JosefTomas

Lituju každého, kdo se nedokáže přenést přes fakt, že režisérský génius a herecké esa jedou svůj "standard", když zrovna ten jejich převyšuje většinu rutinérů, co ani ve svém nejlepším neodvedou to, co oni na volnoběh. Jasně, ke geniálním dílům všech zúčastněných se to nechytne ani paty, ale proč si dělat názor předem u filmu, který umí tak lehce prezentovat životní pravdy a do toho párkrát trefně pobavit? Má mě nasrat klišé závěr, když tam sedí a mám se zlobit, že příběh o smrti končí smrtí? Jako sorry, ale kritizovat film za to, že není "tak dobrý", jak někdo chtěl, tu zvládli v delších esejích už odkecat jiní, takže já si jdu sepsat svůj bucket list, ať to nenechám na poslední chvíli a díky pokročilé medicíně si za 100 let řekneme, jak jsme to zvládli, ju?

Tomu říkám nečekané vítězství na všech frontách. Gary Ross mi po Daveovi nabídl další ukázku feel-good zábavy, jež okořenil o tolik skrytých es v rukávu, který tam hází jak sedmi v Prší, že už teďka mě má v podstatě v hrsti. Sice si zpočátku vypomůže kličkou tak velkou, že div ji vejpůl nezlomil, ale od té doby najede na takovou retro notu s přesahem do současnosti, vizuálně ždímá formu média na maximum a ještě do toho vhodil tři velká témata, co hýbají společností, že mu už jenom za to házím pět hvězd. Ne ovšem čistých, na to je po prvním zhlédnutí příliš brzy a kdo ví, jak mi napodruhé sedne veškerá přestřelenost konceptu, ale už teď je jasné, že pod 4 hvězdy nepůjdu ani omylem. A nezmění to ani epilog, kde jsem z důvodu absence vysvětlení přeci jen pocítil jistou dávku ošizení.

Tak takhle se začíná... S partou kámošů ve vesnici, která nápady a kreativitou ospravedlní naprosto nulový rozpočet. Má to můj obdiv a závist, protože sehnat tolik lokací a ochotníků na natočení, to chce kus šílenství a štěstí, které Wrightovi už tady rozhodně nechybělo. Jasně, není to dokonalé a pořád jde spíš o blbnutí, než regulérní filmařinu, ale sakra práce... já jsem se tou přepáleností a absurditou náležitě bavil.

Neprávem opomíjená pecka a ačkoliv jde v zásadě o mixnutou story Školy Hada a Mistrova syna (dokonce i ta hudba je stejná), tak Woo-ping svoje řemeslo uměl a umí. Bitky jsou sice v porovnání s následovníky už trochu zastaralé, ale vtipnost zraje úplně stejně jako to víno, co tu v litrech chlastá místní žebrák a mistr opilého stylu. Škoda že Kung-fu nářez docela v porovnání s jinými Hungovkami a Chanovkami zapadá tak rychle i po dokoukání, ale paradoxně si své místo neobhájí bitkami, nýbrž tou plejádou hlášek a gagů.

Kluky ze Sewer Studiouz sleduju už nějaký ten pátek a po pár jejich zhodnocení animovaných seriálů jsem byl sám zvědavý, kdy se sami chytnou kormidla a nabídnou nám něco sami. Inu... Parta smolařů trpí v zásadě jen v jedné věci, ale bohužel v té nejzásadnější - v nepříliš zvládnutém scénáři. Ten na poměrně chudé stopáži 10 minut nejen nemůže rozvést adekvátní zápletku, ale bohužel svým obsahem a rozvržením obstojí možná maximálně jako hodně stručný sketch. Je sice hezké, že animace je na amatérské poměry hodně fajn a postavy jsou archetypálně i herecky přesně tak přestřelení, jak jen k jejich charakteru přísluší, ale pokud toho nejde využít k nějakému adekvátnímu příběhu, jde o promarněnou šanci. Jsem si však plně vědom, že produkční potíže musely být i zde, čas zřejmě tlačil na pilu vydání a už jen dát dohromady necelých 100 minut animace musel být nehorázný voser, včetně nahrávání dialogů a samotného psaní. Ale pořád jsem od Sewer party čekal trochu víc, protože upřímně, kdyby se na internetu tento seriál objevil v úplně identické podobě, v jaké je teď a nebyl zároveň tvořen jimi, vytknuli by mu kluci úplně to samé, co tu vytýkám já. Druhou sérii bych si ale klidně dal, protože základ tvůrců je dostatečně dobrý, aby to seroš ustál a pro příště bych se zaměřil nejen na kvalitu scénáře, který by díky animaci mohl být ještě víc přestřelený, ale nebál bych se ani té delší stopáže, která by dokázala plně rozvinout zápletku a zakrýt i některé chyby, jež jsou v té desetiminutové mnohem více nápadnější.

