Mkartaylas56

Vtipná, tak trochu šílená, ale stále rodinně laděná jednohubka, která si po celou dobu na nic nehraje a pouze a jen plní své poselství - baví. Za mě díky tomu jasně překonává kupříkladu podobně laděného Detektiva Pikachua a plánované pokračování si určitě s chutí dám. P. S. Jim Carrey je tu po delší době zpět ve své "vrcholné komediální formě" a já si ho hrozně užíval! 70%

Už po Upgradu mi bylo jasné, že Leigh Whannell skutečně umí. No a i když jsem se k jeho druhému snímku dokopal až později, tak můžu říct, že mě neskutečně překvapil a i zde ukazuje, že má před sebou velkou budoucnost. Jeho novodobý pokus o převedení Neviditelného muže na plátno totiž nemá chybu. Z hororového hlediska se mu daří pomaloučku budovat vtíravou a nepříjemnou atmosféru, tudíž nesází na laciné lekačky a dává raději prostor neustálému napětí a nejistotě diváka. Tomu navíc dopomáhá fakt, že hlavní záporák je (překvapivě) neviditelný, kvůli čemuž si nikdy nemůžete být jistí, zda hlavní hrdince něco hrozí nebo ne. Rovněž se povedlo navodit nejistotu i v tom, že vlastně až do určitého bodu, kdy se objasní, jak se věci mají, vlastně nevíte (stejně jako lidi kolem ní), jestli se všechno jen neděje v hlavě hlavní postavy, což filmu dosti přidalo. Zároveň mohu krom skvělé hudby, naprosto uvěřitelnému výkonu Elizabeth Moss či několika neskutečně silným scénám (viz scéna v restauraci), pochválit i akční sekvence, které jsou ve svém provedení skutečně silně inspirované již zmíněným Upgradem a ačkoliv někoho mohly vytrhávat z atmosféry filmu, tak za mě jsou naopak jedním z hlavních highlightů. Na závěr komentáře bych se sice mohl ponořit i do negativů (jako třeba některé drobné díry ve scénáři, či občasné nelogičnosti v chování postav), ale dělat to nebudu, protože to jsou skutečně jen drobnosti a já chci dát především vyniknout všem pozitivům, které z Neviditelného dělají (alespoň pro mě) jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem mohl v roce 2020 vidět a docela mě mrzí, že jsem film nestihl vidět v kině, protože pak bych šel s hodnocením možná i výše. 80%

Neskutečně pohodová a v podstatě i dost feel-good komedie, jejíž základní premisa už sice v dnešní době nepatří mezi nejoriginálnější, ale ať už díky velkému množství nápaditých scének nebo úžasné chemii mezi Andym Sambergem a Cristin Milioti to zkrátka funguje na výbornou a tudíž bych řekl, že lepší letní komedii byste za poslední dobu hledali jen těžko. 75%

Podobně jako loňský netflixovský Klaus se Vlkochodci zjevili takřka z ničeho nic a opět jde o skutečně výjimečný film. Je neskutečně nádherně naanimován v dosti specifickém a v této době již opomenutém stylu, kdy vše vypadá jako ručně malované výjevy z obrázkové knížky a zároveň je v ní spousta nápaditosti a kouzla. Spolu s vizuálem film neskutečně táhne hudba, jenž má v sobě mix fantasy a středověkých prvků, které jdou navíc ruku v ruce s irskými tradičními tóny a společně s animací utváří extrémně pohlcující a nezaměnitelnou atmosféru, která se ve vás bude nést ještě pěkně dlouho po shlédnutí. Kromě toho se ale povedlo naprosto bezchybně obsahové zpracování, které nabízí jak výborně napsané postavy, které si stačíte zamilovat už během prvních chvilek, tak i scénář, který předvedl nervydrásající, ale zároveň dojemný příběh obalený do poutavé fantasy tématiky a odehrávající se ve světě, který bych moc rád prozkoumal více. Jak je teda asi vidno z toho, co jsem napsal, tak Vlkochodci (mimochodem stejně, jako na začátku zmíněný Klaus) si mě neskutečně získali, opět mohu do svého výběru nejlepších filmů roku zařadit animák, co s přehledem zavírá pusu mainstreamové tvorbě a já jen doufám, že po zásluze shrábne veškerá možná ocenění a že si získá srdce co největšího počtu z vás.

