Faustka

Velmi sugestivní a smutné. Anthony Hopkins opět dokázal, že je pan herec. Něco podobného zažívám právě teď se svým tatínkem, který se nám v posledních měsících také začal vzdalovat, pečuji o něj jak dokážu nejlépe, ovšem je to náročné, hlavně po psychické stránce. Průběh a záludnost nemoci film vystihl dokonale.

Při scéně na benzínce s kouřícím pumpařem, který tak dlouho ostentativně dával najevo, že ženská za volant nepatří, až mu benzínka vybuchla pod líným zadkem, jsem o Elvíře prohlásila: „To je moje holka!“ Rázná, sebevědomá a s chlapama se nepáře. A umí skvěle vařit. Její večeře, to je magicky kulinářský i hororový zážitek.

Sněžné bratrstvo nemám s čím porovnat, protože původní film Přežít jsem neviděla. Což hodlám v nejbližších dnech napravit. Tvůrci z Uruguaye a Španělska spojili síly aby znovu oživili jednu velkou tragédii. Film má drsnou atmosféru a tváře přeživších jsou realisticky strádající, jen v jednotlivých postavách jsem měla trochu zmatek, jelikož si chlapci byli dost podobní. A až na pár výjimek nikdo nevyčníval z davu.

Arnold Schwarzenegger a Tim Roth možná chodili do stejného předporodního kurzu pro těhulky, ale určitě nepočali stejným způsobem. Zatímco Schwarzenegger se ve filmu Junior nechal oplodnit uměle v nemocnici, takříkajíc ze zkumavky, Roth to zvládnul v domácím prostředí v kuchyni a k „oplodnění“ mu posloužila trouba. Resurrection je těžká noční můra a svým psychologickým přesahem zhmotňuje v divákovi silné a intenzivní pocity. Hlavní hrdinky mi bylo líto. Max Klinger z MASH by na prekérní situaci Maggie použil svou hlášku: „Polovina rodiny mrtvá, druhá těhotná.“

A že se Vlastu Burianovi od huby skutečně prášilo. Tato osmdesát let stará komedie stále šlape naplno a vtipnými scénami jen srší. Ženské postavy sice nedostaly tolik prostoru, ovšem herečtí kolegové se tady doslova vyřádili. Kromě již zmíněného Buriana také Oldřich Nový, Jaroslav Marvan a nezapomenutelný Čeněk Šlégl jako hrabě Kocharowski, po jeho vstupu do už tak  zamotaného děje mi tekly slzy smíchu. Takhle jsem se už dlouho nenařechtala. „Tedy dobře, vyřízeno, k dennímu pořádku.“ 

Esence trapnosti a infantilních rádoby vtipů vyšroubovaná až do naprostého extrému ubohosti. Například Scary Movie scény z Exorcisty taky paroduje, ovšem vtipně a dalo se jim od srdce zasmát. U Bláznivého Leslie Nielsena jsem se střídavě nudila, nasírala nebo mě fackovala hanba. Jednu hvězdu dávám za odvahu Lindy Blair, že do takové slaboduché parodie vůbec vlezla. Měla to zapotřebí? Ne!

Krásný a romantický příběh se může zrodit i bez přítomnosti mužů. A je s podivem, ono to funguje. Céline Sciamma do snímku otiskla pečeť ženství. Portrét dívky v plamenech je film o ženách, jiné podobě lásky a o malířském umění. Kresby provázející děj byly úchvatné. A potěšilo mě obsazení Valerie Golino v roli matky, která prokázala, že není malých rolí. Něžný film, který je už svou podstatou vpravdě ženský.

Vlastimil Harapes nehraje, ale pěkně vypadá. Klára Pollertová s vizáží, že má smrt na jazyku se maskérům povedla. Příběh je citlivě natočený a situace, do které se dostal otec Mileny, byla dramatická a uvěřitelná. Za zmínku stojí také tým lékařů a jejich profesionální nasazení při snaze o záchranu života. A co mě přilákalo před obrazovku? Působivá a dojemná hudba Petra Hapky umocňující sílu příběhu.

Když už apokalypsu zrovna při zasloužené dovolené (tomu říkám pech), tak takovouhle, s bazénem a růžovými plameňáky. A praktickou ukázkou 100+1 důvodů, proč si nikdy nepořizovat elektromobil Tesla… Bum! Tak už 100+2 důvodů, hezky na hromadě. Na rozdíl od jiných mám Julii Roberts ráda a čím je starší, tím je lepší. Reklamní agentku s vypěstovaným odporem k lidem jsem jí věřila. Jsem sice hororová fanynka, ale podobné zhroucení světa bych zažít nechtěla. Film byl hodně sugestivní. A teď jsi jdu pustit poslední díl Přátel. Pro jistotu.

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší.