bratr.Milan

Možná kvůli pár nápadům a nostalgii by si toto pokračování zasloužilo 2*, ale postaveno vedle skvělého Conana z r. 1982, mi to příjde jako ždímání značky pro peníze bez větší snahy.

První díl „Na nože“ (2019) jsem sice viděl, ale téměř si nepamatuji o čem byl, takže jsem rád, že nemůžu srovnávat a hodnotím film nezávisle na něm. Spíš si později krátce dovolím srovnání s filmem „Menu“ (2022), který má podobné téma kritiky snobských boháčů, „Trojúhelník smutku“ (2022) třetí prý podobný film jsem zatím neviděl. Protože krimi žánr moc nesleduji, tak mi nevadilo, že je to detektivka jen v uvozovkách. Vždyť přece minimálně dvakrát porušili Desatero pátera Knoxe! A to se přeci nedělá! A ta různá klišé žánru! No co to mělo být s tím deníčkem v náprsní kapse! Johnson si hraje s divákem a jeho očekáváními. Detektiv je trochu jako Columbo, Poirot a Sherlock dohromady, je cítit, že si roli Daniel Craig užívá. Je to krásně barevně natočené, kdo je „vrah-nevrah“ jsem věděl v okamžiku, kdy se objevil na scéně. Po celé sledování jsem si říkal, že je to takový průměrný film, dobře natočený, zábavný a to bude všechno. Až ke konci filmu a těsně po zhlédnutí mi došlo, že má více vrstev jako cibule. - Na protagonistech (podezřelých) je vidět jak se díky bohatství, moci, slávě a sobectví stali postupně karikaturami sebe sama, zamotaní do lží a podvodů jsou pak schopni čehokoliv, zneužívají k tomu vědu, umění, i přátelství. Zahodili ta nádherná přátelská setkávání v baru svého mládí, ideály o vědeckém pokroku, který může pomoci lidem. Zapomněli na dětské okouzlení prvního pohledu na krásu umění, na obraze Mony Lísy. Jako „Narušitelé“ konvencí se snaží vydobít si násilím nesmrtelnost. Tu ale nelze získat násilím, lží a podvody, ale tak jako Leonardo da Vinci pokornou prací a studiem, poznáváním sebe sama a okolního světa, nalezení svého poslání v něm a naplněním tohoto poslání. Možná pak, jen tak mimochodem mezi jinými pracemi, namalujete obraz Mony Lisy, nebo odhalíte zločin a pomůžete jedné osobě dosáhnout spravedlnosti, jako náš detektiv. Pak si klidně sednete v zahradě, zapálíte si doutník (já nekouřím a vy byste taky neměli, je to nejhloupější vražedná droga) a s pocitem hluboké vnitřní radosti a vděčnosti sledujete výsledek své práce, která před vámi září jako umělecké dílo. A to je mnohem víc, než kdyby jste díky podvodům a sobectví měli svůj vlastní ostrov, miliardy, porsche na střeše a patent na čistou energii..... Čekal jsem průměrnou zábavu a tahle cibule mě překvapila kolik má vrstev, a když se přes ně podíváte, jaké to má jádro! Za mě je Cibule lepší než Menu, oba filmy jsou kritikou snobských boháčú a celebrit, natočené pompézně bohatými celebritami. OK. Na konci se hlavní hrdina (-ka) dívá jak to místo na ostrově hoří v plamenech. OK, - tak se mi zdá, že ty filmy jsou si víc podobné, než jsem myslel. Proč je Cibule lepší než Menu? Třeba proto, že v Menu zachrání hrdinka jen sebe sama, kdežto detektiv pomůže jedné osobě ke spravedlnosti a taky v Menu jsem neobjevil tolik vrstev, jak jsem psal výše...... P.S. : Chlapík, co na konci sedí a spolu s naším detektivem sleduje výsledek jeho práce je nejlépe napsaná, nejkomplexnější, nejhlubší a nejdůležitější postava jakou jsem kdy ve filmu viděl! Víte proč?

