Mkartaylas56

Takové zklamání jsem opravdu nečekal. Od dobré adaptace většinou očekávám to, že i když si sem tam něco poupraví, třeba pro potřeby svého média, tak se jí ale stále povede probádat hlavní myšlenky původního díla a to minimálně v podobné síle. A ano, Remarque nasadil skutečně vysokou, takřka nedosažitelnou, laťku, ale vzhledem ke starším adaptacím víme, že alespoň tématické přiblížení možné je. U loňského pokusu mám ale dojem, že se snahy o věrnost předloze vyhodily z okna a přistoupilo se k natočení naprosto generického a zaměnitelného válečného filmu, jenž se drží pouze tradiční antiválečné rétoriky. Skutečně jediná součást filmu, kterou mohu s klidným srdcem pochválit (a to tak, že hodně), jsou technické aspekty, popř. production values. Ať už jde o skvělou kameru, vizuální efekty, vypiplané líčení herců či výpravu, vše je tu odvedeno prakticky na jedničku a jednoduše celý film tak vypadá skvěle. Ovšem po obsahové stránce je z mého pohledu film absolutně prázdný a to skutečně nechci od filmu nesoucí název "Na západní frontě klid". Protiválečná nálada filmu je od začátku přítomná, ovšem jde o něco, co jsme už viděli nespočetněkrát a často mnohem lépe. Z mého pohledu hlavní téma knihy, tedy, skrze osobní příběhy, vykreslení vzniku ztracené generace tu je rovněž silně okrajové. Osobní přístup tu navíc prakticky úplně chybí a v tom vidím hlavní nedostatek filmu. Postavy jsou tu jen typickými strnulými figurkami, ke kterým si divák nemá šanci vytvořit potřebný vztah a mně tak byl každý jednotlivec, včetně hlavního hrdiny, úplně ukradený. Není tedy divu, že jsem v průběhu celého filmu necítil žádné větší emoce, což ale nedávám za vinu jenom špatné práci s postavami, ale i obecné dramaturgické práci. Během stopáže se xkrát nesmyslně přesuneme v čase, čímž se divákovi postavy ještě více vzdálí a navíc, paralelně s příběhem Paula a jeho přátel, sledujeme dění mimo bojiště, kdy se vyjednává o míru. Za mě vzhledem k myšlenkám knihy absolutně nepodstatná věc, která jen více a více nořila film do průměrných vod a zjednodušovala celý děj tak, aby si jej užil i (s prominutím) úplný hlupák. A to ani nezmiňuji spoustu chybějících částí příběhu (především návrat Paula na čas do rodného města), které měly v knize možná vůbec největší sílu, ale tady i přes dlouhou stopáž nedostaly prostor. Zkrátka a dobře mi tento pokus o "trochu jinou" adaptaci vůbec nesedl, přišlo mi, že se z obrovské části minul účinkem a nebýt jeho vysokých kvalit v oblasti produkčních hodnot, tak bych šel s hodnocením ještě o mnoho níž.

Po emocionální stránce extrémně působivé dílo, jehož největší síla tkví v jeho přirozené lidskosti a jenž krásně klame tělem a nabourává očekávání diváka. Na první pohled totiž nový film Darrena Aronofskyho působí jako prvoplánové, sebelítostné drama, nesoucí se v dosti depresivní atmosféře. A ano, depresivní feel alespoň z části má, ovšem to gró spočívá v přesném opaku. Jde o příběh životem zdeptaného člověka, který své úzkostné stavy řeší nepřiměřeně velkou konzumací jídla a zákonitě tak vypadá sám o sobě dost odpudivě (v některých scénách diváka režisér v této odpudivosti dokáže nemilosrdně vykoupat). Ovšem uvnitř, pod hromadou tuku, se jedná o vysoce optimistického člověka, jenž za každé okolnosti vidí v ostatních dobro. Díky tomu si učitel angličtiny Charlie k divákovi postupně nachází cestu a od prvotního šoku jsem si minimálně já osobně prošel cestu, na jejímž konci mi na jeho osudu záleželo mnohem více, než jsem zprvu očekával. Velice mě potěšilo, že i skrze to, že jde o skutečný příběh, tak je Charlie jako postava "nečernobílý" a že na jednu stranu mnoho ran utržil, avšak některé i sám ve svém životě rozdal a ve filmu je tak krásně popisován tento rozkol, jenž ho obrovskou měrou polidšťuje. Mimo příběh tohoto filmu, jako takového, mě ovšem zajímal i příběh hlavního představitele, Brendana Frasera, který má ve finále mnoho společného s hlavní postavou Charliem a díky tomu na mě jeho obsazení působilo v ještě silnější rovině, než by tomu bylo jindy. Každopádně i bez této okolnosti musím Brendanův výkon extrémně pochválit, protože ať už za pomoci výrazů, tak i pomocí "fyzického" herectví, kdy musel divákům prodat fakt, že hraje 300 kilového chlapa, tak na oba pády podal fenomenální výkon, kterým si po právu znovu otevírá dveře mezi hereckou elitu a já mu z celého srdce přeji toho oscara. A stejně tak přeji i samotnému filmu Velryba jen a jen to nejlepší, protože svou skvělou režií, hereckými výkony či poselstvím, jaké předává, mi zajistil emoční zážitek tak silný, jaký jsem už dlouhou dobu neměl a vysoké hodnocení je tak naprostou samozřejmostí.

