walsidal

Existují filmy, které nejsou vlastně ničím zvláštní, ale mají neopakovatelnou atmosféru. Když si na ně po čase vzpomenete, první co se vám vybaví je právě ta atmosféra. Takovým filmem je i depresivní drama „The Good Life”, na jehož výjimečnosti má významný podíl i výborná kamera a scénické kompozice, které se odehrávají často na opuštěných místech a s minimem osob. Samostatnou kapitolou je pak prostředí starého kina, kde se promítají jenom staré filmy. To všechno vytváří v divákovi pocit, že se ocitl v jakémsi osamělém, bohem zapomenutém světě, do kterého jako úkaz náhle vstoupí tajuplná Frances…

Vlastně první krimi film, kterému jsem dal 5* a vůbec jsem nad tím neváhal. Je to výborný film, který má všechno, co mám na filmech rád: Až mrazivě silný příběh, který je dán jednak závažností zápletky - únosem dítěte, ale také tím, že vlastně není vyprávěn z pozice policejního vyšetřování, ale z pozice soukromých detektivů Patricka a Angie. Tím se zvyšuje působivost příběhu, protože tam, kde v běžných kriminálkách funguje policejní rutina, můžeme vidět emoce vypravěčů. Atmosféra prostředí. Autentičnost chudých čtvrtí Bostonu tady bezprostředně koresponduje s dějem příběhu, který tak získává další rozměr. Patrikovo prostřednictví dává divákovi možnost vidět příběh nejen zvnějšku, ale také z pohledu člověka, který tu žije od narození. Herecké výkony. A že by jich tady zasloužilo ocenit požehnaně: Skvělý Casey Affleck v hlavní roli, který skutečně působí jakoby žil v Bostonu odjakživa, neméně skvělá Michelle Monaghan dokáže bez velkých gest sdělit, jak moc ji tenhle záležitost s dítětem zasáhla, oceněná Amy Ryan v roli matky uneseného dítěte anebo dvojice policistů Morgan Freeman a Ed Harris. Výborný film se pozná mimo jiné podle toho, že donutí diváka nejen k přemýšlení, ale i k postoji. Proto tady velice oceňuji, že na konci filmu si každý chtě nechtě musí položit otázku, jak by jednal on sám. Má to o to lehčí nebo těžší, že zná i konec příběhu…

Před úspěšným „(500) Days of Summer“ hrála Zooey Deschanel v několika nezávislých nebo nízkorozpočtových filmech. Některé z nich byly dobré (například The Good Life), některé průměrné (Flakes), některé slabé (The Go-Getter). Gigantic z nich byl nejslabší. Chlubí se nálepkou nezávislý, ale označení „bezobsažný“ by bylo přiléhavější. Prostě nuda bez děje, pokud za děj nepovažujeme trochu zvrácenou touhu Paula Dano adoptovat Číňánka. S ohledem na podivínský charakter jeho postavy tahle touha vyznívá spíše jako neúcta k čínskému etniku.

Přestože některé filmy, které natočil Darren Aronofsky, se mi hodně líbí, „Fontána“ pro mě byla velkým zklamáním. Jestli mě u tohohle filmu vůbec něco zaujalo, pak jenom to, že se jedná o 65. nejoblíbenější film v databázi, protože to je hodnocení na hony vzdálené mému. „Fontána“ je nesourodá směska několika vyjadřovacích rovin, z nichž žádná příliš nezaujme, a některé jsou k uzoufání nudné. Možná největší přízeň diváka by mohl získat vlastní příběh Isabel, která umírá na nádorové onemocnění, kdyby ovšem tato dějová linka nebyla prošpikována fantasmagorickými představami Tommyho, že svoji ženu zachrání stejným způsobem jako opičáka. Už to samo o sobě sráží příběh někam do druhého suterénu. Když pak Tommy ještě pronese filosofickou větu, že smrt je nemoc jako každá jiná a je na ni lék a že on ho najde, divákovi možná zatrne, zda se nechystá vytvořit nějakou novodobou Frankensteinku. Nic takového se ale nestane, je to jen předzvěst dalších nekonečných pasáží „u stromu“, kde asi jen málokdo tuší, co mají tyto scény znázorňovat, případně jakou mají souvislost s dobyvatelem Tomem. Takže vlastně už zbývá jen jediný dotaz: A co na to Mayové?

