je to adekvátní námět pro celovečerní film. Kanada je určitě krásná země, ale dějovou impotenci filmu suplovat nedokáže.

„I když ji člověk nemůže vystát, i když ji nenávidí, i když mu ničí život, něco na mé matce je. Nějaká romantika, nějaká síla. A až umře, svět bude nudný. Příliš jednoduchý. Příliš fér. Příliš rozumný…“ „Anywhere But Here“ je film, pro který mám slabost. Naprosto neskutečná Susan Sarandon a Natalie Portman vytvořily nepřekonatelnou dvojici svérázné matky a nešťastné dcery, sestávající z tragikomických okamžiků jejich vzájemného soužití. Tenhle film dokázal skutečně nevšedně namixovat vážné, dojemné i komické momenty. Třeba scéna s nákupem zmrzliny o Christmas Eve. Nebo východ slunce. Nebo scéna, kdy Susan Sarandon jako matku Adele opětovně zastaví LosAngeleský policista a ona na něho začne chrlit všechny své problémy, aby pak na „Nechápe, že bych pro ni udělala cokoliv?” slyšela odpověď: „Tak to pro ni udělejte…“ Anebo scéna s konkursem. A scéna s prodejem auta. No, je toho hodně, proč mám tenhle film rád…

Každá země má ve své historii nějaká bolavá místa. USA Pearl Harbor, Československo srpen 68 a Polsko Katyň. A každá země má potřebu se s takovými historickými místy vyrovnat i umělecky. Kdo jiný se měl takového úkolu zhostit v Polsku než právě Andrzej Wajda. Bylo dobře, že to udělal až v roce 2007, tedy s dostatečným časovým odstupem a nikoliv hned v období postkomunistické euforie. Přijde mi však, že hodnotit takový film mi vlastně nepřísluší. Pouze sami Poláci by měli rozhodnout, nakolik film odráží historickou pravdu, názory lidí i cítění společnosti. My ostatní se můžeme jenom dozvědět něco nového o téhle temné kapitole polské historie. Ve filmu na mě nejvíc zapůsobily propagandistické týdeníky o odkrývání masových hrobů v Katyni. Bylo až neuvěřitelné, jak si byly podobné, jak obdobnými argumenty obviňovaly z masových vražd druhou stranu. A přitom jedna z nich dobře věděla, že je to jenom divadlo, jehož úkolem je vytvořit historickou kamufláž zastiňující vlastní zločiny. Právě tyhle momenty, citlivě do filmu zakomponované, jsou podle mě největší filmovou demonstrací obludnosti, jaké může dosáhnout lživá totalitní propaganda.

„Early, tell me more about Kalifornia…“ První, kdo se mi vybaví z road movie „Kalifornie“ není Brad Pitt ani David Duchovny, ale Juliette Lewis ve své životní roli. Vytvořila zde neuvěřitelně působivě postavu prosté Adele, která neměla v životě moc štěstí a možná právě proto se s dětskou tvrdošíjností drží svého snu o Kalifornii a nechce se o něj nechat za žádnou cenu připravit, i když uvnitř tuší, že Early asi není ten pravý pro plnění snů. Scéna, kdy říká „I'm not gonna climb up that Hollywood sign with you“ patří mezi ty, na které se nezapomíná…

Zklamání. Tenhle film se zřejmě snažil určitým způsobem napodobit úspěšnou komedii „Jak ztratit kluka v 10 dnech“, ale moc se to nepovedlo. Ve zmíněném filmu dokázali Kate Hudson a Matthew McConaughey vytvořit celkem povedenou dvojici a dokázali navozovat životaschopné, vtipné situace, v „Kamarádově holce“ nepředstavovali Dane Cook ani Jason Biggs pro Kate Hudson herecky důstojné partnery (obstál jenom Alec Baldwin v roli Tankova otce) a Kate přes svůj entuziasmus celý film sama „neutáhla“. A to byla asi hlavní slabina filmu, při kterém jsem se sice i několikrát zasmál, ale celkový umělecký dojem byl nevalný.

Film je originální už tím, že je v něm spousta sexu, aniž by divák spatřil jediné ňadro… Mila Kunis jako lovkyně mozků Jamiea přetáhne Justina Timberlake jako Dylana z LA do New Yorku, kde se oba sblíží natolik, že si na elektronické bibli odpřisáhnou dohodu o sexu bez emocí. To je jednoduchý obsah komedie plné vtipných hlášek a slovním humoru: „Jamie, holčičko, mně se tak stýskalo, ale copak to je? Vyrostly ti prsa?“ „Mami, já jsem tady.“ „Ahoj zlato, tak ne, nevyrostly“. - „Umírám hlady. Nemáš trochu džinu?“ - „To je řeka Hudson?“ „Tohle není, to je East River.“ „Tak tam nepřistaneme jako to letadlo s tím kapitánem, co mu pořád dávají ty medaile?“ „Ten pilot byl hrdina!!!“ - „Tak co je?“ „Víš jak je to těžký, když ti stojí?“ „Vlastně ani ne.“ „Jako když auta ze dvou ulic svedou do jedný.“ - „Vím, že jsem nebyla ta nejlepší matka pod sluncem.“ „Promiň, měla jsem tě přerušit?“ - Kromě obou hlavních protagonistů musím upozornit ještě na Patricii Clarkson v roli matky, na malou roli Emmy Stone jako Dylanovy přítelkyně nebo na Woody Harrelsona jako Dylanova homosexuálního kolegu.

