major.warren

Velká iluze od legendy francouzské kinematografie Jeana Renoira sice coby protiválečný film sklouzává k tezovitosti, avšak její humanistické poselství a neutichající zájem o lidskost z ní činí klíčové dílo 30. let. Francouzi - výrazný Jean Gabin a Pierre Fresnay - a proti nim dále výtečný Erich von Stroheim (německý kapitán) představují zástupce obou znepřátelených stran – jako důstojníci se ovšem všichni dokáží nekonfliktně dohodnout a jeden druhému upřímně vyjádřit respekt i úctu. Tato dokonalá ukázka vzájemných lidských vztahů mi na Renoirově filmu přijde snad vůbec nejdokonalejší. Zároveň zcela rozumím tomu, že nacisté tento snímek vřele nenáviděli. Varovný přesah do budoucnosti by se dal nalézt na mnoha místech, avšak z mého pohledu jej nejlépe evokuje jedna ze závěrečných replik poručíka Maréchala (Gabin): "Jednou ta svinská válka skončí. Doufejme, že je poslední." Výborný a silný film od jednoho z největších průkopníků kinematografie!

Salónní konverzace, přesto tematicky vděčná. Stanley Kramer velmi přesně pojmenovává věci, o kterých se současní filmaři buďto bojí nebo neumějí vyprávět. Pod kapotou příběhu o nečekané lásce se totiž skrývají závažné otázky, především co se týče pokrytectví, přetvářky a tolerance. Ne, že by snad Hádej, kdo přijde na večeři byl nějak zvlášť zásadní film, přesto však vedle něj většina novodobých snímků na rasové téma (Zelená kniha) bude působit fádně, směšně. Pokud Kramerovu filmu něco skutečně dominuje, je to originální zápletka a silné herecké výkony, z nichž vyniká především (jako vždy) úchvatný a charismatický Sidney Poitier a také Spencer Tracy (ve své poslední filmové roli). Je to příjemný film, dobře natočený i zahraný, chvílemi až příliš výmluvný a snadno sklouzávající k moralizování, a byť se občas nevyhne okamžikům kýčovitosti, s humorem i vážností stále vypráví silný příběh. 4/5.

Shrnout film Prolomit vlny pár slovy, mělo by se napsat: Velká emoce! Ano, snímek Larse von Triera je skutečně jednou velkou, dlouhou emocí. Emocí tak silnou, jak si jen člověk může představit. Těžko soudit, zda je příjemná či nikoliv, rozhodně vás však zasáhne, a ne málo. Trier natočil moderní tragédii, neuvěřitelný příběh o síle lásky a lidském sebeobětování se pro toho, koho milujeme. Trierův režijní styl a cit pro emotivní vyprávění (bez jakéhokoliv náznaku sentimentu a kýče), fascinující (téměř dokumentární) kamera Robbyho Müllera, výtečný výběr hudby mezi jednotlivými kapitolami, rychlý střih, a především pak naprosto jedinečný výkon Emily Watsonové… (+ skvělý Stellan Skarsgard) to vše dělá z filmu Prolomit vlny absolutní majstrštyk novodobé kinematografie. Jistěže filmy Larse von Triera nemusí mít každý rád, nikdo mu ovšem nemůže upřít, že je génius! Neohlíží se na žádná pravidla, točí tak volně jako jiní dýchají, a přitom dokáže neuvěřitelně zasáhnout divákovu duši i srdce. Prolomit vlny je film, jaký jsem dosud neviděl, ani co se týče srovnání se samotnou von Trierovou tvorbou. A jestli nějakému filmu patří v pravém slova smyslu označení „nádherný,“ pak je to zcela jistě Prolomit vlny. 9/10. Pro mě v mnoha ohledech významově zásadní dílo.