Rok 2007 byl pro Zooey Deschanel herecky mimořádně plodný: Hrála například v „Most do země Terabithia”, „Go Getter“, „Good Life“, malou roli měla i v „Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem“ a taky hrála ve filmu „Flakes“. Je to lehce absurdní komedie o hudbě, o lásce, o konkurenci, o oddělování práce a soukromého života, ale hlavně o cereáliích. Bizarnost obchodu s cereáliemi včetně jeho svérázného personálu i zákazníků tak trochu připomíná obchod s gramodeskami ve filmu „Všechny moje lásky“ s Johnem Cusackem…

Myslím, že dlouho předtím a dlouho potom jsem se nepobavil tak, jako při shlédnutí Fakjů pane učiteli – a to se říká, že Němci nemají smysl pro humor. Komedie můžeme dělit v zásadě do tří skupin: První skupinou je jsou crazy komedie, kdy komické situace jsou zcela nereálné a vymyšlené výhradně pro potřebu filmu. Druhou jsou naopak komedie, kde humor by měl být obsažen toliko v reálných situacích. A třetí jsou komedie, kdy většina komických situací je sice nereálná, ale film má jistý logický základ a autoři i diváci jakoby mlčky přijali dohodu, že to, co ve filmu vidí, by se mohlo stát. Sem patří i Fakjů pane učiteli. Jeho základem je ne nereálný předpoklad, kdy mezi žáky a učiteli často zuří otevřený boj, ve kterém může obstát jen ten nejsilnější. A kdo jiný by pak tedy mohl být lepším učitelem než životem i vězením ošlehaný Zeki… Tohle je samozřejmě živnou půdou pro situace, u kterých se divák opravdu pobaví, třeba když se Zeki rozhodne třídě ukázat, kdo je tady pánem. Kromě toho dokázal film nenásilně podsunout i zajímavý vzkaz o tom, jak se často i lidé zdánlivě zcela odlišní dokážou vzájemně ovlivňovat.

Jsme v období mezi Moskevskou olympiádou 1980, bojkotovanou USA a západní Evropou, plnou tehdy neprokázaného dopingu, který dokládá mimo jiné 60 dodatečně zjištěných pozitivních testů na anabolika a mezi olympiádou v Los Angeles 1984, bojkotovanou Sovětským blokem. Jsme v období, kdy po vzoru Sovětského svazu a NDR začíná i v ČSSR fungovat státem řízený doping. V tomto období se odehrává působivý příběh, kdy se sprinterka Anna dostává do střediska vrcholového sportu, aby splnila limit pro účast na olympijských hrách, které se mohou stát vstupenkou na západ… V hlavních rolích působí přesvědčivě Aňa Geislerová v roli matky, ale mimořádně dobrým tahem se ukázalo i obsazení slovenské herečky maďarského původu Judit Bárdos, která nejen tím, že se nejedná o notoricky známou filmovou tvář, ale i svojí fyziognomií, vytváří přesvědčivý obraz mladičké sprinterky.

Hodně oddychová romantická krimikomedie, kterou aspoň na průměr vytahuje jenom Gerard Butler a Jennifer Aniston.

Nejpopulárnější filmová verze muzikálu Evita (zdrobnělina jména Eva) s Madonnou a Antonio Banderasem v hlavních rolích je o mimořádné argentinské ženě, kterou byla Eva Peron. Film se celkem věrně drží skutečných událostí, může se pochlubit bohatou výpravností a rovněž Madona i Antonio Banderas si počínali skvěle. Jestli mi na tomhle filmovém muzikálu něco vadilo, pak asi to, že to je … muzikál. Nemám nic proti muzikálům jako takovým, jenom si prostě myslím, že ne každý žánrový typ je pro muzikál vhodný. Jestliže je totiž v tomto případě zpracováno poměrně vážné téma, navíc s politickým aspektem, pak prostě podávání těchto společensko-politických události včetně jejich glosování zpívanou formou podle mého názoru trochu skřípe. Nechci jeden z nejznámějších světových muzikálů nijak shazovat, určitě má svoji hodnotu a je zajímavou výpovědí o zajímavé osobnosti. Jenom bych prostě oželel Don’t cry for me Argentina a raději bych se díval na nemuzikálový film o životě a smrti Evy Peron…

Drew je na dně: Firmě způsobil nevydařeným projektem obří ztrátu, ztratil práci i přítelkyni a právě se chystá na sebevraždu, když se dozví, že jeho otec zemřel a má přijet. Drew je rozhodnut odjet, aby zařídil pohřeb, a pak se vrátit, aby dokončil sebevraždu. V takovémto rozpoložení potkává jako jediný pasažér na palubě letušku Claire… To je výchozí situace celkem slušné romantické komedie s řadou vtipných momentů (například „Minul jsem 60B !!!“) postavené především na hereckých osobnostech Orlanda Bloom a Kirsten Dunst, ovšem i řady dalších, například Susan Sarandon při skvělé pohřební řeči...