walsidal

Moonrise Kingdom (Království vycházejícího měsíce) si podle mě zaslouží 4* za originalitu. Ta spočívá v tom, že je vlastně celý film postavený jako lehká parodie skautského světa, kde jakoby si všichni hráli na opravdovost. Děti se chovají jako dospělí a dospělí se ve své vážnosti projevují infantilně. To vše je podáváno s ironizujícím nadhledem v prostředí 60.let, kde některé technické vymoženosti působí komicky již samy o sobě (skautský deník namlouvaný na kotoučovém magnetofonu). A tohle všechno je prošpirováno řadou slovních i scénických gagů, jejichž vtip je právě v samozřejmosti, s jakou jsou předestírány: „Nedáme tvému kocourovi vnitřnosti a oči?“ „No, to je v pořádku, on jí jenom konzervy.“ - „Já vím, co děláš s tím smutným, hloupým policajtem.“ „Není hloupý, ale smutný asi trochu bude.“ - „Vy dva jste ti nejvíce neschopní svěřenečtí opatrovníci s jakými se sociální péče měla kdy tu smůlu setkat za 27 let své kariéry.“ - „Sociální péče, slyšíte mě? Přepínám.“ A doprovázeno je to řadou skvěle komponovaných obrazů.

Ačkoliv horory nevyhledávám a upíří už vůbec ne, tenhle film mě zaujal. Když jednou větou shrnu jeho obsah jako příběh dvanáctiletého kluka, který se zamiluje do upírky, zní to jako nevkusná komerční fraška, ale není tomu tak. Dalo by se říct, že je to upíří romantiký film, jakkoliv takové spojení zní absudrně. Co mě na „Let me in" tak zaujalo? Především napětí. Film má v sobě jakýsi permanentní náboj tušení, který diváka udržuje v neustálém očekávání „co bude“. Tuhle niť napětí výrazně podporuje hudba, která dobře dokresluje prakticky každou scénu. A určitě oba dětští představitelé. Jejich křehce se rodící vztah dvou „nezapadajících“ bytostí je asi na filmu to nejlepší. Protože jsem knižní předlohu nečetl, švédský origál neviděl a obsah filmu předem neznal, musím přiznat, že jsem se dokonce přistihl být trochu zklamaný v momentě, kdy se Abby poprvé projevila jako upír a tím jakoby jejich vztah s Owenem ztrácel něco ze své opravdovosti. Jenže tenhle vztah působil ve filmu tak zvláštně a upřímně, že i po tomhle odhalení držel punc své neopakovatelnosti. Pokud bych měl tedy filmu něco vytknout, pak je to zbytečně „moc krve“ tam, kde nebyla nezbytně nutná, stejně jako třeba scénu s hořící postelí. Film nevyžadoval zvyšování atraktivnosti vytvářením kontrastu drsných a jemných scén. Naopak, počáteční část filmu, kdy se se všechny drsné věci zobrazují pouze v náznaku, patří k jeho nejlepším.

Atlas mraků určitě stojí za zhlédnutí, ale všeobecné nadšení nesdílím. Nejsem si jistý, zda zvolená forma paralelního vyprávění šesti příběhů je vhodný filmový formát pro formulování nějakého zásadnějšího sdělení. Docela mě proto pobavilo, když jsem si v jedné recenzi k tomuto filmu přečetl: „Na základě dramaturgických podobností a důmyslného řešení mizanscény a střihové i zvukové návaznosti hladce přeskakují z jedné časové a prostorové roviny do druhé, zatímco celé vyprávění zůstává bez potíží pro diváky přehledné.“ Tenhle názor totiž vůbec nesdílím. Ano, film skutečně hladce přeskakuje z jednoho časoprostoru do jiného, ale divák ne, ten spíše drhne. Ne že by nebyl schopen vnímat přechod do dalšího příběhu a spojit si jeho pokračování s předchozím dějem, to se zřejmě většině diváků po počátečních zmatcích víceméně úspěšně podaří, ale za tohle paralelní vyprávění platí film krutou daň: Rozkouskovaný příběh ztrácí pro diváka emoční náboj. Je to jako když vám dobrý film šestkrát přeruší reklama; celkový dojem je tím poznamenán. Jenže reklamu divák nemusí příliš vnímat; tady je to o to horší, že po něm film chce, aby se stejným zaujetím sledoval další příběh a pak zase další... Když se pak divák vrátí zase k tomu původnímu, zaujetí tímto příběhem mezitím notně opadlo, protože bylo přebito jinými. Tak se jednotlivé paralelně vyprávěné příběhy navzájem emočně vyprazdňují. Poselství ohledně převtělování přitom zaniká. Ačkoliv je pestrá typologie postav ztvárňovaných stejnými herci v různých příbězích jistě zajímavá, tito herci v různých časoprostorových příbězích vůbec nepůsobí jako převtělené bytosti, ale jen a pouze jako stejní herci v různých rolích. O nějakém celkovém vyznění v podobě provázanosti lidských osudů a činů nemůže být řeč. Zůstane jen šest roztrhaných příběhů… A to už ani nemluvím o tom, že film z důvodu nedostatečného prostoru nebyl schopen v několika příbězích srozumitelně vysvětlit pozadí děje. U příběhů z budoucnosti by se dalo pochopit, že na ploše několika desítek minut není film schopen divákovi plně objasnit hierarchii a zákonitosti budoucího světa, ovšem u současných příběhů to vadí: Novinářka Luisa Reyová odhaluje cosi nekalého v souvislosti s jadernou energií, aniž tušíme co, anebo kdo a čím se měl provinit a proč ji pronásledují. Obsahem se tak vlastně stává jenom nebezpečnost její situace, aniž přesně víme proč. To ještě dále snižuje působivost příběhu, už tak oslabenou kouskováním. Ale abych jenom nekritizoval: Ve filmu je celá řada hvězd, mezi kterými mě možná trochu paradoxně nejvíce zaujala ta korejská - herečka Doo-na Bae, kterou u nás diváci asi nejspíš znají z filmu "Má je pomsta".

