Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (167)

plakát

Nabarvené ptáče (2019) 

Když se nad tím zamýšlím, přijde mi, že je to vlastně taková drsnější Babička Boženy Němcové - dlouhé, nudné, monumentální dílo, u kterého vůbec není důlěžitý děj nebo myšlenka, ale jde mu o zachycení těžkého života na východoevropském věnkově. A mě je jasné, že autor si nechtěl nic přikrašlovat, nicméně mám pocit, jakoby ten film byl esencí toho nejhoršího, co se tam v té době bylo. Prvoplánová snaha šokovat explicitou jako vyšitá. Aby jste docílili toho diváckého šoku, tak samozřejmě dává smysl takový příběh snímat realistickou kamerou, bez jakékoliv hudby, jenže si tím zase značně omezujete možnosti, jakými můžete působit na divákovi emoce... a ano, ono by to asi i bez té hudby a dialogů fungovalo, ale né na stopáži téměř tří hodin. Protože já se omlouvám, ale i přes veškerou zkratkovitost a eliptyčnost, tomu v mnoha případech padá řetěz, protože asi tak po první půlhodině pochopíte o čem to celé bude a pak už jen čekáte, jakou drobnou změnu v zavedeném vzorci autor udělá. Trochu zakřiknutě a nevyužitě pak ve filmu působí herecké hvězdy jako Stellan Skarsgård, které se tam většinou mihnou jen v malé epizodní roličce a které tam beztak jsou jenom pro to, aby si režisér mohl honit ego, jaké to má ve filmu skvělé obsazení (to je možná dost podobný důvod proč třeba v Žižkovi hraje Michael Caine). Z mého pohledu by to mohl být opravdu výborný film. Ale to by se z toho musela ještě tak půlka vystříhat.

plakát

Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023) 

Že to vypadá fantasticky o tom žádná. Co se týče superhrdinských, nebo obecně vysokorozpočtových animovaných filmů je to rozhodně krok správným směrem. Na druhou stranu, myslím, že lze jít ještě dál (např. Laika studios). Po narativní stránce tam nevidím nic moc výjmečného, tam jsme se na rozdíl od vizuálu nikam neposunuli. Z mého pohledu to je klasická struktura hollywoodského akčního blockbusteru, kde na konci přijde deus ex machina, aby autoři nemuseli vymýšlet smysluplné zakončení. Ještě se nemohu nezmínit o jedné věci: ten film absolutné postrádá scény bez hudby. Do každé scény tu autoři měli potřebu nacpat hudební doprovod, aniž by se zamysleli, že scény mohou fungovat jen s ruchy. Jako jasně je to akční animák a já asi nejsem cílovka. Prostě když by někdo přede mě postavil tohle a Chlapce a volavku, vybral bych si Mijazakiho, protože ač ten postrádá vizuální nápaditost, příběhově je pro mě mnohem zajímavější. A nemohu tvrdit, že by mě nějak extra zajímalo, co se stane ve dvojce.

plakát

Jen řeka teče (2023) 

Hlavní předností tohoto snímku, je jeho neo-noirové pojetí. Brilantní hra světla a stínu, v zapadlých uličkách čínského městečka dokonale podtrhuje napínavou a nejistou atmosféru snímku. Vizální stránku ještě podporuje to, že je snímek natočen na fimový materiál, což právě v kombinaci s noirem dodává celému snímku nádhernou atmosféru. Ta se potom velmi hodí při vyprávění příběhu. Ze začátku to totiž vypadá jako poměrně konvenční kriminálka, takové Případy čínského 1. oddělení. Ovšem čím více se kriminalista noří do případu (jako do řeky), tím více se příběh stává nečitelným. Na konci tak vlastně nevíte, jestli případ došel k vyřešení a co si vlastně o tom máte myslet. Jak už jsem zmiňoval v několika svých recenzích, to že příběh končí nejistě a otvřeně, nemusí být vždy na škodu. Konkrétně v tomto případě mi to nevadilo vůbec, protože to funguje přesně tak jak to mám rád - otevírá prostor pro diskuzi, místo toho aby v duchu hollywoodské tradice příběh uzavřel bez jakékoli pochyby. Kromě hereckých výkonů bych tu pak zmínil ještě jednu věc - plakát. Jak ten, který najdete na čsfd tak ten co je na imdb jsou z mého pohledu naprosto nádherné a myslím, že je to pěkný vzor toho, jak by měly tyto reklamní prospekty vypadat (tedy dát jim stejnou péči jako filmu, do jisté míry i to je umění).