K tomuto dílu bych se asi sám nedostal, protože cíleně takovéto filmy nevyhledávám a o existenci jakési Sofie Coppola jsem vůbec netušil. Při jednom z mých pobytů v Itálii s italským kamarádem jsme pořádali filmové sobotní večery a on jednou navrhl tento film, že se mu zdá dobrý. Film jsem tedy poprvé viděl v italštině. A mé pocity po jeho zhlédnutí? Sofia, Sofia, jak se ti to povedlo?! Jak si to dokázala?! Je to takový klenot, že jen otevřu ústa v údivu nedokážu o něm říct ani slovo! Film ve mně pomalinku dozrával a postupem času jsem zjistil, že v mém srdci předešel všechny ty Foresty Gumpy, Shawshanky, Kmotry, Terminátory, Pány prstenů, Tarantiny, Spielbergy, Finchery, Kubricky, Hitchcocky a dostal se n první místo před ně. Jen zírám s otevřenou pusou. A ten konec!

Je to taková fantasy taškařice s plastovými kulisami, ale občas si pěkně hraje s psychologií a vývojem postav, což mě mile překvapilo. Ale je pravda, že tyto citové chvilky jsou mohutně pozvedané hudbou Ennia Morriconeho. Tak jako si myslím, že u Barbara Conana (1982) hudba tvoří 50% kvality filmu, tak tady je to 80% a přesto to stačí jen na dvě hvězdy. Musím se přiznat, že „Red Sonja“ je moje guilty pleasure, v dospívání jsem ho viděl vícekrát a i dnes bych se na něj klidně radostí podíval znova. Škoda, že se Arnoldem Schwarzeneggerem nevzniklo nějaké důstojné pokračování Conana s lepšími tvůrci a natočili jen dvě nedopečené (Ničitel a Sonja).

Conan mohl být úplně obyčejný fantasy film s tou nejgeneričtější zápletkou o pomstě, kterých jsou hromady. Co z něj dělá lepší film je HUDBA, dobře napsaný scénář, realističnost (minimum speciálních efektů), špinavé obnošené kostýmy, to, že tu Arnold moc nemluví a tajemná atmosféra kolem záporáka (ta je bohužel okatě okopírovaná z Coppolovi Apokalypsy). Hudba tady tvoří 50% kvality díla. Tak organicky propojený obraz a hudbu jsem neviděl zatím v žádném jiném filmu. Např. „Baby Driver“ (2017) má scény a střih přizpůsobeny už existujícím písním a skvěle to funguje, ale tady je hudba napsaná filmu přesně na míru a vypráví příběh spolu s obrazem. Všechno tu skvěle zapadlo. Conan byl filmem mého dospívání, což znamená, že se nedá spočítat, kolikrát jsem ho viděl.

Romantický film s fantastickými prvky, plný klišé, ale výborně poskládaný a na konci to do sebe krásně zapadne. Pohrává si to s myšlenkami predestinace a svobodné vůle a není to tak hloupé, jak by se mohlo zpočátku zdát. Vedlo mě to opravdu k přemýšlení nad tím, jak je to u mě. Jsem dost zodpovědný a pravdivý, abych se řídil správně svobodnou vůlí, a nebyla to jen svévole, která mě i druhé nakonec přivede ke zkáze?! A toto nápaditě zpracované poselství, za mě pozvedá film z průměru.

