Anianna

O Belmondovi jsem pár dokumentů viděla. Tenhle, ačkoli je z roku 2022, přichází s novými informacemi, rodinnými fotografiemi, ukázkami ze starých ne tak slavných filmů, z divadelních představení. Dozvíme se, s kým studoval, s kým z herců se celý život přátelil. Dobře poskládané, zajímavé, doprovázené filmovou hudbou. Vynikající film o ikoně světového významu.

Bertrandovy filmy znám. Jsou svou obrazovou složkou působivé, poznatelné a nenapodobitelné. Dědictví je nejvíce kritické. Ukazuje, co člověk planetě udělal, a nekouká se na to dobře. Kdy už konečně začneme být k přírodě vnímaví?

Každé nové zpracování známého námětu musí mít důvod. Proč se po velmi úspěšné detektivce s Ustinovem do toho pustil tak všestranný tvůrce, to mi hlava nebere. Právě Branagh, obdivovatel Agathy Christie a ještě více Shakespeara, člověk, který ctí kulturní tradice své země... Ne, Smrt na Nilu není thriller. Branagh z toho téměř komorního dramatu udělal americkou podívanou, vizuálně velmi pěkně dotvořenou, ovšem na začátku s patřičným slavnostním humbukem, který mi připomněl třeba Gatsbyho. Sám Poirot ztratil dokonce svůj ostych a v několika scénách nejen, že projevil jako muž zájem o dámskou společnost, on dokonce běžel a střílel. Branagh je zřejmě i obdivovatelem nula nula sedmičky, a tak se mu to anglické literární dědictví zachtělo pěkně spolu promíchat. Vražda v Orient expresu se mu povedla více.

Opět zdařilá epizoda. Vera je mi sympatická svou rozvážností a laskavostí. Nekřičí na své podřízené, když jim něco unikne, a ty scény, kdy chodí po holých pláních nebo si sedne na kámen, aby nacítila kraj, kudy chodila oběť, mají svou emoční sílu. Výborný dabing.

Je to taková mozaika epizod ze života jednoho obyčejnýho kluka. Ten nic výjimečného nezažívá, žije ve fungující rodině. Jeho flegmaticky nastavená tvář mně chvílemi i vadila, protože mi bránila rozpoznat emoční prožívání. Působil dojmem mouchy snězte si mě. Naopak se mi líbila Patricia Arquette, u níž během let byl jasně rozpoznatelný osobnostní vývoj. O příběh s nějakou závěrečnou pointou zde nejde. Film vnímám opravdu jen jako experiment, časosběrný záznam. Emočně se mě vůbec nedotkl. Moje puberta rozhodně takto klidná nebyla, čekala jsem víc.

Moje srdcovka. Na Tarantinovi je velmi dobře vidět, kam se film posunul od svých němých počátků. Co se dá ve filmu použít. Tarantino experimentuje a nachází další a další výrazové prostředky. Jeho práce s herci... nadsázka, kterou předkládá tak přirozeně, že ji od něho úplně hltáme... to moře červené barvy, jímž je už vlastně poznatelný... vkládání komiksové animace... triky... vizuální efekty... kulisy... změny barevného filmu v černobílý...snímání kamery... střih... řazení do kapitol... prolínání časových rovin... atd. Tarantino má ve filmu všechno, a to všechno je dokonale vyladěné, proto se nic nerozpadá, celek je kompaktní, příběh dobře vypointovaný. Tarantino je poutavým vypravěčem, drží se jasné epické linky, umí děj vygradovat. A kromě vizuálu má ohromný cit pro hudbu. V tom je nedostižný. Vezmu-li v úvahu, že Kill Bill je z roku 2003, tak prostě musím smeknout. V této šíři perfekcionalismu Tarantina sotva kdo dokáže překonat.

Ten motiv vytetovaných hudebních sdělení by byl určitě zajímavý, kdyby se postupně v různých souvislostech neukázal jako nesmyslný, bez přesvědčivosti. Oba kriminalisté používají ve vyšetřování nestandardní metody, ale aspoň se neopíjejí do němoty, takže těch detektivních klišé tam až tolik nebylo. Klášter, hřbitov, šero i tma, dokonce nějaké podzemí... Jo, mělo to atmosféru.

Případy nejsou až tolik zajímavé, jako ta krajina. Studená, bez slunce. Přesně taková, jaká má v detektivce být.

Film o kostlivcích ve skříni, o běsech, kterých se člověk nezbaví, i když má to, co si myslí, že ho zachrání. Film, kde peníze hrají neúměrně větší roli než svědomí a kde láska ztrácí obsah. A abyste z toho kolotoče hnusu mohli vystoupit, dává del Toro divákovi v závěrečné scéně pocit spravedlivého naplnění. Po vizuální stránce nelze nic vytknout, dokonale podtrhla atmosféru jednotlivých prostředí, Stejně tak hudba. Výborné herecké výkony. Chválím výběr Rooney do role prakticky jediné morálkou poznamenané postavy. Ona má tak čistý pohled, že jí jdou tyto postavy samy. Mám výhrady ke stopáži, zkrácením by film získal na napětí.

Typická inscenace z dob minulých. Černobílé nastavení charakterů, přemíra životních mouder a dialogy poplatné době. U starých inscenací mi hodně vadí scény, kdy spolu dva komunikují a jeden je ke druhému celou dobu otočen zády. Tohle dělával Dietl, tak jsem hned hledala, kdo napsal scénář. No, zřejmě byl tenhle komunikační model obecně v kurzu. Na to, jak je to dlouhé, tak vlastně o ničem...