Atentát na Heydricha. Historická událost, na jejíž smysluplnost i s odstupem 75 let existují rozdílné názory. Nepřilákal filmové tvůrce zdaleka poprvé. A protože filmové zpracování z roku 2016 je nejnovější a nejnákladnější, tak je také považováno za nejlepší. Asi bych s tím mohl souhlasit, ale přesto mu musím vytknout jednu věc, kterou jsem už párkrát zmínil i v komentářích k jiným filmům: Podle mě by výsostně národní témata neměla být zpracovávána zahraničními produkcemi. A atentát na Heydricha takovým výsostně národním tématem je, jakkoliv podnět k němu přišel z Londýna. Film Android takovým národním zpracováním není, ani přesto, že v něm hrají i tuzemští herci a že se odehrává v tuzemskýh dobových reáliích. Film líčí události víceméně objektivně, a přestože tvůrci jasně prezentovali svůj názor na tuto historickou událost, nijak ho divákovi nevnucují. To budiž filmu přičteno k dobru. Jenže když se tam, kde se má mluvit česky, mluví anglicky, je tím autenticita dost výrazně poznamenána. Kromě toho film nese stopu západní produkce také v tom smyslu, když se snaží o zatraktivnění děje za použití akčních filmových prostředků. Když to shrnu: Na jedné straně by z důvodu finanční náročnosti v takovéto podobě film pouze z tuzemských zdrojů vzniknout nemohl. Na druhé straně ovšem daní za peníze zahraniční produkce byla jistá ztráta autenticity. Ať každý sám posoudí, která cesta je lepší. Za sebe říkám, že s finálním hodnocením počkám až po zhlédnutí dabované verze.

Americký zločin je mimořádným filmem ne proto, že sugestivně popisuje události, které se skutečně staly, ale proto, že odhaluje všechny jejich aspekty. Scéna, kdy děti mučí Sylvii s odůvodněním „Klidně můžeš, máma to dovolila!“, představuje až děsivě obnaženou manipulovatelnost dětí a mladistvých. Dalším důležitým momentem je všeobecná lhostejností okolí, toho dospělého i mladistvého. A nezanedbatelný je i postoj rodičů, kteří nechali dcery v péči v podstatě neznámé osoby, aniž by měli potřebu nějaké odezvy, jak se jim vede. A ať chceme nebo nechceme, ani Gertruda Baniszewski ve skvělém podání Catherine Keener není jen zrůda. Je totiž svým způsobem i obětí vlastní flustrace ze svého chudobného, neutěšeného života, kterou potřebuje nějakým způsobem ventilovat. Každopádně Catherine Keener patří velká poklona za odvahu k přijetí tak kontroverzní role, u které často hrozí pasování hereckého představitele do takového diváckého vnímání, ze kterého se lze jen obtížně vymanit. Samostatnou kapitolou je Ellen Page. Ta v roli Sylvie potvrdila můj názor, že nejpůsobivěji ztvárňují dramatické dětské role takoví herečtí představitelé, kteří díky svému mladickému vzezření mohou ve věku dospělých vytvářet postavy dětí o to přesvědčivěji. A právě to tehdy dvacetiletá Ellen Page dokázala.

Americká krása je oscarový film oceněný v roce 2000, který pobaví i po mnoha letech. Je to svérázný pohled do osobního života několika lidí, kde postupně odhalujeme to, s čím se lidé většinou nechlubí. Každá z hlavních postav je nějakým způsobem „ujetá“, některá více, některá méně. Ačkoliv tyto postavy své společenské role zdánlivě plní, jejich životní role jsou triskní. Pohled na tenhle rozpor však film nepředkládá jak drama, ale spíše s vtipem a ironickým nadhledem, jako by říkal: Pohleďte na společnost, kde navenek všichni nějak fungují, ale v osobním životě je každý z nich svým způsobem loser – tak tohle je „americká krása“. V hlavní roli vyniká Oscarem oceněný Kevin Spacey.