Zvláštní film. Na jednu stranu jsem oceňoval nápad, hlubší myšlenky, hravost, a na norský film, skvělé počítačové efekty, ale na tu druhou.... Při sledování jsem se cítil jako na houpačce. Chvíli jsem byl nadšený, jak je to dobře rozehrané, a v zápětí tam skočilo šílené kýčovité klišé, hned zase nějaká úžasná scéna, a po ní okamžitě do očí bijící nelogičnost, následně dobře zpracované hlubší poselství, vzápětí scéna jako kopie ze špatného amerického blockbusteru, atd... Když jsem po zhlédnutí nad tím chvíli přemýšlel, připadá mi, že jsem se díval na dva slepené filmy, jeden za silné 4* a druhý za slabé 2*. Rád bych viděl tu skvělou polovinu jako samostatný projekt. A kdybych měl dost času, vystřihal bych si ty scény, které byly atmosférické, s hlubším přesahem, krásnou přírodou, hravostí a fantazií, s dobrými efekty trolla, a zahodil ty, které se špatně snažily napodobovat americké blockbastery.

Tož toto je chlapácký film!! To je film Petra Jákla! Nemá to moc společného se středověkem, ani s Žižkou. Ale z období, o kterém vypráví se toho o něm moc nedochovalo, tuším, že snad jen soudní záznamy, protože to byl lapka. Takže má Jákl volnou ruku a využívá toho. Na film jsem se musel dívat, jako by nebyl o Žižkovi, a nehodnotit realističnost středověku. Řežisér, scénarista a producent v jednom si vydřel svůj vlastní film o drsných a zásadových chlapech, silných ženách, trpících poddaných, odporné intrikující vrchnosti a jeho představě o tom jak asi vypadal středověk. Dokonce se tam snažil naroubovat i romantiku a lásku, to se ale moc nepovedlo. Snaží se toho říct strašně moc! Chápal jsem co chce Jákl sdělit, ale jeho režie to nedokázala dobře předat. Nejvíc mi vadila jeho práce s postavami, bylo jich tam moc a nedokázal je vést tak, aby byl divák do jejich příběhu citově zainteresovaný. Ale pak jsem si říkal, že dobrý režisér by to asi zvládl, čas na to ukázat jejich životy měl. Protože se celý film okatě inspiruje (či kopíruje) filmem „Statečné srdce“ Mela Gibsona, tak se pokusím o srovnání. Strašně mi chyběla alespoň jedna postava z žižkovy družiny, která by měla nějakou osobnost a byla zapamatovatelná, nejen způsobem „ten silný hromotluk, co ukousl protivníkovy v boji nos“ - vlastně si ani nevzponu, který z těch kumpánů to byl. U Gibsona byli tři hlavní kumpáni (Brendan Gleeson, David O'Hara, James Cosmo) dobře napsaní a dobře zahraní, a i vedlejší postavy byly skvěle napsané a zrežírované. Když někdo z nich umřel, tak to nevadilo jen hlavnímu hrdinovi, ale i divák byl smutný, protože věděl kdo umírá. V životě i ve filmu platí, že jestli mám někoho milovat, musím ho postupně poznávat, čím více ho znám, tím více ho miluji. A u záporáků platí, čím více ho znám tím více cítím zadostiučinění, když dostane co si zaslouží. Je to jednoduché. Takže si myslím, že Jákl měl film jen produkovat a dát režii a scénář do lepších rukou. Mohl to být výborný film. Bohužel se zdá, jako by to bylo jeho dítě, které nechtěl nikomu svěřit, a tak jsme dostali, co jsme dostali. Škoda! Vrcholem byl asi v 50 minutě boj v rokli (ano i tady se inspiroval u Gibsona), ale píseň „Kdož sú boží bojovníci“ to nezachrání. To co při ní cítíme není zásluhou filmařů, je to píseň silná sama o sobě. Chtěl jsem tomu dát tři hvězdy, ale ty dávám za dobře udělané filmy, které pobaví. Když jsem si teď utřídil myšlenky vidím, že to budou jen silné dvě, protože ty u mě patří filmům, které se snažili, ale nevyšlo to. Cool momenty, brutalita, chlapáctví, a osobitost (jáklovitost) to pro mě na tři bohužel nevytáhne. Souhlasím s tím co napsal v recenzi J*A*S*M : "být to jen 80minutová špinavá středověká řezničina", dal bych větší hodnocení, ale on se snažil napodobit Gibsona, a neměl na to.