Oliver Tate nese všechny znaky tápajícího, zamindrákovaného teenagera: Intenzivně vnímá podněty z okolního světa, přehrává si nejrůznější hypotetické situace, někdy se vnímá jako postava ve filmu, představuje si sám sebe v nejrůznějších scénách, permanentně vyhodnocuje věci ze svého okolí, což ho často vede k různým absurdním závěrům i reakcím, špehuje svoje rodiče, neustále analyzuje svůj vztah s Jordanou, ale hlavně o všem neobyčejně intenzivně přemýšlí, rozebírá to a vnitřně prožívá. Takže shrnuto Jordanou v závěrečné scéně: „Why are you such total dick?“ To je jedna stránka jeho postavy, která je zdrojem absurdních či komických situací. Nelze ovšem přehlédnout ani tu druhou, spíše jen nastíněnou, která souvisí s jeho jistými psychickými problémy. Zatímco v prvních dvou částech filmu převažuje spíše ta první, v poslední naopak ta druhá. Podle mě jsou tyhle dva pohledy na hlavní postavu filmu „Submarine“ tak trochu v rozporu. Tedy ne že by nemohl mít teenager psychické problémy a i ty můžou být zdrojem absurdit, problém je však spíše v tom, že jsou relativizovány okolními postavami. Ty totiž také nesou stopy jisté nadsázky, až už svým chováním či vyjadřováním a spoluvytvářejí tím takový svět Olivera Tate, na který nelze hledět úplně vážně. Lze na něj ale hledět s pochopením. Zajímavý je určitě i jeho vztah s Jordanou, která je přesným opakem přemýšlivého Olivera a navíc i ona má svá specifika (Jordana nesnáší jakékoliv místo, které se dá nazvat "romantické". – Oliverovy pečlivé přípravy na první setkání u nich doma kontrastují s jejím „Moc díky, že bydlíš v takovým zasraným kopci.“) Takže jestli se dá vůbec říct, že Oliverovo směřování v tomhle filmu někam dospělo, pak snad ke zjištění, že jsou v jeho životě věci, o kterých může říct: „Myslím si, že tohle nebude jedno, až mi bude 38…“

Především díky Ellen Page velice dobrý film. Ellen skvěle sehrála šestnáctiletou, svéráznou Juno, která se dostane do nelehké situace: Čeká dítě se stejně starým spolužákem. Výborně zvládla jak rostoucí nemotornost nastávající matky, tak její oscilaci mezi odpovědností k dítěti a teenagerovským nadhledem, projevujícím se především svérázným smyslem pro humor, který zvlášť vyniká v konfrontaci s Vanessou, která nic nebere vážněji než svoji roli budoucí matky, takže hlášky typu „Už jsem těhotná, co horšího by se mi mohlo stát“ v kontextu situace skutečně pobaví. Za zmínku určitě stojí i J.K. Simmons a Allison Janney v roli rodičů, jejichž nadhled by jim mohl leckdo závidět („Doufal jsem, že to budou drogy“). Ellen ve filmu skutečně dominuje, Michael Cera se vedle ní trochu ztrácí, ovšem nutno přiznat, že do určité míry také proto, že mu to předepisuje role Paulieho. Neprávem tak trochu ve stínu zůstala vynikající Jennifer Garner v roli Vanessy, postavy o poznání dramatičtější. Celkově je Juno vcelku věrohodným pohledem na situaci, kterou může život přinést…

Zajímavý nápad vložit dva samostatné, vzájemně se neprolínající příběhy, do jediného filmu, aniž by přeskakování diváka nějak rušilo. Konstatovat, že Meryl Streep byla opět skvělá, by bylo nošení dříví do lesa. Ale nezaostávala ani Emy Adams. Už to sice není naivní pohádková bytost z „Kouzelné romance“, ale umí. A Stanley Tucci – také výborný! Celkově to byly dvě hodiny inteligentní zábavy a nenásilného humoru. A někde mezitím vším nenápadně proplouvá i něco k zamyšlení – jak by měl člověk přistupovat ke svým idolům…

Film „Jíst, meditovat, milovat“ (i když „pray“ rozhodně neznamená „meditovat“) má jeden výrazně plusový aspekt: Julii Roberts. Bohužel to nestačí. Filmu bych vytkl především to, že diváka vůbec ničím nepřekvapí. Od začátku filmu je jasné, o co půjde a co se stane a to se také stane. Jistě, pohled do tří rozdílných kultur je možná zajímavý (například jak Italové používají k řeči ruce), ale spíše tak pro dokumentární film. Také scény, které zřejmě mají vyvolávat emoce, například zpověď v podání Richarda Jenkinse, je prostě nevyvolávají. Paradoxně nejsilnějším momentem je tak loučení Liz se svojí přítelkyní (Viola Davis) před odjezdem… Ovšem kdo má rád Julii Roberts, tak se i přes tyto nedostatky na film určitě rád podívá.