Petra Zelenku považuji za jednoho z nejzajímavějších tvůrců české tvorby, ale zároveň se s ním trochu míjím, pokud jde o filmy povídkové. I proto mě zřejmě navždy minul kultovní rozsah Samotářů, které ačkoliv úplně separátní povídkovost postrádají a kvality i nadčasovost jim zároveň nijak neubírám, stejně jsem z ovacích kolem stejně zmatený jako tady u Knoflíkářů. Ti jsou totiž... fajn? Fajn do té míry, že mě separátně baví (někde víc a někde míň), ale v celku, ač je to propojení Zelenky dostatečně hravé, pokulhávají tempem, zábavou a konzistentností. Jsem si přitom vědom původního záměru jasně dané oddělenosti, která byla na žádost Kopeckého stmelena do jednoho filmu, ale pořád jsem tu roztříštěnost cítil víc, než bych zrovna při sledování potřeboval. Možná jsem doufal v trochu ucelenější konec, který by některé povídky opodstatnil a ne je jen šalamounsky propojil, ale co už... Film mě jako takový vesměs bavil a některé hlášky jsou hodny nejednoho citování. Jakkoli si však většinou obhájím, proč si ten, či onen snímek pustím celý znovu, tak tady by to nezvládl ukecat ani Ďáblův advokát.

Původní komentář měl stejně úmornou délku, jakou se jevilo sledování Cool Girl!, takže jsem nakonec rozhodl, že ho přepíšu. Ve zkratce totiž šlo jen říct, že tento film nezná svou cílovku, snaží se zavděčit všem a bez výraznější logiky rozhazuje happyend na každém kroku, jen aby nemusel řešit všechny následky výhry a prohry hlavní soutěže, o kterou tu navíc vlastně vůbec nejde. Technická stránka je přitom slušná, ale zazdí ji klišovitý scénář a absence talentu hlavní představitelek. Přitom by to všechno mohlo docela fungovat, kdyby byla jasně definována hlavní postava, pro dramatizaci a stravitelnost by se ctila věrněji tříaktová struktura (první akt má asi 55 minut, druhý 15 a třetí tak 10 i s titulky, což je prostě debilita) a hlavně si tvůrci uvědomili, že sociální sítě a film nejdou téměř nikdy dohromady. Odpad tomu nedám, protože ten si už předplatil Neil Breen a jedna hvězda by byla pro kameramana se střihačem a pár dobrých herců furt málo. Takže 2* v přepočtu za 40%, dvojnásob, když jde o debut.

Tam kde Flash naházel, co mohl, jen aby to tam bylo, si s ním Lidskej pavouk vytírá místo, odkud bere pavučiny a přidává naprosto dech beroucí vizuální bombu, která po dlouhé době dokáže udržet krok s požadavky dnešní doby a očekáváními. Jestli je tedy pro mě animovaná jednička OK film za 8/10 (ten tehdejší hype stále nedokážu přijmout a pochopit, včetně rozhazování 10/10 hodnocení na každém recenzním kroku), tak dvojka jí díky již zaběhnutému světu, nápady a konzistentností o dobrou dávku pavučiny přelétá. Opět si na ten přehnanější hype musím zvyknout, protože i nyní jsem spíš blíž k 8,5/10 než k 9/10, ale chápu to o to víc (po tom komiksovém suchu po kvalitě se možná ani nedivím). Spider-Man: Napříč paralelními světy je vlastně trefou do černého a prohrává maximálně jen v dlouhé stopáži a rozdělení na dvě části. Jinak ale z toho tvůrci upletli krásnou pavučinu skrze paralelní vesmír (ach ty camea a odkazy), pro který už není druhý Doktor Zvláštní od společnosti Žasnout a už vůbec ne Blesk od Detektivních Komiksů komiksů žádná konkurence.

