bratr.Milan

Bohužel jednotlivé součásti filmu nedrží při sobě, je to rozsypané jak skvrny na dalmatinu. Zvuk není dobře přilepený k obrazu, dialogy herců jsou škrobené, je to konglomerát hláškovacích scének, které se ale nikdy nestanou legendárními, protože nejsou na správných místech, nejsou životné, ani správně vypointované. Jenom tak plácají do vody, jsou rozsypané ve scénáři, který moc nefunguje. Herci, dětští i dospělí se nesešli s dialogy i neustále se opakující hudební motiv si jede po vlastní koleji, příběh bloudí. Jednotlivé scénky si můžete pouštět nezávisle na sobě, přehazovat si jejich pořadí a film to nijak zásadně neovlivní a nakonec si pustíte scénku s neckyádou, která se snaží mít nějaký emocionální dopad, ale ten se nedostavuje, dav dospělých a dětských komparzistů jen křičí a skáče před kamerou, jako že se náramně baví. Bohužel jsem celou dobu neustále viděl jen herce a komparzisty na filmovém place. Neměl jsem pocit, že sleduji skutečné osudy živých lidí a to je problém. Film se snaží o atmosféru hravého dětství a nějakou atmosféru má, ale mě neoslovila, byla mi spíš nepříjemná.

Rozmohl se nám takový nešvar, jako houby po dešti rostou v Čechách písničky pro hodně mladé posluchače zpívané v neexistujícím jazyce. Je to něco mezi češtinou a angličtinou. Zpočátku si myslíte, že je to anglicky, pak se zaposloucháte a zjistíte, že je to česky, ale s anglickým přídechem. Pak chvíli posloucháte a poznáváte, že to vlastně česky není. O význam textu ale v těchto skladbách vůbec nejde, hlavně to musí znít cool.

Cavalier převádí v tomto songu spíše svoje svaly a ego než textové nebo hudební nadání. Občas si vyjdu na procházku ze své bubliny a podívám se na filmy nebo klipy, které běžně nesleduji. Dnes to byly tři klipy od filmaře Petra Skočovského. A bohužel tentokrát to není žádná sláva.

„- Přesňééé! Tak jako sorrýý!!! Že mě nebaví to, co děláš! - Reginaldeéé“. - „A. Asi prosťéééé, nestojíme na stejným mosťéééé!!!“ Cool sprostý song pro týnejdžry. Asi chce nahnat vjůs, proto ze začátku stále opakuje jedno sprosté slovo. Nehodnotím, protože bych musel rozšířit počet zdejších odpadů a on to možná Reginald myslí upřímně a snaží se. Já běžně neposlouchám Rap, takže mu nerozumím a nevím, jestli je tento song dobrý nebo ne. Když jsem ale vydržel tuto skladbu, napadlo mě, jestli podle Reginalda nenapsali protagonistu filmu BANGER. Text bangeru „Pozdě“ by tomu rozhodně nasvědčoval. Úplně ho v něm vidím.

Tak tohle je pořádná noční můra. Kdyby Kavka žil v dnešní době, asi by natočil podobný film. Je zkomponovaný jako kvalitní Kavkova povídka. V poslední době jsem viděl více krátkých filmů o cestování časem a časových smyčkách a velmi často se opakují, jsou si podobné. Myslel jsem, že už mě nic v tomto subžánru nepřekvapí. A ejhle, snímku "Copy shop" se to podařilo. Je hraný, ale zároveň animovaný. Nebo lépe řečeno kopírovaný. Cením originální experiment animování pomocí okopírování hraného, musel být velmi pracný a časově náročný. Vypadá, jako by byl natočený zároveň ve dvacátých, padesátých, osmdesátých a nultých (2000) letech.

