tahit

Kdo jiný by měl filmově ztvárnit lépe film „Obsluhoval jsem anglického krále“, než Jiří Menzl, jeho předešlá úspěšná tvorba hrabalovských titulů, a také přátelství k tvůrci příběhu, je k tomu přímo předurčovala. Hrabal byl vždy velmi žádaný. Jeho knihy, svého času, byli oblíbeným tématem v totalitním čase české literatury, a kdo neviděl Slavnosti sněženek, Skřivánci na niti či Oscarové Ostře sledované vlaky, byl považován za kulturního neznaboha. Oscarový režisér Československého filmu, Jiří Menzel se pokusil natočit stěžejní dílo Bohumila Hrabala, vyprávěné retrospektivní vzpomínky chudého pikolíka, který na sklonku svého času, hledá v paměti utkvělé příhody, které prožil v třicátých letech. Film má méně dobrých momentů ve srovnání z předešlé tvorby Jiřího Menzla, ale taky dost únavných scén, které tam být nemuseli. Film ke konci už ztrácí kouzlo, umělecká gradace tam není. Filmu by více prospělo méně okázalosti, ale více filmařské poezie v hrabalovském duchu, která byla v dřívějších filmech toliko prezentována a divákem žádaná.

Scénář filmu je skvěle napsaný, perfektní herecké obsazení, hovoří za vše. Postava Jeana Valjeana v podání legendárního herce Jeana Gabina v hlavní roli je pro mě nezapomenutelná, byť mu tato role nezískala mezinárodní věhlas, ale to nic nemění na tom, že byl film u nás divácky úspěšný, hrál se snad ve všech kinech v Československu. Také obsazení vedlejší role velké herečky malých rolí „Silvie Monfort v Eponine bylo velmi zajímavé. Pro historické velkofilmy mám slabost, určitě “Bídníci“ v historickém dramatu z doby Francouzské revoluce. potěší všechny, kdo mají v oblibě francouzskou kinematografii šedesátých let. Tedy závěrem dodám, je to dobře udělaný film, kterému ani dnešní čas neublížil.

Smrt Diany, princezny z Walesu nastavuje bolestně tvář královské rodině, film především ukazuje, jak zásadně media ovlivnily chování královské rodiny, přesto si myslím, že to nemá žádný vliv na oblibu královny, časté hypotetické hlouposti, které píše bulvární tisk, tvrdí, že královská rodina si nepřála, aby se princezna vdala za muslima, a tak je oba nechala zavraždit, je vhodná spíše pro čtenáře, který vyhledávají spíš bulvární tisk, než seriózní fakta. Myslím si, že film nahlédl do života monarchie a každý má možnost to posoudit. Nejvíce zajímavou částí příběhu, byl pro mě začínající vztah, který počal v tomto čase královské rodiny mezi ministerským předsedou a královnou. To maličko změnilo můj pohled na Tony Blaira. Zaujala mě taky scéna, kdy děvčátko v davu daruje královně kytku, která to přijala s elegancí jí vlastní.

Film není určitě pro pobavení, ale hlavně je poučný. Je nafilmován podle vzpomínek Artura Londona politického komunistického funkcionáře, diplomata a rudého publicisty, který se především vlastním idealistickým přičiněním, dostal do soukolí obludného mechanismu vykonstruovaných politických obvinění režimu. Zakázanou knihu „Doznání“ jsem za totality přečetl za dva večery, film sám o sobě, mě už tak nebral. Komunistický systém uměl přinutit surovostí a bestialitou skoro každého přiznat se ke lžím. Dokonce ve své zrůdnosti vězni o sobě mluví, (jsem hajzl a zrádce dělnické třídy) a podobné perly. Nejhorší a nejsmutnější na této době je, že bylo u nás v Československu vyneseno víc rozsudků smrti, než ve všech sousedských komunistických státu dohromady. Československý komunisti prostě chtěli být papežtější než papež. Artur London po odpykání trestu a následném propuštění sice kritizoval ve Francii praktiky komunismu, ale úplně se zcela nevymanil z myšlenek socialismu. Doufám a myslím, že už se nevrátí zlatá éra Sovětské demokracie. Je neuvěřitelné, že i dnes jsou lidé, kteří by komunismus znova volili. Zaplať pánbůh aspoň za film, který slouží jako dostatečný důkaz doby.

Předloha historického příběhu Markéta Lazarová od Vančury, byla určitě hodně obtížně filmovatelná, než se na první pohled zdálo. Je to něco mezi básní a baladickou prózou, Vlačilovi se podařilo nevšedním způsobem ztvárnit historickou fresku. Životní tvrdý boj Markéty je líčen v těžkých, drsně sugestivních černobílých obrazech středověku. Opravdu velice působivé filmové zpracování, určitě to vyžaduje hodně přemýšlet, ale tenhle film stoji za zhlédnutí. Ostatně Markéta Lazarová nebyla marně nejdražším filmem 60. let v tehdejším Československu

Úsměvná komedie, která je produktem doby. České komedie po převratném roce dne 17. listopadu 1989 jsou zcela jiného rázu než za komunismu. Situační filmový humor má zcela novou příchuť a netrápí se aspiracemi na velké umění. Filmová karikatura Bolka Polívky ukazuje nádherně absurdní náhodu materiálního štěstí. Chytilová má zvláštní smysl pro humor odkoukaný skutečnostmi. Není smyslem těchto řádek hodnotit děj, ale podstatné je to, že tam byli taškařice, které mě opravdu pobavili a kterým jsem se zasmál. Určitě jsem neočekával rádoby akademickou tvorbu vtipu, které se vykalkulovaně valí z většiny současných komedií.

Příběh je obdařen vzácnou kombinací vlastností pocitů a vztahu založených na přátelství, kde faktický dobrý přítel pochopí, že nesmí opustit trpícího přítele, který byl, poznamenám ztrátou rodiny zákeřným teroristickým útokem z 11. září 2001. Děj příběhu je příjemným obrazem dobrého kamarádství, který mě fakticky oslovil. Vše je zahráno velice realisticky a vsazené do reálné doby s její aktuální atmosférou. Použiji citát, nevím od koho je, ale je dokonale vystižný. Chovejme se ke svým přátelům tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám.

.González Iñárritu filmuje velice chytře, nutí přemýšlet nad tím, co bude dál? V emocionálně hraném ději příběhů o tom, že život je nekonečným pásmem závislosti na shodě náhod. Osudový propletenec zpočátku zdánlivě nesouvisejících postav ukazuje, že tyhle události spolu hodně souvisí. Také se hodně podepsal na filmu scénárista Guillerma Arriaga. Závěr filmu naprosto působí kontrastně a sugestivně.

Přiznám se předem, že mě tento film vyloženě neoslovil, spíš běžný než výrazně dobrý film, který je postavený především na kvalitním výkonu osobnosti Meryl Streep kterou políbila divadelní múza, bez ní by to především komerčně nefungovalo a těžko by se asi prosadil.

Pro koho je Nabokov oblíbeným spisovatelem, tak jistě si tuto knihu nenechal ujít, která právem patří do vínku klasické literatury. Bohužel film je trošku o něčem jiném, ale tím rozhodně nechci říci, že film je špatný, naopak, ale jednoduše nedosáhl Adrian Lyne filmového souznění s románovou předlohou.