Kaleidoskop

Vždycky jdu do kina s jistou ambivalencí, když z anotace k filmu vyplývá, že se jedná o takový ten film "o ničem". Když již z těch několika vět na mě tvůrce křičí, že se filmem snaží poukázat na to a ono a proto to nemá žádný děj, protože to má vypovídat celkově. Na druhou stranu je zde spousta filmů, které tento způsob vyprávění zvládají naprosto bravurně. Z nabídky jsem si proto pro svou dnešní návštěvu biografu vybral mezi stopadesátým opakováním Duny 2, Kung Fu Pandou 4 a Zónou zájmu snímek, u kterého jsem doufal, že to bude ten druhý případ. A Dokonalé dny mému přání dostály.  Při sledování jsem se totiž několikrát přistihl, že vůbec nevnímám, že se již hodinu koukám na bežný den uklízeče Tokijských toalet. Dost možná je to proto, že Wim Wenders je zkušeným režisérem, který ví co si může k divákovi dovolit, ví jak pracovat s jeho pozorností a proto i tyto všední a nezajímavé věci snímá neuvěřitelně poutavě. Dokáže vás proto vtáhnout do toho podivuhodného asijského světa, který ještě chytře rámuje do formátu 4:3, snad pro to, aby vám naznačil, že to co sledujete, je natolik všední záležitost, že nepotřebujete vidět více.  Když už jsem u kamery, je vidět, že autor již má něco odtočeno - ví kdy se hodí pohlednout herci do tváře, ale zároveň i ví, kdy je potřeba jeho drobounké autíčko zasadit do kontextu velkoměsta a náležitě toho využívá. Poetiku tohoto asijského prostředí pak zajímavě propojuje s americkými/světovými šlágry, které tomu celému dodávají nevšední ráz. Tyto všechny aspekty pak přispívají k tomu, že vám jako divákovi vůbec nevadí, že více než hodinu sledujete jen poetické vyjádření světa s minimem děje, ovšem ani o ten vás autor neochudí. Pravda, přichází trošku pozdě, jen jako jakási pointa a tečka, za celým líčením všedního života hlavního hrdiny. Mistrovství tohoto kousku pak ještě podporuje herec v hlavní roli Kódži Jakušo. Nevím, jestli je to dobrým režijním vedením, nebo naprostým souzněním s postavou, nicméně na to, o jak těžkou roli se jedná, tento člověk ji hraje naprosto fantasticky a zcela rozumím udělení ceny v Cannes. Samozřejmě nemohu předvídat budoucnost, ale zcela chápu, že se jedná o horkého kandidáta na nejvzácnější filmové ceny. I kdyby je ovšem tento film nedostal myslím, že stejně jako jeho starší předchůdce - Příběh z Tokia, časem dozraje mezi filmovou klasiku.

Jednoznačně skrytý skvost v kinematografii Jiřího Menzela. Kombinace více hlavních postav, více příběhů a tématiky nesnadné doby 50. let dělá z tohoto filmu nádherný ale i komediální kousek geniálních rozměrů...

Ten film je v mnoha ohledech velmi úctyhodný. Práce se takto velkými loutkami musela dát obrovskou námahu, zejména v animovaných pasážích. Nicméně jsem úplně nepochytil, kde je tam to podobenství s generačními střety. Mě osobně se zdálo, že by ten film šlo trochu zkrátit, aby v některých pasážích nenudil a více se soustředil na hlavní dějovou linku, nicméně i tak bych to označil za solidní 3,5 hvězdy.

Nejkrásnější portrét je jasným důkazem toho, že Igor Chaun mohl být největším talentem české dokumentaristické školy, ovšem pak se začal věnovat jiným směrům... nu což, i tak se pro mě jedná o jeden z nejlepších českých dokumentů jehož genialita mě dodnes nepřestává fascinovat.

Ikarie XB 1 rozhodně patří mezi klasiku československé kinematografie a ano, jsem ostuda, že jsem se k jejímu zhlédnutí dostal až dnes. Nicméně ani dnes nevím, jak vyjádřit genialitu tohoto díla. Myslím, že to dobře ukazuje už fakt, že autoři nepotřebují velké množství fantaskních světů, s ještě větším množstvím mimozemských příšerek k tomu, aby dokázali rozvinout napínavou atmosféru. Pravda film obsahuje trikové sekvence, které mohou místy vypadat trochu jednoduše a směšně, nicméně připomeňmě si, že toto vzniklo skoro 14 let před Star Wars, v malé socialistické zemičce uprostřed Evropy. Navíc na uvěřitelnosti jim rozhodně přidává kamera Jana Kališe, která komponuje většinu záběrů tak, že nechává v obraze dostatek prostoru vedle hlavy herce i pro propracovanou mizanscénu. V neposlední řadě pak musíme zmínit hudbu Zdeňka Lišky, ale to je génius sám o sobě, tam by byla chvála nošením dříví do lesa. Myslím, že díky tomuto filmu má naše země světové sci - fi kinematografii co říci a máme být právem na co hrdi.

Tento muzikál je pro mě srdcovou záležitostí. Znám ho celý z paměti a dost možná i díky tomuto filmovému zpracování. Ta výtvarná stylizace i hudební nastudování je prostě geniální a jen těžko ji může někdo překonat něčím lepším. Přijde mi jako nesmysl u těchto děl sem jen vršit superlativy, můj počet hvězd zcela odpovídá mému názoru.