Guy Ritchie se nezapře. A to i přesto, že se nemohl odvázat tak, jako v jeho originálních projektech. Každopádně jeho svěží a tak trochu naspeedovaná režie dělá z Sherlockova celovečeráku zábavnou detektivku, jenž je navíc z nečekaně velké části proložena akcí. To jsem popravdě nečekal a nakonec mě velmi překvapilo, jak to Guy dokázal skvěle skloubit, aniž by z toho vyšla nějaká nepřehledná slátanina. Kromě režie jsem si mimo povedené zápletky užíval i herce. Já nejsem zrovna velký fanoušek Roberta Downey Jr. a skutečně jsem si na jeho verzi Sherlocka nějakou tu chvíli zvykal, každopádně díky jeho charismatu, hereckým kolegům v čele se skvělým parťákem Judem Lawem, či právě zábavnému stylu režie, mi nakonec sedl a bavil mě. Nakonec tedy Sherlocku Holmesovi dávám velmi dobré čtyři hvězdy a upřímně doufám, že jeho druhý díl, na který se brzy vrhnu, nezklame. 80%

Očekávání nebyla úplně malá, především skrze jasné oscarové ambice a přeci jen i díky Chadwicku Bosemanovi, pro něhož šlo bohužel o poslední roli. Přiznám se, že kromě Black Panthera a dalších marvelovek, ve kterých se objevil, jsem ho v jiné poloze doposud neviděl, a tak jsem byl zvědav, ale zároveň i celkem skeptický vůči tomu, jak bude jeho údajně oscarový výkon vypadat. No a nakonec jsem vlastně spokojený, protože si svou roli viditelně užíval, nechyběly mu ani některé silné momenty a tudíž budu s jeho (už tak dost) pravděpodobnou nominací v pohodě, avšak na výhru to podle mě i přes to není. A vlastně vcelku podobně to vidím i s Violou Davis, coby "Ma", která i přesto, že hraje z mého pohledu dost nesympatickou postavu, tak herecky to není vůbec špatné. Co mě ovšem mrzí je to, že právě krom hereckých výkonů, případně dobrého hudebního či kamerového zpracování, jde o celkem dost roztříštěný pelmel, kterému bohužel z mého pohledu škodí přílišná inspirace původní divadelní hrou. A to myslím v kontextu soudržnosti filmu, který je viditelně rozdělen na několik pasáží (jako v divadle) a nemá kvůli tomu nějakou jasnou, případně alespoň zajímavou pointu, díky které bych si řekl: "Jo, tohle mě něčím obohatilo", nebo: "Jo, tuhle hodinu a půl jsem strávil něčím smysluplným". Místo toho se tu už snad po milionkráté omývá téma rasismu, na které bylo za posledních pár let natočeno x různých snímků, no a nebýt alespoň těch několika zmíněných pozitiv a nemalému oscarovému buzzu, tak by mezi ně Ma Rainey: Matka blues nemilosrdně zapadla a po týdnu už by si na ni nikdo nevzpomněl. Za mě jde tedy o silně průměrný, režijně nepříliš zdařile uchopený snímek, jenž ovšem z největší části zachraňuje ústřední herecká dvojice, přičemž i díky přijatelné stopáži a poslední roli Chadwicka Bosemana, byste mu mohli dát alespoň šanci. 55%

Vlastně docela fajn. Po většinu času jde o vcelku depresivní a nepříjemnou podívanou, kterou ovšem režisér Ron Howard pojal způsobem sobě vlastním, a to přístupně, divácky a nenásilně, což pro spoustu lidí mohlo být kamenem úrazu. A z části musím souhlasit, protože především v první polovině snímku je to fakt nuda a kdyby byl za režisérským stolkem někdo, kdo by to zahalil do výrazně temnějšího kabátu, tak bych určitě nebyl proti. Každopádně v průběhu druhé půlky už si mě Ron dokázal svým způsobem získat a díky možná ohranému, ale zato příjemnému a uspokojujícímu konci s jasnou pointou (kdy jsem navíc zjistil, že jde vlastně o životopis) jsem Netflix opouštěl spokojen. K tomu ovšem nepřispělo jen toto. Dalšími strůjci byli rozhodně herci, tedy především duo Amy Adams a Glenn Close. Obě totiž očividně chtějí útočit na Oscary a když už bych si měl tipnout, tak bych díky její spoustě předešlých nominací a samozřejmě skvělému výkonu v tomto filmu favorizoval Glenn, která si mě tu získala zdaleka nejvíce a tak bych se v případě jejího úspěchu určitě nezlobil. No a abych ještě v rychlosti dozmínil zbylé klady, tak mezi ty se rozhodně řadí hudba, jenž je sice docela nenápadná, ale krásně dotváří atmosféru snímku a nakonec i několik dalších dílčích technických prvků filmu, jako třeba kamera a střih, každopádně to se vlastně dá předpokládat od filmu, který natočil tak zkušený a kvalitní režisér, jako je Ron Howard. Takže dohromady musím říct, že na mé straně zavládla taková lehká spokojenost, film to rozhodně není bezchybný, ale rozhodně mě ničím neurazil a tak dávám 60%.

