Faustka

Vskutku bláznivá komedie, kde se Marcello Mastroianni jako gangster Charlie „Límeček“ s žádnou ženou příliš nemaže, facky lítají a prostitutka Pupa v podání Sophie Loren to mnohokrát pocítí na své krásné tvářičce. Ovšem ta holka se jen tak nevzdává. „Znáte to. Holka se ráno vzbudí a řekne si: Bude ze mě děvka. Je to něco jako poslání.“ Z úst Sophie Loren, to zní skoro jako úryvek z díla Williama Shakespeara. Pierre Brice se jako policista snaží a závěrečná automobilová honička ukáže jeho buldočí vytrvalost. Tetička komisaře Lambelliho mi svým naturelem připomínala všetečnou Marii Rosůlkovou, která taky ve spoustě menších rolí s oblibou fušovala kriminalistům do řemesla. A soucítila jsem s jejím: „Taky to mám těžké. Člověk dřív zemře, než se dočká nějaké penze.“ Zaujal i výslech uklízečky nad tělem zavražděné, který mnoho zásadního do případu nevnesl, ale pobavil. „Já nic nevím, já nic nevím. Jen uklízím a o nic se nestarám.“

Seržant říční policie mi byl sympatický a žraločí samici taky, proto ho nesežrala. Znečištění moře mě zneklidnilo, filmaři tam očividně navezli obsah všech skládek z Paříže i širokého okolí. A udivilo mě, že v zaplavených pařížských katakombách má voda větší hloubku než zdolával Jean Reno v Magické hlubině. Pak je jasné, že stačilo pár beden dynamitu a z Paříže byla Atlantida. Katastrofa! Ještě že už jsem Paříž před lety zavčasu navštívila. Ale tenhle výlet s Xavierem Gensem byl až příliš chaotický. A finální červeně znázorněné rozlézání žraločího potěru po celém světě a všemožných řekách mě nechalo v klidu, protože jsem si všimla, že Čechy to úplně vynechalo.

A pak že jsou dostihy nuda. V italském provedení ani náhodou. Sázení na koníčky může být i velká zábava. Paňák (seladon s vybroušeným úsměvem modelky), Pomajz (užvaněný „odborník na tipy“, věčně s cigárem v hubě) a Felice (tak trochu do počtu) jakoby říkali: „Království za koně!“ Bohužel žádným královstvím nedisponují. Popravdě většinou nemají v kapse ani liru, ovšem moc je to netrápí a sází a sází. Ona se totiž těch tří vykutálených troubů ta štěstěna přece jen drží.

Před letním horkem se utéct nedá a před přitažlivou sexy svědkyní je to zcela nemožné. Montalbano si ovívá větráčkem orosený obličej, ale moc to nepomáhá. Krev se v něm vaří a vztek narůstá. Snoubenka Livia se plaví po moři s jiným mužem a Salvo žárlí. A když se na scéně objeví rajcovní dvojče zavražděné sestry, tak Salvovi nahromaděné emoce vybuchnou přímo silou činné sopky. No co! Montalbano si přeříká pár Otčenášů a já mu to jako jeho pravověrná fanynka odpustím.

Poslední noc v Soho je film, který diváka zavede do víru šedesátých let v Londýně, kde se snoubí elegance s temnotou. Edgar Wright nám předkládá příběh plný barev, hudby a tajemství, který vás vtáhne do světa, kde se každý detail počítá. Thomasin McKenzie a Anya Taylor-Joy jsou jako Eloise a Sandie dokonalé. Jejich herecké výkony vás pohltí a nepustí. Wrightův film je jako labyrint, ve kterém se snadno ztratíte, ale nechcete najít cestu ven. Je to směsice nostalgie, strachu a obdivu, která vás nutí zamyslet se nad tím, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Poslední noc v Soho je film, který vás donutí přemýšlet, cítit a snít. Je to důkaz, že některé sny se mohou stát nočními můrami, ale i tak stojí za to jít za nimi.

V mnohém nápaditá komedie, ovšem chyběla mi v tom typicky italská expresivní gesta jako „špetka soli,“ „miska vody“ nebo „modlící dlaně.“ To si bohužel režisér Vittorio De Sica nepohlídal. I když jinak se Peter Sellers své role mazaného podfukáře a falešného režiséra s příhodným jménem Federico Fabrizi evokující Federica Felliniho zhostil skvěle.

Hluboce mě to zasáhlo. Když stojíte před takovou krutou diagnózou tváří v tvář, protože Alzheimer postihl někoho z vašich blízkých, je prožitek u tohoto filmu mnohem intenzivnější. Karel Roden nemůže nikdy zklamat a Regina Rázlová podala obdivuhodný výkon. Velká škoda, že nominaci na Českého lva neproměnila.

Tak jsem se spolu s Adaśem prokurwovala až k pěti hvězdičkám. Protože Adaś je velký sympaťák, i přes negativní postoj k životu a nasranost na celý svět. Při jeho běžných denních činnostech jsem se poznávala. Lišíme se vlastně jen v tom, že já už nejsem single a na všechny kokoty se sbíječkou v sedm ráno pod oknem můžeme kurwovat ve dvou. A to je úplně jiný kafe!

Co mi z filmu utkvělo. Společnost prolezlá bídou, buranstvím a alkoholismem. Mozky vymyté propagandou a samohonkou, kyselé okurky v obří sklenici, hraní flašky a ožralé ruské matróny v kombiné válející se po stejně ožralých chlapech v ušmudlaných nátělnících, hrdinné písně znějící z úst bývalých vojáků sovětských armád. V závěru film sklouznul do nabubřelé alegorie. A uťápnutá ženuška s nedoručitelným balíkem pro svého uvězněného manžela jen tak proplouvá dějem a udiveným, nic nechápajícím pohledem kráčí vstříc svému osudu.

Slovy zdravotní sestry Toničky z Básníků: „Musíš Karle, musíš!“ Karel Gott byl výjimečný zpěvák s nezaměnitelným hlasem a svému kumštu i publiku dával srdce. A i když jsem nebyla mistrova skalní fanynka, tak jeho písničky mě provázely celým mým dětstvím. A nejen mě, Goťáka poslouchali i moji rodiče. Tento zdařilý dokument mě dojal a mimochodem, podle mě není zbytečně moc o Ivaně, jak zdejší uživatelé tvrdí. V prvé řadě je o Karlovi Gottovi, osobnosti která se narodí jen jednou za několik generací. Tušila jsem, že bez slz se to neobejde a neobešlo.