Mkartaylas56

Ron Howard ty životopisy prostě umí jako nikdo jiný a s filmem 13 životů nám přinesl silný a emotivní zážitek, jenž u něj naposledy pamatuji u Rivalů. Moc se mi líbilo, že byly veškeré scény natočeny naprosto realisticky a uvěřitelně, což pomohlo k velké intenzitě jednotlivých okamžiků a místy jsem dokonce dostával lehký pocit klaustrofobie, ačkoliv jí netrpím. Stejně tak je skvělé, že ve filmu nenajdeme zbytečné a na sílu tlačené ždímání emocí. V tomto si zachovává dost civilní a přirozenou podobu a za mě to naopak bylo jedině k užitku, leč je snímek samosebou i přes to z pochopitelných důvodu zdramatizován oproti reálnému zásahu. Pro své rovněž civilní a vysoce přesvědčivé výkony je třeba pochválit i cast, kde krom ostatních minimálně Colin Farell a Viggo Mortensen jsou mými velkými oblíbenci a jsem tudíž rád, že mě mohli uhranout dalším výborným představením. No a v závěru, vlastně tak trochu mimo samotný film, mě ohromilo, co ti skuteční zachránci museli vynaložit za úsilí, prostě smekám. A Ronu Howardovy takto mohu vyseknout pochvalu, protože jsem ho poslední léta už trochu odepisoval, ale on mi tímhle parádním kouskem ukázal, že to v sobě stále má.

Svým způsobem nádherně obyčejný příběh, který ovšem zachycuje tolik emocí a témat, že mě po zásluze rozložil. Všechny dialogy a celkově scénář je skvěle promyšlený a Joachim Trier skrze něj ukazuje obrovský cit pro emoce, které jsou tu velice příjemně dávkovány. Fungují také hlavně proto, že je nám vyprávěn prostý příběh ze života, se kterým se spousta diváků může perfektně ztotožnit. Hlavní hrdinka v něm neustále hledá sebe sama a často si není jistá tím, co chce od života ve chvíli, kdy mnozí lidé v jejím okolí už mají jasno. A to je jen jedna část toho množství zahrnutých témat, kdy se ovšem každé vhodně doplňuje a nepřekáží si, díky čemuž je konec snímku velmi uspokojivý. Zároveň celkový dojem podpořily i vynikající herecké výkony, především hlavní herečky, a rovněž taky lehce nenápadná, ovšem perfektně sedící hudba. Jak jsem psal na začátku, filmu se podařilo mě emocionálně rozložit a to je asi ta nejlepší pochvala pro tvůrce, jaká může být. Zkrátka další skvělý počin skandinávské kinematografie, který plně doporučuji.

Naprosto čirá esence blockbusterové tvorby. James Cameron ukazuje, kdo je této tvorby pán a přivádí nás zpět na Pandoru v tak opojném stylu, že jsem místy nevěřil vlastním očím. Někteří mohou namítat, že je to opět vesměs jednoduchý velkofilm, ovšem to je naprosto liché. Protože je rozdíl, když se takovýto film natočí poctivě a je následně funkční, což tento splňuje na jedničku. Nabízí jak explorativní či přímo dokumentaristické pasáže, kde se nám odkrývá další, především podvodní, část krásné pandorské přírody, tak i část akční, která je tu opět naprosto epická. Celé vizuální zpracování je dle očekávání dechberoucí a já jednoduše žasnu nad množstvím práce, co snímku předcházela. Příběhově tu lze najít mnoho podobností s jedničkou, avšak mnoho věcí je tu také nových. Především téma rodiny je tu velmi silně akcentované a pro diváka zajišťuje asi největší množství emocí. V návaznosti na to lze pochválit práci s postavami, které jsou sice vcelku klišovité, ale skvěle fungují a snadno si je divák zapamatuje a oblíbí. Rovněž notný akcent je kladen na environmentalismus, což známe už z prvního Avatara, a i zde jde o silný emoční prvek, přizpůsobený novému vodnímu prostředí. To je naprosto nádherně zpracováno, ale tím bych se vracel k vizuálu. Určitě mám i nějaké výtky, kde bych zmínil třeba občasné nelogické chování postav, do očí bijící klišé či scénář, který (jak jsem psal) je funkční, avšak po 13 letech vývoje jsem v něj vkládal trošičku větší naděje. Obecně jde ovšem o pohlcující, emocemi nabitý zážitek, po kterém vzrostl můj zájem o další pokračování. James Cameron v něm prokazuje své obrovské režijní kvality a kompletně nakopává zadek současným, především komiksovým, velkofilmům. Zkrátka poklona a ti co stále váhají s návštěvou kina, tak by měli ihned pádit do nejbližšího kinosálu, protože jde o obrovskou filmovou událost a kdekoliv jinde by to ani zdaleka nebyl tak krásný zážitek.

