bratr.Milan

Maybe this film deserves five stars and maybe it doesn't. You just bloody never know. Kafka by se možná divil, že australští Aboriginci natáčejí adaptaci jeho povídky, a možná taky ne. Líbí se mi ta čistota a australské reálie.

Mluvené slovo tohoto filmu má silné téma, smrt otce, ale vůbec mi k tomu neseděla animovaná stránka filmu. Ta se mi navíc moc nelíbila. Připadlo mi to, jako dvě umělecká díla, která k sobě nepatří. Tak tedy pět ozubených koleček pro mluvené slovo a dvě pro vizuální stránku filmu.

„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše.

Krátkometrážní hrané i animované filmy jsou svobodnějším médiem, mohou si dovolit experimentovat a probírat všechny možné myšlenky a témata a oslovovat diváky a podněcovat je k zamyšlení. Když totiž uděláte dlouhometrážní experimentální film s hlubokým poselstvím, uvidí ho jen pár nadšenců, většina lidí se na něj nevydrží dívat. Proto není dlouhometrážní tvorba tak svobodná jako její kratší příbuzná. Je bohužel svázána víc pravidly vyprávěcími a vizuálními, aby byla přístupnější a zaplatila se její výroba. Proto mám velmi rád krátké filmy pro jejich svobodu a kreativitu. Mnoho jich probírá vážná témata. V poslední době samozřejmě vzniká spousta animovaných filmů s ekologickými tématy. To je i případ The Forbidden Zone. Mysleli jste si, že postapokalyptický svět bude sice hrozný, ale přece jen tak nějak cool, jako v Mad Maxovi od George Millera? Tak se podívejte na Sad Maxe od Zacha Tolchinskyho, který v Alpách jako smutný Robinson Crusoe nachází svého svítícího Pátka, nebo možná ET-mimozemšťana. Uvidíte, jak důležitý je život jedné malé rostlinky, kterého si my přes svou sekačku na trávu ani nevšimneme. Spoiler! Celý příběh končí nečekaně happyendem.

Yves Montand na scéně je klasický oslavný dokument o skvělém zpěvákovi. Ve zkratce vás seznámí s jeho hudební kariérou, méně už s jeho osobním životem a téměř vůbec se nezabývá jeho hereckou kariérou. Co mohu pochválit je, že nechává prostor jeho slavným písním. I když nezazní nikdy celé, jsou tam dlouhé úryvky jeho hitů. Takže pokud vás osloví, můžete si je následně vyhledat a vychutnat celé. Protože je to klasický televizní dokument, nepřiblíží vám Montandovu osobnost, ale uvidíte ho tak nějak z dálky. Pokud chcete poznat Yvese jako člověka, podívejte se na filmovou esej La Solitude du chanteur de fond (1974), kterou o něm natočil jeho přítel Chris Marker. Ten se mu dostal „pod kůži“ a ukázal například jak je nervní až agresivní, když ve stresu připravuje koncert, u kterého nemá dostatek času na přípravu. Tuto výbornou filmovou esej o přípravě jeho benefičního koncertu na podporu Chilských uprchlíků můžete vidět zde.

Generační sitcomový fenomén. Snažím se vzpomenout, a uvědomuji si, že jsem vlastně neviděl nikdy žádnou epizodu až do konce. Prostě mě to nikdy nechytlo a nebavilo, přestože jsem žil ve správné době a nedalo se tomu v televizi vyhnout. Podle všeho bych se měl zařadit ke zdejším vyzdvihovatelům seriálu, nestalo se tak. Nikdy jsem s tvůrci nehrál jejich hru, nevěřil jsem jim to. I když jsem viděl více epizod, žádnou až do konce, nebo od začátku, proto nedávám hodnocení.

Mistru Lynchovi dali natočit jednu epizodu seriálu Přátelé, řekli mu, že to má být komedie a vzniklo tohle. Na pozadí snímku se možná odehrával i nějaký příběh, ale neměl jsem mozkovou kapacitu a trpělivost ho sledovat. Rabbits jsou podvědomím a nevědomím, jež se odehrávalo pod pódiem během natáčení seriálu Friends (doplň si, případně jakýkoli jiný sitcomový seriál devadesátých let). Někdy si možná udělám čas a spojím pomocí střihu jednu epizodu s tímto filmem, aby tak seriál dosáhl komplexnosti, která mu chybí :) Friends-Rabbits.

Tři kamarádi si povídají nesmysly, nerozumím francouzsky a překlad mi moc nepomohl, ale asi to nevadí, protože to zdokonalí celkový dojem z díla. Ve spacáku jednoho z nich je díra, že by to mohlo být kvůli tomu hroznu vína, který tam našel? Pozor, ať se uvnitř neztratíš, vrať se. Nakonec se ve spacáku zasekne, ani kamarádi mu nepomohou ven, musí se s tím nějak sžít. Co naplat, asi se vyspí venku. Ještě že je tam lampička, ale nezapomeňte zavřít dveře. Ráno je potřeba si namalovat rtěnkou rty. Když nebudeš jíst, zhubneš a možná se ze spacáku dostaneš.

Epizoda nám předkládá minirozhovory s tvůrci, kteří ve své tvorbě používají počítačovou 3D animaci (CGI): Jan Bubeníček, Galina Miklínová, Martin Kotík, Jan Míka, Libor Pixa, Jan Saska a Marek Pokorný, Jan Živocký. Pár slov zde řekne i pedagog a dramaturg Lukáš Gregor. Za mě zatím nejlepší epizoda seriálu, nebo si možná začínám zvykat na formu, kterou tvůrci zvolili. 3D animaci moc nemusím, ale tady vysvětlují její význam a zase jsem tu našel některé mně neznámé tvůrce a jejich chystané nové projekty, které budu do budoucna sledovat.

Surrealistická hříčka. Po technické stránce je to jeden z nejdokonaleji animovaných loutkových filmů, jaký jsem kdy viděl. Je tu jasná velmi silná inspirace Švankmajerem. Přesto mi tu Něco chybělo, to Něco, co Švankmajer ve svých filmech má. Nějaké náznaky Něca se objevili začátkem poslední třetiny, ale jen náznaky. Přesto to stojí za vidění a slyšení. Nevím, jestli by to bylo lepší, kdybych četl literární předlohu?