Ve snímku Hnus vytváří Roman Polanski velmi tíživou atmosféru. Přesný výkon Catherine Deneuve je zpočátku jemný a nenápadný, následně však přechází do téměř hitchcockovského rázu. Hlavní hrdinka se mění z křehké a uzavřené dívky v ještě uzavřenější a mnohem radikálnější. Polanski skvěle využívá širokých úhlů obrazu, detailní pohledy, a dále nejrůznější, hrůzu nahánějící zvuky (zvonící telefon, kostelní zvony). Hnus je pak především příběhem o osamění, strachu a společenské i sexuální uzavřenosti. Hlavní hrdinku Carol stíhá úzkost, paranoia a utkvělé deformační představy. Polanskému stačí prostředí jednoho bytu, aby dokázal vytvořit klaustrofobickou a chvílemi téměř až hororovou atmosféru. Využívá značně morbidní i velmi nenápadné prostředky, jak vyvolat v divákovi pocit strachu a napětí. Filmem Hnus Polanski prokázal, jak moc neobyčejným režisérem je a že se jako filmař neohlíží na žádné konvence. Hnus, jako většinu svých filmů (výjimku tvoří např. Nůž ve vodě), natočil v subjektivním pohledu – celý příběh tedy nazíráme očima i duší hlavní hrdinky, skrze detailní záběry jejího nevinného obličeje... Byť se jedná o smyšlené dílo, Hnus si v sobě zachovává i určitou pravdivost. Velmi dobrý horor a psychologická studie rozpadu osobnosti zároveň.

Příběh z Tokia je prosté vztahové drama jedné japonské rodiny. Pod touto nenápadnou záštitou se však ukrývá mimořádně silný příběh, který svým významem sahá daleko do minulosti a zároveň přesahuje do současnosti. Jasudžiró Ozu vytvořil nekomplikovanou, téměř komorní zápletku, kdy se rodiče z větší části již dospělých dětí vydávají na jejich návštěvu do Tokia. Doufají, že zde stráví několik příjemných dní a užijí si dětí i vnoučat. Posléze však zjišťují, že vše bude trochu jinak než čekali, a tak na místo radosti odjíždějí domů s pocitem zklamání (aniž by si to však sami připouštěli)… Skrze tuto téměř triviální zápletku pokládá režisér významově důležité otázky ohledně rodiny, konkrétně jednotlivých mezigeneračních vztahů, zejména pak vztahu mezi dospělými dětmi a jejich stárnoucími rodiči. Ozu vypráví s něžným humorem i psychologií. Závěrečný dialog: "Není pak život veliké zklamání?" "Ano, je," který je i jakousi katarzí celého příběhu ve mně emočně rezonuje. Tento nádherný civilní snímek si rozhodně zaslouží označení jako jeden z nejkrásnějších filmů historie.

Výstřel Briana De Palmy vznikl z přímého vlivu Antonioniho Zvětšeniny. Byť právě Antonioniho film je považován diváky i odborníky za mistrovské dílo, Výstřel s Johnem Travoltou mě uchvátil o něco více, přestože se jedná o téměř identický žánr i tematický půdorys složitosti uchopit objektivní pravdu. Travolta podává excelentní výkon v roli mladého zvukaře pochybných filmů. Nancy Allen je - podobně jako Vannesa Redgrave ve Zvětšenině - jen příjemným zpestřením, byť dějově zásadním. Těžko říct proč se mi De Palmův snímek líbil více. Možná díky své klasičtější struktuře, jasnější pointě i svižnému tempu. Výtečný thriller!

Mozaika emocí a ztřeštěných nápadů. Tak by se dal shrnout syžet snímku Bláznivý Petříček, dalšího tvůrčího experimentu z dílny Jeana-Luca Godarda. Oproti kultovnímu U konce s dechem je „Petříček“ o něco vyspělejší, hravější, zachází ještě do většího extrému co do formy i do obsahu, a hvězdný Jean-Paul Belmondo hraje ještě lépe… S Annou Karinou vytvářejí krásnou souhru, přičemž Godard dává prostor i hlubším myšlenkám, které Karina prezentuje vskutku úžasně. Žánrově je Bláznivý Petříček pestrý, jak jen si dokážete představit. Mísí romantickou krimi komedii na útěku s fiktivním dokumentem i tragédií, nezaobírá se jediným filmovým pravidlem minulosti, a jak je u Godarda tradičně zvykem, forma je zde postavená před obsahem. Což však není nutně na škodu, naopak to pouze otevírá další možnosti pro filmařovo vyjádření. 7/10.

