bratr.Milan

Animované vystoupení klasického cirkusu bez nějaké příběhové zápletky. V době vzniku to stačilo, byli tehdy cirkusem fascinovaní. Z podprůměru to vytahuje jedině Trnkova osobitá poetika.

Nepovedená, trochu krvavější variace na Karla Zemana. Z jednoduchou zápletkou. V podstatě o ničem. Ale své diváky si to asi najde, Viz zdejší (nad)hodnocení.

Myslel jsem, že to bude větší nostalgie. Jako kluk jsem to zažil a viděl první americké akčňáky s rychlodabingem v hrozné kvalitě. Ale při sledování dokumentu přišlo zjištění: Dobře že je ta doba pryč.

Jak postavit stavbu do výšky větší než čtyřicet metrů bez podpůrných oblouků, jaké používali v gotice? Gaudí postavil katedrálu Sagrada família v Barceloně vzhůru nohama,. Geniální věci jsou prosté a jednoduché, ale aby mohla tato jednoduchost vzniknout, je potřeba dlouhého vývoje, studia, hledání a nápadu aplikovanému v pravou chvíli a na pravém místě. Vytvořil vlastní geometrickou abecedu tvarů. Architekturu chápal jako průnik všech prvků, v jeho mysli nebyl rozdíl mezi geometrickou strukturou a ornamentem, žádný rozdíl mezi materiály. A na této stavbě je to vidět. Vše u něj vyrůstá organicky jako v přírodě. Neuvěřitelné. Šílený sen jednoho, jinak než všichni přemýšlejícího, architekta se stal kolektivním dílem a za pár let, dlouho po jeho smrti, bude dokončen. Před lety jsem byl uvnitř v lodi a je to nepopsatelný „mimozemský“ zážitek.

Klidně si z mého hodnocení odeberte jednu hvězdu, jsem malíř a Vermeer je jeden z mých pěti nejoblíbenějších malířů. Dokument otevírá zajímavé otázky týkající se toho, jak vnímat a uchovávat umění. Můžete nad nimi přemýšlet a sami přicházet na své odpovědi. Já sám se kloním k tomu, že neměli tu přemalbu odstraňovat. Vznikl tak horší obraz, navíc nemají stoprocentní jistotu, že to tak Vermeer nezamýšlel. Ta čistota prázdné stěny a nejednoznačnost výkladu z něj dělala hlubší dílo. Úplně by stačilo, kdyby vedle obrazu vystavili ten rentgenový snímek. Dokument také v krátkosti podává historii vzniku Drážďanské galerie. O této galerii mám v knihovně několik knih, ke kterým se dlouho nemůžu dostat. Jsem rád, že alespoň takto jsem se o ní dozvěděl pár faktů.

Životní vzpomínání téměř stoletého muže plného energie, který prožil svůj život naplno. Je to sice klasický oslavný dokument o české osobnosti, ale díky Miroslavově upřímnosti se nebojí odkrývat i temné stránky a bolesti ve vztazích. Dobře vysvětluje svou minulost, například o vstupu a odchodu z komunistické strany, nebojí se přiznat své chyby a naivitu. Potěšilo mě jak vyznal, že vysvětlení chůze po žhavých uhlících, které podali v dokumentu V moci ohně a bohů asi nebylo správné. Sám jsem ve svém komentáři k tomuto filmu napsal, že to vysvětlení zní srandovně. Muž, který neváhá po padesáti letech přiznat svůj omyl a nebojí se věci uvést na pravou míru. Takový muž si zaslouží úctu.

Herci divadla Mír možná hrají dobře naživo na prknech, nevím nikdy jsem na jejich představení nebyl. Jsou výborní v krátkých improvizovaných skečích, které dělali během covidu, ale jakmile začali natáčet filmy a seriály, je to bída. První díl tohoto seriálu jsem si pustil ze zvědavosti, jestli se nezlepšili. Nezlepšili! Představte si klon Addamsovy rodiny a Spalovače mrtvol poloamatérsky natočený jako českou televizní divadelní veselohru z osmdesátých let se současným taťkovským humorem. Tak nějak to vypadá. Na další díly mě nenalákali. Jedna hvězda je pro herce divadla Mír za snahu a odvahu plnit si sny o natáčení vlastních filmů a seriálů.

Byl jsem nalákán skvělými ohlasy, bohužel jsem se nechal napálit. Nemám rád umělecké filmy, které hlasitě křičí, jak jsou umělecké. Ani alegorické filmy, kde na vás na každém záběru hledí nějaká alegorie, nebo komentář k současnosti. Kdyby byl film podivně podivný jako v první polovině, víc bych ho ocenil. Bohužel od půlky se stával čím dál víc hollywoodsky americký, otevíral spousty současných chaotických filosofických myšlenek, až skončil s myšlenkou o důležitosti rodiny a lásky v ní. Po projekci jsem si pustil recenzi, kde říkali, že v první půlce se víc drží knižní předlohy a potom se od ní odklání. Takže jsem si toho v kině všimnul správně. Ten odklon za mě nebyla dobrá volba. Chudáčci mi hodně připomněli Menu (2022) a trochu Babylon (2022), ten je o něco lepší, víc ukotvený v realitě.

Lucie Vondráčková na greenscreenu, nebo podle odrazů na šatech možná bluescreenu. Má to zajímavé osobité zpracování animace, asi to dalo hodně práce, ale výsledek působí divně. Je to variace na příběh Alenky v říši divů. Pokud vám děti ničí záhonky a trhají kytky, pusťte jim tento dětský horor. Možná s tím přestanou, aby se jim nestalo něco podobného, jako hlavní hrdince. Ale dávejte pozor, mohou dostat trauma a začít se bát slimáků a chorošů.

Dlouho jsem neviděl na plátně tak silný příběh, o mužské vytrvalosti, spravedlnosti a o lidských hodnotách vůbec. Ale hlavně, o tom co je v životě nejdůležitější. Je správně seversky emocionální (pozor následuje JEDEN SPOILER), Mads Mikkelsen tu dokonce uroní jednu slzu. ---- Jsou na světě režiséři, kteří z vás filmovými prostředky spolu s hudbou vyždímají pláč. A to není špatně, pokud se jedná o silný příběh, slzy k němu patří. To však není případ Nikolaje Arcela. Tento sympatický režisér nás před projekcí svého filmu pozdravil v rámci přehlídky severských filmů SCANDI a poděkoval videem nahraným na svůj mobil. Jeho Bastarden je tvrdý jako půda na vřesovištích. Přesto mě emocionálně dostal, ale až v autobuse asi dvacet minut po skončení. Pochopil jsem o čem byl a pomalu ho nechal doznívat v mém srdci po cestě domů.