//JÁ: Ne! Je to možné? To snad nemůže být pravda. MÉ DRUHÉ JÁ: Vy to znáte? JÁ: Právě že ne. Ale tohle se mi ještě nestalo. A že už jsem viděl několik filmů. Ale za celou dobu svých zhlédnutí jsem se s tím nesetkal. Četl jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži zažil, to ne. To by mě ani ve snu… MÉ DRUHÉ JÁ: A co? Co se stalo? JÁ: No, co? Láska na první pohled! Jak jsem ji uviděl, okamžitě jsem se zamiloval. Ale nemyslete si, že je to nějaká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký, trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo!// Kdo nepoznal Cimrmany, tak dohnat a kdo vydržel až sem, tak dočíst (a kdo poznal, že nejsem normální, doktora nevolat, stejně by jen kroutil hlavou). Skutečně je tomu tak, že Lepší už to nebude je láska na první pohled, protože jsem se stihnul zamilovat do fantastického scénáře, kouzelně civilní Helen Hunt, i do nespočtu skvělých hlášek, které od teď nebudu mít problém citovat a srát tím ostatní. Člověk si po včerejšku díky IMAX projekci Oppenheimera připomene, co umí filmové médium po technické stránce, jen aby o den později hleděl na tento skvost a připomněl si, co umí film napsaný od srdce. V ten moment nepotřebujete obrovské plátno, dunivý zvuk, pohyblivé sedačky, kouř, výbuchy a sexy ženský v rychlých autech, kde jeden chlápek v třikrát větším tílku říká "Rodina" [pro správný efekt číst s pokusem o hluboký hlas a ideálně i mumlat], ale stačí vám telka, notebook, nebo i jen displej těch svítících sviní, do kterých dneska všichni čumíme, protože o zbytek se postará ten pravý film sám.

Nolan fikaně uskutečnil Hunt na Ethana "Tomáše" Cruise a po dobu několika týdnů si tak Oppenheimer užívá exkluzivní projekce na největších plátnech IMAXových kin. Cinema City na Flóře si se svou 70 mm promítačku pak musí mnout ruce, protože i ty nejhorší místa, kde vidíte úplný hovno, bolí vás za krkem a před váma je zábradlí, jsou vyprodané. Marketing tak společně s Barbie vyšel na jedničku, ale hodnocení samotného filmu je však přeci jen trošku složitější, než by se mohlo zdát. Přestože je nový Nolanův snímek ehm... bomba, tak jeho měřítko tu jde zbytečně na úkor zdravě odsýpajícího tempa. Vizuálně je to přitom ten nejčistší film, jaký lze letos vidět a černobílé i retrospektivní pasáže těží samotné médium na nejvyšší možné obrátky. K tomu si ještě připočíst tu famózní zvukovou stránku, která v IMAXu těm připraveným minimálně přehází orgány a nepřipraveným je pak přes otevřenou hubu z úžasu vyrazí ven. Tento audiovizuální zážitek, kterým Oppie v doprovodu s dech beroucím hudebním podkresem bezesporu je, však kazí chvílemi nestravitelná délka, jejíž cesta skrze 18 filmových kilometrů nelze proběhnout tak lehce, jak bývá jindy u jeho filmů zvykem (podezřívám Nolana, že Jennifer Lame schválně odpálil výbuchem všechny střihačské nůžky, aby ten snímek nemohla o těch nadbytečných 30 minut výrazně zkrátit). Nebýt toho, tak film atakuje nejen plnou palbu v hodnocení, ale zřejmě i post nejlepšího Nolanova filmu. Bohužel nyní se jen zvýrazňuje čím dál očividnější problém, že Chris jako režisér filmařsky a vizuálně zraje (sestavení bomby je dokonalá práce), ale jako scenárista začíná ztrácet dotek se světem řadových diváků, kteří chtě nechtě jeho filmy primárně zaplatí. Těžko říct, jestli již není schopen kritického pohledu, nebo záměrně odmítá příběh osekat v bodech, kde by to snesl, ale pokud by nebylo skvělého hereckého ansámblu, který to v čele s Murphym táhne, asi by neomylný filmař odcházel víc jako poražený, než vítěz. Navzdory výtkám to však společně s IMAX formátem máme za hezkých 90%, ale stále se nemohu zbavit pocitu, že jakmile film sleze ze svého velkého plátna, přijde o prostorový zvuk a digitálně spočine na streamu, začne kvalita razantně upadat. A to je zrovna u Nolana ta největší škoda.