Krásná, romantická až dojemná pohádka, oslavující imaginaci, fantazii a tajemno. Jan Švankmajer zde nic nenapodobuje ani pouze nepřevádí knihu do filmu. On pouze rozvijí to nejlepší co původní autor do knížky napsal. Pravda, rozvíjí to pro sebe tolik typickými surrealistickými motivy, ale o to je to pro mě krásnější film. Pomyslela si Alenka.

Když jsem procházel letošní programovou nabídku festivalu Jeden svět, zaujal mě v něm film Jiříkovo vidění. Již jsem totiž na něj slyšel chválu z Jihlavy a tak mě zaujala možnost projekce s následnou diskuzí. Kdybych to měl shrnout jednou větou: doufal jsem že to bude lepší. Myslím, že je to ten typ filmů, u kterých nevíte jestli jsou dokonalé a nebo tragické. Z mého pohledu a z toho co jsem se dozvěděl na následné diskuzi mám pocit, že zde došlo ke střetu dvou (nebo více) zájmů. Jeden byl záměr režisérky natočit film o snaze svého otce změnit svět a byl by to takový malý dokumentík na YouTube a možná by to večer pustila ČT. Jenže sama na to neměla dostatek filmařských zkušeností a nechala si poradit od producenta a dramaturga. Tito dva lidé správně poznali, že mnohem zajímavější než záchrana planety, je v tomto případě vztah dcery a otce a jejich nekonečného boje s větrnými mlýny. Tento nápad se pak ještě snažila podpořit střihačka, jenže tuto koncepci se snažila vnutit materiálu, který na to nebyl absolutně připravený. Z materiálu, který nese znaky punkového a homemade filmu, najednou byla snaha vytvořit film pro široké evropské publikum, pro laiky i pro odborníky, pro filmaře i pro průměrné diváky (tento nápad nejspíš přišel během doc.incubatoru). A toto je podle mě důvod, proč to skončilo někde na půl cesty. Ten materiál a námět, nebyl od začátku uchopen nějakou koncepcí, ale až v průběhu natáčení se mu snažilo vnutit svůj nápad velké množství lidí od režisérky až po střihače. Navíc, tato snaha, povznést domácí video na světovou úrověn nejspíš přišla ještě během natáčení, což zapříčinilo to, že  producenti režisérce začali dávat profi štáb a ta z nějakého záhadného důvodu začala některé scény uměle inscenovat. Ve střihu a při sledování se tak ještě najednou záčnou bít ty zajímavé scény z původního punkového konceptu a profi natočené scény, jako vystřižené z dokumentu ČT. Vzniká tak takový nemastný neslaný mišmaš, který mohl být hezkým filmem, kdyby to celé kočíroval jeden šéf (a ideálně někdo jiný než původní režisérka). Prostě ani jedna ze stran, která se snažila film tvořit, nedokázala rázně prosadit svou a udělat ten film podle sebe. Ani režisérka, ani producent, ani dramaturg, ani nikdo jiný. Toto celé je pak ve výsledku podle mě důvod, proč tento film nelze hodnotit jako výjmečné dílo, ale jen jako jakési režisérčino cvičení, na kterém si testovala své autorské možnosti a částečně si vynahrazovala své (ne)studium na FAMU. Třeba se tak v budoucnu dočkáme nějaké její další práce, která už bude trochu lepší. Film tak nemohu hodnotit jinak než průměr. Zajímavý nápad tam byl, ale během vzniku se jaksi vytratil...

Upřímě řečeno, vůbec nevím jestli je to jeden z nejlepších hororů, anebo odpad. Ten film je v mnoha ohledech brakovou záležitostí, vypadá, jakoby autor vůbec neměl s filmováním žádné zkušenosti a místy by si to zasloužilo výrazně prostříhat, aby to chytlo ostřejší grif a napínavější atmosféru. Další čemu nerozumím, je označování tohoto díla jako horor. Ono to ve výsledku není až tak děsivé, jako spíš odporné a nechutné, zejména ve scénách kdy je něco vražděno (většinou jde o zvířata), což podle mě odporuje konvencím žánru horor. V mnoha záběrech prostě spatřuji takovou tu prvoplánovou snahu šokovat explicitou, kvůli které bych to poslal do podprůměru. Ovšem v poslední půlhodince to najednou začne připomínat jakousi esej o vztahu moderní společnosti k původním (nebo primitivním) obyvatelům odlehlejších částí. Díky této pasáži, která by se dala nazvat jakousi kritikou naší společnosti ovšem přestanete sympatizovat s hlavními postavami a získate pocit, že indiáni byli vlastně v právu. Naštěstí vám film nedá jasnou odpověď kdo se zachoval dobře a kdo ne, čímž se u mě vyškrábal alespoň na průměrné tři hvězdy.

Teroristka je z filmů Radka Bajgara podle mě asi nejpovedenější. Dokonale se tu kloubí, pro Bajgara typická kriminální zápletka s černou komedií a celé je to zabalené do velmi povedených hereckých výkonů. Když se k tomu pak přidá dobrá hudba, hezké prostředí v okolí Berounky a bizardní vyvrcholení zápletky, nezbývá než se usmívat. Kdyby taktko vypadalo více českých komedií, bylo by pro mě na světě zase o trochu líp.