Doposavadní vrchol seriálu. Perfektní ukázka toho, když se za pomoci vynikající scénáristiky, dohledu autora předlohy a možnostem filmového média vytvoří skvostná adaptace, nabízející alternativní průběh příběhu, jenž naprosto respektuje původní hru, ale zároveň ji rozšiřuje o širší souvislosti, které z mého pohledu ještě mírně převyšují původní zážitek ze hry. Prostě perfektně zužitkovaný prostor posledních dvou epizod, který mě emocionálně položil a já se jen tetelím blahem, že se tahle adaptace (zatím) nadmíru povedla.

Pěkný a milý film, který je mi velmi sympatický svou určitou dávkou minimalismu i přes obrovskou mediální pozornost, která z něj dělala největší film posledních let. Opravdu nejde o takovou (revoluční) filmovou událost, spíše jde o velmi poctivě natočený, vysoce kvalitně zahraný a po většinu času i sakra příjemný výlet do minulosti k našemu nejslavnějšímu sportovci, který si až tak nezakládá na co nejvelkolepějších scénách, ale spíše Emila Zátopka vyobrazuje z té civilnější stránky. Plus k tomu kromě očekávaného lineárního příběhu o tom, jak se vypracoval, nabízí i nemalou porci scén z "budoucnosti", které ale mají stejnou, ba možná místy ještě větší sílu a jsem tak rád, že se David Ondříček vyvaroval pouhému převyprávění životního příběhu a místo toho ukázal, že i s civilnějším pojetím je schopen v divákovi vyvolat silné emoce. Za mě tedy příjemné pokoukání!

Bál jsem se většího průšvihu. Ovšem že bych byl nakonec překvapen, to také říct nemůžu. Druhý Black Panther byl už od raných fází očividně a pochopitelně přepisován, aby se Marvel řádně rozloučil s Chadwickem Bosemanem a ačkoliv je to loučení emotivní, tak to samotný film lehce táhne ke dnu. Píšu především o prvních 45 minutách, které se naplno zabývají důsledky králova úmrtí a bohužel to úplně nefunguje. Pomalejší tempo tu je samozřejmě oproti typickým marvelovkám osvěžující, ale zároveň nepřináší nic moc navíc k zápletce a působí tak spíše nudně a zbytečně. Obzvlášť proto, že od momentu, kdy se dostáváme do říše Talukan a nahlížíme zblízka na nováčka Namora, tak to automaticky dostává potřebnou šťávu a já se konečně začal bavit. Jde o dalšího z řady těch povedenějších záporáků, protože tu má celkem velký prostor, je dostatečně prokreslen a má jasné motivace ke svým činům, podobně jako rovněž skvělý Killmonger z jedničky. Na opačné straně barikády to bohužel malinko skřípalo. Dlouhou dobu tu totiž prakticky nemáme hlavní postavu, která by svým charakterem táhla děj. Shuri je tu většinu stopáže stále tou vedlejší postavou z předešlých filmů, i když alespoň v pár momentech ukáže svůj potenciál. Mnohem víc to tím pádem táhne Ramunda a její představitelka, jenž tu po herecké stránce skutečně patří mezi to nejlepší. Nově příchozí Riri Williams mě taky příliš nenadchla a obávám se, že po čase na ni zapomenu podobě, jako na Americu Chavez. Abych se ještě vrátil ke příběhu, tak jak jsem psal, cca od půlky už to nabere potřebnou šťávu a ačkoliv je tu opět typicky digitální bordel na konci a schématicky podobná struktura zbytku filmu, jako u každé druhé marvelovky, tak v kontrastu s úvodem filmu jsem si to nakonec dokázal v rámci možností užít. Řekl bych tedy, že na lehounký nadprůměr Wakanda Forever nakonec dosáhla, ale přeci jen doufám, že příště už to bude vyváženější mix.