Velmi dobře natočená, zahraná (vynikající Ralph Fiennes!) a hlavně napsaná chuťovka, která umí být velice nepříjemná na sledování, zároveň dokáže rozesmát svým černým humorem a k tomu všemu velice chytře a účinně sděluje, skrze celkové satirické pojetí, svůj komentář k dnešní společnosti a rozhodně tedy nejde o jednoduchý thriller, jaký jsem očekával. Bavil jsem se a jen je škoda, vzhledem k letošní filmové nabídce, že snímku trochu ubližuje konkurence v podobě Trojúhelníku smutku, který sděluje podobné myšlenky, ovšem ještě rafinovaněji a účinněji. Každopádně The Menu doporučuji, jde o takový letošní hidden gem.

Na závěr roku mi Rian Johnson připravil velké překvapení. I když se mi Na nože před lety líbilo (a po opětovném shlédnutí ještě mírně stouplo), tak jsem podobně velký úspěch u druhého dílu neočekával a příliš jsem se o něj ani nezajímal. Ovšem navzdory očekáváním a poněkud vlažnému přijetí od veřejnosti se mé obavy dočista rozplynuly a já si návrat to téhle, dnes již, frančízy plně vychutnal. Johnson tentokrát snímek koncipoval více do klasického detektivního stylu alá A. Christie, ale třeba oproti filmům Kennetha Branagha z posledních let působí svěžím a moderním dojmem. Zároveň jde ale stejně jako u Knives out o něco jiného, překvapivého, než na co jsme u těch vyloženě klasických detektivních příběhů zvyklí. Je vcelku energický a má klasicky spoustu zvratů, které jsou ovšem podobně jako u jeho předchůdce uvěřitelné a chytré. Obecně z pohledu scénáře jde opět o naprostou lahůdku, kde si Rian úspěšně hraje s divákem, je nepředvídatelný a určitě je tak tím nejlepším, co film nabízí. Tentokráte skutečně v té ústřední roli se vrací Benoit Blanc hraný Danielem Craigem, který mě tu bavil v každičké scéně a bez problémů táhne celý film. Když se nad tím zamýšlím, tak jde možná i o jednu z nejzábavnějších filmových postav za poslední dobu. Co by se asi dalo vytknout, tak to ostatní postavy. Sice je tu opět parádní obsazení plné hvězd, ale řekl bych že malinko zaostávají za rodinkou z prvního dílu, která měla tu chemii o něco lepší a byla zkrátka výraznější. I přes to jsem si ale i tuhle partu užíval a jako takové skoro až karikaturní postavy velice přispívaly absurdnímu humoru a náladě celého snímku. Opravdu je to celé pojaté s určitou nadsázkou, takže o humor tu nouze není. Jelikož se z amerického podzimního venkova přesouváme do sluncem zalitého ostrova v Řecku, tak i po vizuální stránce jde o změnu a kouká se na to prostě hezky. A celkově se filmu daří, skrze zábavný scénář a veškerá zmíněná pozitiva, držet parádní tempo a i když nejde o zrovna krátký film, tak mi utekl jako voda. Takže za mě je Glass Onion nečekané překvapení, které kupodivu dokonce lehce překonává svého předchůdce a mrzí mě, že je od něj v hodnocení až tak procentuálně vzdáleno.