Odsuzující komentáře i celkové hodnocení pouhých 48% jsou podle mě spíše projevem zklamání Croweho fanoušků, kteří možná očekávali romantický film ve stylu „Koupili jsme zoo“, než reálným hodnocením kvalit filmu. Na druhé straně musím přiznat, že od filmu nabitého hvězdami od Bradleyho Coopera přes Emmu Stone a Rachel McAdams až k personám jako Billi Murray či Alec Baldwin, bych očekával trochu víc. A tím vůbec nechci říct, že by herečtí představitelé zklamali, naopak. Dokázali výborně prodat některé dobré momenty – třeba když se Brian a Woody domlouvají beze slov. Anebo když generál (Alec Baldwin) rozčíleně vysvětluje, že si Clintonová oblíbila pilotku stíhaček, protože se jí líbí, jak salutuje. A za pozornost stojí i jedna ze závěrečných scén, kdy se jde Brian rozloučit se svojí dcerou a všechno si řeknou jenom pohledem přes sklo... Ovšem nelze nevidět problematická místa. Když pomineme dost pomalý „rozjezd“ filmu, tak už samotný námět, tedy že by za soukromé peníze bylo možné vynést do vesmíru cokoliv, aniž by se stát zajímal, co je uvnitř, je hodně naivní. Stejně tak způsob zničení modulu tím, že mu operační středisko zašle databázi všech zvuků, je asi obtížně stravitelný i pro technicky slabé diváky. Hlavní problém filmu je ale někde jinde: Crowe jakoby se nerozhodl, zda bude točit romantickou komedii nebo anebo drama o zneužití vesmírného prostoru. Obojí současně, jak Aloha ukázala, dost dobře nejde, protože je to pak málo uvěřitelné.

Před tímhle filmem jsem se domníval, že jsem natolik celoživotně poznamenaný těmi kvanty sovětských válečných filmů, na které jsme se školou povinně chodili, že už žádný ruský válečný film nemůžu shlédnout bez předsudků a odpovídajícího despektu, ale tenhle remake mě příjemně překvapil. Pamatuju si i původní verzi z roku 1972, která ovšem byla zcela jednoznačně pojata především jako hrdinství Velké vlastenecké války. Remake z roku 2015 ale takový není. Jednak je o poznání akčnější (myslím to v pozitivním smyslu), o poznání dramatičtější, ale především si troufnu tvrdit, i když se mnou někdo nemusí souhlasit, že na rozdíl od originálu je natočen s jistým nezanedbatelným nadhledem. Jakoby už hlavním úkolem filmu nebylo ukázat hrdinství sovětských lidí, ale prostá snaha pobavit diváka, k čemuž jsou bojující dívky tím nejlepším objektem. Nikdy předtím bych si nepomyslel, že dám někdy ruskému válečnému filmu 4*, ale stalo se. A nakonec se musím ještě zmínit o Pjotru Fjodorovi v hlavní roli, který z mého pohledu sehrál roli staršiny naprosto věrohodně. A pokud vás nic z toho zatím nepřesvědčilo, tak vězte, že scéna v sauně je tady natočena mnohem zajímavěji než v roce 1972…

Scénaristická fikce Charlieho Kaufmana je možná tou nejlepší věcí tohoto filmu. Jinak ani dobrý Nicolas Cage v hlavní dvojroli ani neméně dobrá Meryl Streep v roli spisovatelky, nepozvedli tohle dílko na úroveň něčeho, co by mě výrazněji zaujalo, navzdory řadě ocenění, která jeho protagonistí získali. Na můj vkus je totiž příběh tápajícího scénáristy a jeho bratra na jedné straně a spisovatelky a lovce orchidejí na druhé straně příliš nesourodý na to, aby mohl znamenat nějaké závažnější sdělení a příliš autentický na to, aby mohl být pouhou komedií. Výsledkem je děj, který se posouvá kupředu tu pomaleji, tu rychleji, občas i překvapí, ale z mého pohledu to není nic, co by přesahovalo rámec „zábavy tohoto okamžiku“ a nějak výrazněji utkvělo v paměti.

Dobrá komedie, ve které Colin Firth coby malíř portrétů prchne z Anglie do amerického městečka, které zvolí podle „nadějného“ názvu, po té co se dozví, že jeho snoubenka Vera si bude brát jiného. Potká se tu s řadou svérázných postaviček a sblíží se s ošetřovatelkou domova pro seniory Mandy v podání Heather Graham. Jednoduchý děj je vyprávěn vcelku svižně, prokládán lehce absudními situacemi i vtipnými hláškami (Mandy, no tak, když donutíš chlapa, aby ti slíbil, že tě nechá na pokoji, tak některý z toho pochopěj, že vážně chceš, aby tě nechali na pokoji, některý jsou fakt tak hloupí…).