Jasně, ve své podstatě jde o naprosto klasickou romantickou komedii, kterou tu ve svém pojetí ozvláštňují jen dané svátky, ale minimálně ve své první polovině mě velmi bavila. Má totiž v sobě skvělý humor (scénka s Hříšným tancem byla vrcholem), jenž ovšem funguje primárně díky úžasné chemii Emmy Roberts a Luka Braceyho, kteří se neustále skvěle doplňují a už od prvních okamžiků jsem jim držel palce. Proto je škoda, že s nástupem druhé poloviny se (jak už je u tohoto žánru zvykem) výrazně ubere na komedii a naopak se příběh začne odvíjet do dramatičtějších sfér a čistě z toho důvodu se hlavní postavy začnou chovat tak trochu jako pitomci. Samozřejmě chápu, že tyto pasáže tam jsou zapotřebí, ale mně osobně zkrátka není příjemné sledovat takto scénářem pozměněné chování jinak dost fajn postav. Každopádně to není tak do očí bijící, jako v jiných žánrovkách, takže jsem se přes to v pořádku přenesl a prokousal se až k závěru snímku, který se také neobešel bez klasických klišé a extrémně cheesy momentů, ale kdybych to vzal kolem a kolem, tak jde určitě o jednu z těch lepších rom-com z nabídky, jako pohodová (možná i sváteční) zábavička na večer poslouží více než dobře a i vzhledem k poněkud chudé současné filmové nabídce ji mohu rozhodně doporučit. 65%

Originální, neotřelé, přirozené. Já určitě nejsem nějak zvlášť velkým fanouškem romantických filmů, převážně kvůli jejich někdy menší a někdy zase výraznější identičnosti, no a proto není divu, že jsem byl po dokoukání Terapie láskou nadšen. Ta si totiž jde svou cestou a do hlavní dvojice nasadila dva regulérní blázny, kteří jsou v sociálním životě spíše otloukánci a oba se v jisté míře perou i sami se sebou. Musím říct, že ze začátku mě ta odlišnost lehce odrazovala a měl jsem co dělat, abych hlavním postavám alespoň trošičku fandil. Postupně jsem jim ale více a více přicházel na chuť a díky neskutečně přirozenému a "realistickému" pojetí příběhu, s decentní mírou fungujícího humoru a výbornou chemií hlavních představitelů (Bradley a Jennifer vynikající), jsem nakonec podlehl a v závěrečné části snímku jsem těm dvoum neskutečně držel palce, aby jim to vyšlo. A ačkoliv někteří mohou namítat, že byl konec možná až moc přeslazený, tak já s ním rozhodně problém nemám a jako takové uspokojení po dosti trnité cestě napříč filmem jsem ho uvítal s otevřenou náručí. Terapie láskou mě tedy velice překvapila a potěšila, ukázala nám zase o trochu odlišnější přístup k jinak už celkem vyčerpanému žánru a tudíž nemám problém s udělením 80%.

Takhle má přesně vypadat film natočený na motivy seriálu, zkrátka něco, co na první pohled může vypadat jen jako prodloužený díl. První filmový Spongebob se totiž nejenže nese v kompletně stejném duchu, jako ten seriálový, ale zároveň je maximálně narvaný humorem, který je hrozně šílený, ale zároveň i dost meta a rovněž skrývá spoustu nápaditě a vtipně naanimovaných scének. Zkrátka a dobře výborná komediální šleha, která ani trochu nezestárla a dovedu si představit, že bych si ji dal ještě několikrát. 80%