plakát

Máme prachy! (2024) 

Zvoleným tématem film rozhodně pěkně glosuje tu touhu současné společnosti po penězích. Poukazuje na to, že finance nejsou všechno a né vždy jejich dostatek vede k životnímu blahobytu. Pro mě osobně byl ale trochu problém ve způsobu, jakým se tyto informace dozvídáme. Vyprávění totiž do jisté míry stojí na skečovitém postupu, který jen vyhání do extrému nějakou bizardní situaci, vršením dalších nesmyslů. Všechno se tu děje jako dle Murphyho zákonů, tedy to co tušíte, že by se stát rozhodně nemělo, se také stane. Navíc všechno je nám prezentováno hyperrealistickou kamerou, která se ve francouzské kinematografii stává poněkud trendem posledních let. A ono obecně i to téma, kdy se z človíčka na okraji společnosti náhodou stane postava na jejím vrcholu není v této zeměpisné oblasti nijak nové. Konec konců, ztřeštěné komedie produkuje tato země již do dob Funèse a Belmonda, přičemž je podle mě docela škoda, že se od těch dob v komediálním žánru nikam moc neposunula.

plakát

Běžná selhání (2022) 

Rozhodně nadprůměrný kousek. Velmi dobrý příběh, výborné herecké výkony, kvalitní kamerová práce a hlavně samozřejmě úchvatná scénografie. Jako asi to není můj šálek čaje, znovu si to asi nepustím, nicméně je to rozhodně jedeno z nejlepších děl tuzemské produkce za poslední pár let. Takové Brutální vedro, kdyby stálo za to...

plakát

Nejistá sezóna (1987) 

Z mého pohledu jeden z nejslabších filmů dvojce Smoljak&Svěrák. Jako takhle, ubohému Trháku se jen máloco vyrovná a je pravda, že toto je místy alespoň vtipné. Na druhou stranu je to také téměř bez děje, bez zvratů, bez zápletky, tam není téměř žádna myšlenka, nic. Ano, mohli bychom to řadit k nedějovým filmům, u kterých je důležitější poselství než příběh. Ovšem tady je to poselství tak slabé, že ani nevím, jestli mě to bavilo nebo ne.

plakát

Jedna ruka netleská (2003) 

Ondříčkovi komedie nikdy neptřily mezi mé oblíbené. Tyto, pro mě prapodivné filmy z období devadesátek a následně nultých let jsou pro mě dodneška důkazem, že po revoluci tady byla těžká a jiná doba. Protože jinak si neumím vysvětlit jak tu mohla vznikat podobná díla. Na tomto filmu mě asi nejvíce vadí, to jak moc je podobný jiným autorovým dílům a obecně jak opisuje z již vzniklých děl. Prostě vezmeme fungující rámec, trochu ho upravíme a bum, máme trhák. Stejní herci (generace kolem dejvického divadla), stejná nepříliš zajímavá kamera, stejné narativní prostředky (neustále propojování postav do hlubších propracovanějších celků - inspirace z Knoflíkářů, kteří to zase odkoukali z Pulp fiction), prostě nic moc. Jediné, co jsem schopen oceňovat je poměrně dobrá hudba, ale to je asi tak všechno. Na druhou stranu myslím, že právě tady můžeme hledat kořeny dnešních komerčních komedií typu Ženy v běhu, Gump, Matka v trapu atp., protože ty také kopírují co se dá. Na rozdíl od nich, Ondříček se alespoň trochu snaží o "uměleckou" kinematografii, to výše jmenované filmy, tuto ambici s radostí hází za hlavu...za mě tedy slabší průměr.

