Zločiny budoucnosti

David Cronenberg, tvůrce s velmi specifickým přístupem, který se ve svých filmech primárně zaměřuje na vyvolávání strachu, nepříjemných pocitů i úvah nad smyslem existence. Mezi jeho první patřil v roce 1970 snímek Crimes of The Future, který ovšem nemá s konceptem a příběhem jeho nejnovějšího filmu vůbec nic společného. I přes fakt, že sdílejí stejný název. Druhé Cronenbergovo Zločiny minulosti jsou od Map ke hvězdám z roku 2014 prvním Cronenbergovým filmem, už trailery vybízeli k tomu, že se Cronenberg vrátí k body hororovým kořenům a i tentokrát půjde o krapet provokativní podívanou, která pravděpodobně dokáže rozdělit diváky. A přesně tak rozpolceného přijetí se ve finále Zločiny budoucnosti dočkávají.   Dalo se nejspíš očekávat, že fanoušci tvorby Davida Cronenberga zůstanou spokojeni. Cronenberg i ve svém 22. celovečerním filmu totiž dokáže solidně pracovat s vizuálem, přitom i opět vyvolat strach, nepříjemnost i zamyšlení se nad hlubším kontextem příběhu. Cronenbergova novinka je totiž výrazně brutální podívanou, která může mnoho diváků dohnat k žaludeční nepříjemnosti, v jádru ovšem Zločiny budoucnosti dokáží prodat i stěžejní myšlenku.   Byla by přitom chyba investovat čas do Zločinů budoucnosti v naději toho, že Cronenberg natočil film, který prach šokovatelnosti a nepříjemnosti posune na zcela novou úroveň, v tomto pohledu mohou Zločiny budoucnosti překvapit možná maximálně tak ty, kteří zůstali dosud například Cronenbergovo Mouchou nepolíbení a například ani alespoň částečně nic netuší o Cronenbergových body hororových kořenech. Zajímavé ovšem zůstává to, jak Cronenberg do své (alespoň pocitově velmi) nepříjemné i půvabné vize, která dá vzpomenout například na Cronebergovo eXistenZ. Dílo téměř 80-letého Cronenberga dokáže působit jako film s jasnou vizí, kde se dá jen snadno polemizovat nad tím, že jde o dílo v jednotlivostech sešité tak trochu unáhleně.   Cronenberg nezklamal a představil šílený svět, jenž nejvíc trpí tím, že není představen v nejsilnějším scénáři. V průběhu se tak snadno vyskytne pocit, že Zločiny budoucnosti nedrží tak úplně pohromadě a postavy fungují spíše díky silným výkonům, než díky skvělému vytvoření. Léa Seydoux například předvádí dost možná nejlepší herecký výkon ve své kariéře od francouzské lesbické romance Život Adèle, Viggo Mortensen je stejně jako v Cronenbergerových filmech Dějiny násilí a Východní přísliby naprosto fenomenální a Kristen Stewart pokračuje v nastaveném tónu vážnějších a soustředěnějších rolí. Ani oni tři ovšem nedokáží skrýt fakt, že má samotný příběh tak trochu mouchy a to především díky tomu, že je sice velmi snadné zpracovávat jednotlivé záběry a to, co chce básník Cronenberg říct, přitom všem se ovšem zapomíná na emocionální sílu v rámci příběhu stěžejních postav, čímž je zároveň nedělá dvakrát velkorozměrné.   Film přesto snadno dohání k šokování, v jistých momentech vyznívá komickým způsobem a přitom skutečně dokáže prodat stěžejní motivy. Zločiny budoucnosti jde vnímat jako výsměch existence lidí v moderním světě technologií, úvahu nad vývojem lidstva a lze v něm nalézt i několik dalších motivů, které se vykreslují v průběhu děje. Jde přitom o divácky nevděčný film, který se s publikem nemazlí, netahá ho za ručičku a především může vážně poškodit někoho, kdo na film jde zcela neobeznámen.   Život budoucnosti má ve svém jádru bezpochybný přesah, je ovšem velmi pravděpodobné, že pro znalce a alespoň částečného fanouška Cronenbergových filmů půjde o menší vystřízlivění, které by mohlo koketovat se zklamáním. Problém přitom nejspíš netkví v tom, jak Cronenberg stárne, ale jeho pokusu zkřížit své tvůrčí kořeny s jeho moderní tvorbou. Zločiny budoucnosti přitom netrpí absencí drzosti/odvahy a Cronenberg pořád v jádru dokázal natočit film, který v kontextu aktuální filmové tvorby může působit jako takový svěží vítr. Předzvěsti o filmu, který donutí diváky utíkat z kin nebo ho v domácích podmínkách vypnout, se nakonec nenaplnili, film se v jistých momentech vlastně stává až vyloženě předvídatelný. Přesto se film pořád dokáže zapsat do paměti.   Především i díky poutavému vizuálu kameramana Douglase Kocha, bravurnímu soundtracku Howarda Shorea, který ani tentokrát nedokáže zklamat a celkové audiovizuální vypiplanosti. V součtu tak film shazuje snad jen fakt, že právě křížení body hororu a myšlenek o evoluci a ničení ekosystému v součtu tak dvakrát úplně nefunguje a v jistých momentech mohou Zločiny budoucnosti skutečně působit jako dva filmy v jednom. Za vidění ovšem Cronenbergův 22. celovečerní film rozhodně stojí.   Pokud by Cronenberg rozhodl tímto filmem svůj film zakončit (což nehrozí, protože již nyní chystá thriller The Shrouds s Vincentem Casselem o komunikaci se záhrobím), nešlo by dost možná o ideální zakončení kariéry, ale ideální film, který by mohl reflektovat Cronenbergovu kariéru v kostce. Odpůrci Cronenbergových filmů budou klasicky trpět, milovníci Cronenberga budou v sedmém nebi, ti mezi prostě dostanou jen velmi slušný film.... (23.06.2022) (méně) (více)