Toto je velice chvályhodný počin. Seriál o silných australských domorodých ženách, které si prošly velmi těžkými osudy. Každý díl je z jiné historické doby. ____ První epizoda má název „Alinta, the Flame“ - hodnocení: *****   - Děj se odehrává v roce 1824. Chtěl jsem dát 4*, ale tento příběh o prvním bližším setkání australských Aboriginců s bílými muži je tak obyčejný a pravdivý, až to bolí. - Druhý díl má název „Maydina the shadow“ - hodnocení: *** - Po technické stránce je to nic moc. Hudba je špatná, dialogy a herecké výkony také, ale to téma je důležité, násilná kulturní asimilace a pokřesťanštění australských domorodců koncem devatenáctého století. Kdybych nevěděl, že se mnohem horší věci děli ještě před třiceti lety v Kanadě, myslel bych si, že je to přitažené za vlasy. Odebírání dětí domorodým rodičům bylo ve vládních programech až do konce dvacátého století běžnou praxí. Snažili se tím o „dobrý úmysl.“ Když se děti odloučí od rodin a vychová je vláda, tak se přece mnohem lépe asimilují do většinové společnosti. Tisíce současných kanadských indiánů by vám mohli vyprávět, jaká traumata si nesou z dětství, když byli podle vládního programu odebrání od rodin a „vychováváni“ v internátech, kolik si tam užili násilí a sexuálního zneužívání. Poslední takové koncentrační tábory, tedy promiňte, „internáty“ byli v Kanadě uzavřeny v devadesátých letech dvacátého století. Proti státní vládě, která má v řešení domorodé otázky jasno vypadá misijní stanice pokřesťanšťující Aborigince v roce 1895 v Austrálii jako ráj na zemi. Vede ji jedna žena, kterou tu musí poslouchat všichni včetně Boha a vykonávat její rozkazy. Ale státní vláda má s domorodci jiné plány a vládu musí poslouchat nejen Bůh, ale i matka zdejší misie. Nakonec nejvíce trpí ti nejposlednější - domorodá žena Maydina a její dcera. (Seriál ohodnotím celkově, až uvidím všechny epizody)

„Pokud znáš sám sebe, jak to, že se schováváš sám před sebou?“ Ptá se paní režisérka Petra Zlonoga v tomto kraťasu. A je dobře, že se ptá! „Poznej sám sebe“ je základ, to věděli už ve starém Řecku. Bohužel komentář k tomuto krásně animovanému filmu kolem důležité otázky jenom krouží a nedá jasnou odpověď. Snaží se vypadat tajemně. Naštěstí už je odpověď na základní filozofickou otázku dávno známá, na mně už je jenom tuto pravdu přijmout a mnohem důležitější je, jak s ní naložím. Jestli jsem ochoten přijmout její důsledky a jednat podle nich. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že odpověď na otázku poznání sebe sama, bude záhadná, složitá a po mnoha letech hledání těžko dosažitelná,... Není. Odpověď na otázku „kdo jsem já“ je dávno známá. Mnohem moudřejší hlavy než já na ni už dávno přišli, například Sókratés, pisatelé Biblických knih, nebo různí svatí. Kdo jsem já, abych si myslel, že jsem moudřejší než oni a přijdu na něco jiného?! Doufám, že ses na své pouti životem dopídil k odpovědi na otázku, kdo skutečně jsi a snažíš se podle této poznané pravdy žít! Pokud ještě ne, tak co si doteď dělal?! Rychle si najdi ty moudré texty u Platóna, který mluví o svém učiteli Sokratovi, ten ti dokonce i řekne, k čemu tato poznaná pravda vede a co máš dělat. Nebo hledej v Biblických textech, tam také najdeš návody, co dělat s tou na první pohled tíživou pravdou o sobě. Tam najdeš odpověď i ukazatel cesty. V animovaném filmu „One of Many“ odpověď nehledej, je tu jen v lehkém náznaku a nedořečená. A už vůbec tu není řečeno jak s touto pravdou naložit ve svém životě.

„To je ale děsivé,“ řekl jsem, jakmile se na scéně objevila loutková postava. A to jsem ještě netušil, co mě vzápětí čeká. Dvě molitanové hvězdičky dávám za podivný umělohmotný svět doplněný aluminiem. Konec byl možná inspirovaný Švankmajerem.

Dobře se na to dívá i se to poslouchá, ale je to až příliš filozofické a experiment sám pro sebe. Bez vysvětlení si člověk řekne: „To bylo ale pěkné animační cvičení.“ A bylo!

Absolutní mistrovské dílo, vrchol vizuálně myšlenkové kinematografie! Tam, kde na začátku dobrodružství zvaného animovaný film Émile Cohl kreslí na filmový pás své Fantasmagorie (1908) a fantastické obrazy se v podobě hravé grotesky vynořují na světlo ze zákoutí mysli tvůrce, tam se Jacques Drouin o šedesát osm let později ponoří mnohem hlouběji do archetypů, které z hlubin mysli vyplouvají k hladině vědomí a ukazuje nám, jak funguje fantazie a lidská kreativita. Filmový záznam proudu kreativních myšlenek pomocí špendlíků. Špendlíkové plátno se tímto stává mojí nejoblíbenější animační technikou. Hned za ní samozřejmě následuje olejomalba na skle.