plakát

Mimo (2022) (studentský film) 

U toho snímku je myslím přesnější jeho anglický název - Bunk. Jeho myšlenka natočit citlivou bromance v prvorepublikovém bunkru mě velmi nadchla a to nadšení mi vydrželo vlastně celý film. Ono by se mohli zdát, jako vlastně i u prvního zástupce z FAMU, že to nikam nevede, nezujímá to žádné stanovisko a je to vlastně o ničem. Ovšem já si myslím, že když se trochu povzneseme nad samotný děj a zamyslíme se, dojdeme k závěru, že je to výborný film. Autor nám zde totiž řekne přesně tolik, kolik potřebujeme vědět k tomu, abychom si na jeho myšlenku udělali vlastní názor. Stejně jako Pylypčuk i Jasiński nezaujímají k svým tématům stanovisko, ale otevírají nabízenými podněty prostor pro zamyšlení a diskuzi. A to je myslím poslání kinematografie i umění obecně. Po technické stránce je to také velmi dobře zvládnuté a zmínit musím i herecké výkony v hlavních rolích, protože myslím, že na nich do jisté míry stojí kouzlo tohoto filmu. Z mého pohledu opět nadprůměrný kousek z FAMU.

plakát

Oči plné piesku (2023) 

Zde jsem mírně znejistěl, když se opona kina zatáhla na akademický čtvercový formát. To je většinou známkou autorovi sebejistoty, že k vyprávění více prostoru nepotřebuje. A musím uznat, že zde to docela sedí. Lehce mi u tohoto snímku vadí velmi jednoduchý scénář, nicméně je tak efektně natočen, že se jeho banalita ve výsledku prakticky ztratí. Po kamerové stránce je to velmi divácky příjemné a ve spolupráci s ruchy a barevným svícením se z toho stává výborná podívaná. Jak už jsem napsal, u tohoto snímku nečekejte hluboký dramatický příběh, spíše takové řemeslně dobře zvládnuté drama z nočního města, kde na zločin narazíte prakticky kdekoliv. I přes to, zde ale můžeme nelézt zejména díky výkonům v hlavních rolích citlivou linku, která se dotýká témat dospívání a hledání sebe sama. Za mě tedy lehký nadprůměr.

plakát

Osmý den (2023) (studentský film) 

Na tento snímek jsem byl velmi zvědav, protože jak už jsem zmínil, mnoho lidí jej vychvalovalo až do nebes. Nicméně myslím, že to vyzdvihované téma náboženské sekty není u tohoto filmu to hlavní. Vůbec se nedivím, že snímek se promítal v Cannes, protože vzhledem k politice, kterou v posledních pár let tento festival razí, není divu, že je zaujme snímek, kde hlavní konající postavou je dívka. Možná je pravda, že snímek je lehce předvídatelný, ovšem já si myslím, že u něj je důležité něco úplně jiného. Z mého pohledu je zde důležité to, co nám postavy neříkají, co nám kamera neukazuje. A to tady z mého pohledu funguje velmi dobře. Pylypčukovi se daří balancovat na té hranici, kdy mu z toho vznikne buď geniální dílo, anebo to divák nepochopí. A myslím, že zde je to ten první případ. Krásně využívá divákovu vědomost a nevědomost, o postavách a prostředí nám toho říká přesně tolik kolik potřebujeme, prostě nádhera. Jediné co mi vadilo byla ruční kamera, která je použitá téměř všude, i na místech, kde její rozklepaný obraz podle mě ruší divácký zážitek. Nicméně i tak souhlasím s tím, že se jedná o nadprůměrné dílko.