Po příchodu z kina jsem lehce na vážkách. Ve Vílách z Inisherinu najdeme věci, co jsou pro tvorbu M. McDonagha typické. Především kvalitní scénář, který může na první pohled působit banálně a obyčejně, ale přesto má v sobě spoustu pravd o přátelství, pěknou paralelu s občanskou válkou v tehdejším Irsku nebo fungující postavy, kterých je tu sice pomálu, ale k filmu to jednoduše sedí. Máme tu velmi kvalitní herecké výkony, dokonce je považuji za jeden ze stěžejních pilířů celého díla. Rovněž zasazení a prostředí, kde se příběh odehrává, tedy Irský venkov, je nádherné a vizuálně je to zkrátka pastva pro oči. Jenom mi tentokrát příliš nesedl Martinův silně divadelní styl. Ono v něm je určité kouzlo a to, jak dokáže napsat konverzace mezi postavami je obdivuhodné, ale k tomu, aby mi zajistil výjimečný filmový zážitek, jako třeba v jeho předešlých Třech billboardech to nestačilo. Stejně tak jsem ohledně zápletky očekával, že se ještě trochu zkomplikuje, případně že nabere trošičku jiný směr. Nechci aby to teď vypadalo, že bych se u filmu nebavil, to určitě ne, jen na mě v konečném důsledku zapůsobil mnohem sušším dojmem, než bych si přál. I přes to ve mě ale převažují pozitiva a jednoznačně jde o nadprůměrné drama, kterému minimálně v hereckých či v těch scénáristických kategoriích s klidným srdcem budu přát úspěch. Jen jsem měl po předchozí zkušenosti s Martinem McDonaghem poněkud větší očekávání.

Osobně jsem si za tím stál už delší dobu, avšak po shlédnutí Babylonu mě Damien Chazelle naprosto suverénně utvrdil v tom, že v současnosti v Hollywoodu neexistuje mnoho lepších tvůrců, než on. Babylon je totiž neskutečně vyspělý a kompaktní kousek, ve kterém Chazelle předvádí neuvěřitelný režijní um. Opravdu jsem už dlouho neviděl film s tak extrémně bohatými a zábavnými scénami, protože ať už bombastický, opulentní a šílený úvod, osobnější a na postavy se více zaměřující prostřední část anebo nečekaně temná a až taková Tarantinovská závěrečná část, tak všechny fungují jako pospolitý celek výborně a hned u několika pasáží jsem se podivoval, jak to ten Damien sakra zvládl. K tomu navíc na jedničku fungují i zbylé technické prvky, jako geniální hudební podkres, vynikající kamera a střih, obecně krásné vizuální zpracování, skvělá výprava, kostýmy a tak dále. Herecké obsazení také velmi potěšilo, především zajímavý nováček Diego Calva a Margot Robbie, která nejen že tu skvěle vypadá, ale také to byl z její strany výborný výkon, ne-li její nejlepší. A navíc nad rámec všeho Damien Chazelle skrze celou stopáž nevybočuje z tématu filmu, což je jakési vyjádření k filmovému průmyslu a skvěle tu i za pomoci dramaturgie vyvažuje obě strany mince. A to jak vzdání pocty tomuto kulturnímu odvětví, tak i naopak nastavení určitého zrcadla, kdy se nebojí i celkem ostře Hollywood a takovou tu bohatou smetánku mezi filmaři kritizovat. Pokud by ale téma filmu někomu přesto unikalo, tak v úplném závěru dojde k určitému shrnutí této nálady a to tak dokonalým a působivým způsobem, že by pro tento už tak fantastický snímek nemohla připadnout lepší tečka. Zkrátka hned na úvod roku 2023 se mi dostavila neuvěřitelná pecka jménem Babylon, která bude pro mě bezesporu v prosinci jasný adept na film roku a mnohokrát zmiňovaný Damien Chazelle mi znova dokazuje, že je to naprostý génius a mistrovský režisér.