Fascinující náhled do duše osamělé osmileté dívky, která po smrti matky a následně i otce žije v domě se svou pedantskou tetou, milovanou služkou a dvěma sestrami, vytváří obraz nejen o na první pohled obyčejné rodině, ale obsahuje i mnoho silných přesahů pro současný svět - zejména co se týče dětství a dospívání. Carlos Saura, klasik španělského filmu, zároveň pracuje s velkým počtem nejrůznějších podobenství, jejichž význam mohu leda s těží odhadnout (údajně by se mělo nejspíš jednat o metaforu dospívání ve Francově diktátorském režimu). Jednoznačně však filmu přidávají na síle. Saurův film je velmi zvláštní, nevím s čím bych ho srovnal. Jen vím, že to funguje. Hlavní hrdinka, neskonale půvabná Ana Torrent, podává výkon hodný profesního Oscara, podobně jako skvostná Geraldine Chaplin v roli její zemřelé maminky a posléze i jí samotné. Saura točí vcelku komorně, zároveň si nechává prostor pro jemný humor i obrazovou pestrost a naprosto úchvatně pracuje s retrospektivou. Starý dům uprostřed Madridu je neuvěřitelně upřímný, dojemný a pravdivý film, který vás emočně strhne a nechá vás přemýšlet... o čem? Na to si musí odpovědět každý sám.

Pro mě až příliš „jiný“ Jarmusch, než bych čekal. Mimo zákon je opravdu dobrý film, který obsahuje Jarmuschův styl a je krásným odkazem na staré vězeňské filmy a žánr noir. Jen mi tam chybělo něco těžko vyjádřitelného, kvůli čemuž nejspíš preferuji filmy jako Noc na zemi nebo Paterson. Samozřejmě lze vyzdvihnout herecké výkony. Skvělí John Lurie a Tom Waits v hlavních rolích nevinných trestanců Jacka a Zacka, kteří se nedobrovolně dostávají do vězeňské cely. Jako vždy však herecky exceluje Roberto Benigni v roli jejich italského komplice! Humor i poetiku snímek Down by Law má, ale jako celek nebudí takové ovace, jaké jsem očekával. Rozhodně ovšem stojí za zhlédnutí. Je to nápaditá krimi komedie, natočená v krásném černobílém formátu, a nechává nás nahlédnout do království amerického nezávislého filmu. 7/10.

Duel, přestože se jedná o televizní dílo, je neuvěřitelně vyspělý film. Steven Spielberg tímto ukázal, jak velký je režisér a co všechno má v budoucnu šanci natočit... Spielberg si totiž v Duelu vyzkoušel vše, co následně ještě více a rafinovaněji využil v Čelistech. Duel by se dal v podstatě nazvat jakýmsi pomyslným předchůdcem Jaws, přičemž na místo žraloka je hlavní rolí cisterna s neznámým řidičem. Podobných paralel by se našlo jistě více. Spielberg skvěle buduje napětí, hlavní herec Dennis Weaver je vynikající, scénář Richarda Mathesona je stručný, silný, a nepostrádá ani černočerný humor (viz. scéna s hady a telefonní budkou). Atmosféru dotváří výtečná kamera i mráz nahánějící hudba. Jestli by se dala najít jediná výtka, pak fakt, že film ve skutečnosti nemá pointu. To ovšem paradoxně může vytvářet nový obzor pro diváka. Atmosféra Duelu by se dala lehce přirovnat k románům Stephena Kinga. Naprosto famózní thriller!