Chiméra

Ještě se mi asi nestalo, že bych po skončení filmu v kině odcházel tolik zhypnotizovaný jeho magickou atmosférou, kdy mi celá následná cesta domů z kina pozdním večerním městěm připadala skoro až jako další pokračování filmu, do kterého jsem se „dostal“ a na konci se z něj úplně nedokázal (nebo možná nechtěl?) vytrhnout zpátky. Jakobych se na ten film nedíval, ale nejednou v něm téměř přímo byl – od okamžiku, kdy jsem na poslední chvíli vešel do sálu, nebo-li do již rozjetého vlaku s hlavním hrdinou na cestě kamsi... Paní režisérka mě hodně oslovila již předchozím Šťastným Lazzarem, který u mě zůstává coby silné a vesměs čisté drama přeci jen výš, ale podobná atmosféra s nevšedním hlavním hrdinou v částečně jiném světě na mě, zde v kombinaci silného mysteriózna, dobrodružna a humoru, působila i tentokrát a obzvlášť mě bavila ve spojení se zápletkou archeologických vykopávek. Úžasným prvkem byly i zakompované živě zpívané písně s epickým příběhem... a samostatně magicky na mě dýchlo opětovné procitnutí v nočním vlaku. Zajímavější bylo o to víc, že přišlo pár vteřin po okamžiku, kdy jsem si na úvodní jízdu z vlaku vzpomněl a na návrat do kupé během pomyslné dlouhé cesty pomyslel... Takovou magickou telepatii s filmem nezažívám často, i proto se přikláním k plnému hodnocení. [90%] (22.06.2024)

Jednoznačný highlight v letošní selekci na KVIFF, kdy se Rohrwacher vrací ve větší formě, než kdy předtím, s kouzelně citlivým filmem, pojednávajícím o sebedestruktivní vášni pro ilegální archeologii se zamřením na etruskou éru Apeninského poloostrova, která může být jediným východiskem z nesnesitelného života se zlomeným srdcem v bídě, kde se existenční krize předbíhá s tou existenciální o vedení v závodě o maření protagonistova života. Formálně takřka dokonalé, poctivá, čistá řemeslná filmařina, v níž kamera nepotřebuje víc než precizní mizanscénu a světlo, které hraje těmi pro oko nejpříjemnějšími barvami. Právě onen svět povalečů a vykradačů hrobů, komediantů, v němž je osud možný vyčíst z letu hejna ptáků, je tak krásně špinavý, nespoutaný a uvěřitelný i ve své zcela zjevné fikční odtrženosti od naší aktuální skutečnosti. Kejklíři jasně připomínají Felliniho filmy, stejně tak jako bída, hlína a hmotná nouze evokuje neorealistická díla, jež položila základ moderní evropské kinematografii. Ovšem onen užmoulaný svět plný podvodníků, ubožáků i snílků nevědomky načrtává atmosféru románů Jáchyma Topola, kdy se postavy motají jakýmsi polomýtickým podějinným geograficky nekonkrétním infernem, které je běžným životem s jeho nástrahami. Takhle nějak možná chtěl vypadat Citlivý člověk promítaný na témž festivalu, ale nevypadal. (05.07.2023)

Archeologie, Etruskové, vandráci. Opojná atmosféra Toskánska 80. let. Nesmírně silný pocit místa a zalidněnost prostoru. Kontrast mezi podzemím věčného odpočinku a prosluněností povrchu. A hrdina, kterého to nevyhnutelně táhne do podsvětí. Fikční svět Chiméry prostupuje fantazie, mystika, atmosféra italského neorealismu i špetka Felliniho Amarcordu. Nesmírně živě působí všechny prostory. Překrásně nasnímaná milostná aféra s minulostí a cesta lemovaná chimérami a vizemi minulosti, které se navzdory odkrytí nedají oživit. Arthura to nevyhnutelně táhne do podsvětí. (11.06.2024)

Tak tady jdu totálně proti proudu, ale vím, že si za názorem budu stát a fakt bych se ráda setkala s lidmi, které tohle nadchlo a podebatovala o tom. Moje hodnocení ale proudí hlavně ze zklamání, které přišlo po tom, co jsem měla Chiméru mezi prvními příčkami filmů, co chci ve Varech po ohlasech z Cannes určitě vidět. Tak málo jsem byla od toho, abych ze sálu odešla a hrozně těžko se mi říká proč. Tady jde asi spíš o ty pocity, co jsem u tohoto filmu měla: zmatek, znechucení, nechápavost, nezůčastněnost, lhostejnost, rozladěnost, únava. Všechny postavy nadmíru nesympatické, bez účelu, bez jakéhokoliv charakteru, který by si měl divák zamilovat. Děj v podstatě nepopsatelně o ničem. Žánr lákal na fantasy, ale pár fantasy momentů působilo spíš jako parodie na něj. Kamera nepřívětivá a odpudivá. Všude chaos, řev, nesmysl. Asi chápu, že tohle je prostě určitý druh kinematografie a nejspíše vzdává holt minulým stylům italského neorealismu, ale tam jsem právě asi našla svou Achillovu patu, minimálně v podání Alice Rohrwacher. KVIFF 2023 (20.07.2023)

Už po prvních pár scénách jsem věděl, že jsem ani trochu netrefil v co jsem doufal (fantasy toho moc nebylo). Zbytek filmu byl pro mě utrpením. Dlouhá stopáž, nesympatické postavy a jejich charaktery, uřvanost, trapnost a buranství s nezajímavým příběhem. Nadšené ohlasy ale dokážu pochopit. Já jsem se tady ale totálně minul. 1* pouze a jenom za řemeslnou práci. (05.07.2023)