Jednoznačně nejoriginálnější film letoška, jenž je naprosto neuvěřitelnou směsicí žánrů, jaká nemá obdoby a který je prostě zapotřebí vidět pro pochopení té geniality. Najdete v něm dokonale natočenou akci, ze které neustále srší nápady takovou rychlosti, že ani nestíháte vše vnímat. Stejně tak je tu část komediální, která také patří mezi to nejvtipnější, co jsme letos mohli vidět. Samotná zápletka zahrnující dnes hojně rozšířený koncept multi-vesmírů je také naprosto šílená, leč stále dost dobře promyšlená a například takový Marvel by se mohl v lecčems učit. No a přes to všechno jde ve své podstatě o osobní příběh matky a dcery, kde každá má své určité vnitřní démony a především jejich problematický vztah plný neporozumění je centrem dění filmu. V případě hlubšího rozboru bych musel zacházet do spoilerů a tak jen napíšu, že Everything Everywhere All at Once je naprosto boží peckou, velký kandidát na film roku a opravdu doufám, že v oscarové sezóně neprojde bez povšimnutí a že tak tvůrčí duo, co za ním stojí, případně i herci (fenomenální Michelle Yeoh či Ke Huy Quan) a všichni ostatní, dostanou zasloužený credit.

Ron Howard ty životopisy prostě umí jako nikdo jiný a s filmem 13 životů nám přinesl silný a emotivní zážitek, jenž u něj naposledy pamatuji u Rivalů. Moc se mi líbilo, že byly veškeré scény natočeny naprosto realisticky a uvěřitelně, což pomohlo k velké intenzitě jednotlivých okamžiků a místy jsem dokonce dostával lehký pocit klaustrofobie, ačkoliv jí netrpím. Stejně tak je skvělé, že ve filmu nenajdeme zbytečné a na sílu tlačené ždímání emocí. V tomto si zachovává dost civilní a přirozenou podobu a za mě to naopak bylo jedině k užitku, leč je snímek samosebou i přes to z pochopitelných důvodu zdramatizován oproti reálnému zásahu. Pro své rovněž civilní a vysoce přesvědčivé výkony je třeba pochválit i cast, kde krom ostatních minimálně Colin Farell a Viggo Mortensen jsou mými velkými oblíbenci a jsem tudíž rád, že mě mohli uhranout dalším výborným představením. No a v závěru, vlastně tak trochu mimo samotný film, mě ohromilo, co ti skuteční zachránci museli vynaložit za úsilí, prostě smekám. A Ronu Howardovy takto mohu vyseknout pochvalu, protože jsem ho poslední léta už trochu odepisoval, ale on mi tímhle parádním kouskem ukázal, že to v sobě stále má.

Svým způsobem nádherně obyčejný příběh, který ovšem zachycuje tolik emocí a témat, že mě po zásluze rozložil. Všechny dialogy a celkově scénář je skvěle promyšlený a Joachim Trier skrze něj ukazuje obrovský cit pro emoce, které jsou tu velice příjemně dávkovány. Fungují také hlavně proto, že je nám vyprávěn prostý příběh ze života, se kterým se spousta diváků může perfektně ztotožnit. Hlavní hrdinka v něm neustále hledá sebe sama a často si není jistá tím, co chce od života ve chvíli, kdy mnozí lidé v jejím okolí už mají jasno. A to je jen jedna část toho množství zahrnutých témat, kdy se ovšem každé vhodně doplňuje a nepřekáží si, díky čemuž je konec snímku velmi uspokojivý. Zároveň celkový dojem podpořily i vynikající herecké výkony, především hlavní herečky, a rovněž taky lehce nenápadná, ovšem perfektně sedící hudba. Jak jsem psal na začátku, filmu se podařilo mě emocionálně rozložit a to je asi ta nejlepší pochvala pro tvůrce, jaká může být. Zkrátka další skvělý počin skandinávské kinematografie, který plně doporučuji.