Další beznadějný projekt z tohoto rádoby universa. Sice mě Morbius "bavil" o chlup více, než druhý Venom, avšak v tomto případě rozhodně nejde o kompliment. Jde o naprosto zaměnitelný film se silně neoriginálním zpracováním. Scénář místy působí jako kdyby byl vytažený z popelnice, je silně zkratkovitý a opět se potvrzuje, že s velmi krátkou stopáží nepřichází svižnější a zábavnější podívaná. Jared Leto si tu v hlavní roli taktéž vybral poněkud slabší chvilku a pokud se Sony upsal na více filmů, tak ho upřímně lituji. Jediný Matt Smith si tady svoji roli viditelně užívá, i když jeho postava stála víceméně za nic. Obecně příběh těchto dvou postav vyzněl totálně do prázdna, ačkoliv to ze začátku mělo celkem slibný, alespoň průměrný, rozjezd. A stejně jako ve Venomovi tu máme k vidění ošklivou digitální akci, během které kolikrát ani není možné cokoliv vidět a i přes větší brutalitu a snahu o originální pojetí, vůbec nedopadla dobře. Jedna z mála věcí, které kvituji, je relativně vážné pojetí a výrazně snížený počet vtípků a "cool" hlášek, opět oproti černému symbiontovi, což z Morbia dělá "pouze" nudný film, i když to mohl být nudný film, který mě zároveň štve. Takže nakonec nevím, jestli mluvit o vyloženém zklamání, vzhledem k nulovým očekáváním, ale každopádně jde o silně podprůměrnou komiksovku a jistým zvráceným způsobem jsem zvědav, kam až to se svým filmovým vesmírem a plány na Sinnister Six Sony dotáhne. Bude to bizár.

Naprosto parádní legendární akčňák, který je i po několika zhlédnutích napínavý jako kšandy a vlastně mě ani nenapadá, jestli mu něco chybí. Ať už během svátku vánočních, či kdykoliv jindy jde zkrátka o kousek, se kterým prostě nemůžete šlápnout vedle.

Jeden z nejlepších rodinných filmů a zároveň obrovská vánoční klasika, které nechybí obrovská hravost, nápady, Williamsova ikonická hudba a ani ta správná vánoční atmosféra. Jednoduše by to nebyly ty správné Vánoce, kdybych během nich neslyšel alespoň jednou větu: Harry, jdu do baráku!

Miluju one-take filmy a Bod varu je dalším skvělým přírůstkem tohoto typu. Kamera je tu bravurní a dokonale sedí do hektické atmosféry na maximum vytížené restaurace, která by z každého člověka z fleku udělala cholerika. Herecké výkony jsou tu taktéž on point a extrémně dodávají na autenticitě. Navrch všeho jsou nám ve scénáři prezentovány i různé menší "příběhy", byť třeba jen několikaminutové, určitých postav, včetně hlavní postavy Andyho a rovněž padají na úrodnou půdu. Celkově jde o vysoce autentický a intenzivní zážitek, který bude bavit každého, snad až na začínající v oboru, pro ty půjde spíše (s nadsázkou) o horor.

Nejsem dodnes znalý filmografie Guillerma del Torra, takže nemám úplně s čím srovnávat, ale safra, tohle bylo něco! Obzvláště v kontrastu s nedávným Disneyho live-action remakem, ze kterého se vyklubal plochý a čistě na objednávku natočený paskvil, Guillermova verze vyčnívá jak to jenom jde a hned na první pohled z ní čiší obrovská péče. Stop-motion animace je tu skutečně nádherná a po vizuální stránce jde snad o jeden z nejnápaditějších animáků, co jsem za poslední dobu viděl. Je v něm i díky kapku odlišnému zasazení až nečekané množství témat, jako válka a fašismus, doplněné o řešení osobní ztráty, o smrti, ale také pro příběh Pinocchia typický vztah mezi otcem a synem. A ačkoliv některé mají méně prostoru, než jiné, tak přesto už jenom proto, že se do nich tvůrci odhodlali pustit v rámci tohoto žánru je chvályhodné a také dost osvěžující. A skutečně se s nimi jde až na dřeň, takže ačkoliv jde stále o pohádku, s poutavou animací a pěknými písničkami, tak si z něj přeci jen o něco více odnesou starší diváci. To možná pro některé diváky může být nevýhodou, ovšem pro ně je tu stále ten původní animák, který to kloubí o trošičku lépe a pro mě a věřím, že i pro spoustu dalších tu je právě tato verze, která si jde svou vlastní cestou a mě je to set sakra sympatické. Velká paráda!