Celý jeden život

Jak to ten Lelouche dělá, že mě umí tak oslovit? Vlastně mě docela naštval. V tomhle báječném filmu je spousta moudrosti i humoru, mnoho pravdy, kterou sdílím, jen ji nedokážu tak krásně a hutně vystihnout. Celý jeden život je chutnou krmí pro duši. A jak ji postupně trávím, poskytuje mi stále větší zážitek. Film není postaven na mimořádných hereckých výkonech, nebo šarmu hlavních představitelů, jeho síla spočívá v Lelouchově nápaditém scénáři i strhující režii. A k celému menu jsem ještě navíc dostala zákusek v podobě přítomnosti Gilberta Bécauda, jehož několik písní ve filmu zazní. (04.01.2012)

Film jsem viděl více než před rokem a dodneška jsem ho nevstřebal. Lelouch je pravděpodobně nejnápaditější a myšlenkově nejkomplexnější evropský filmový režisér od 70. let. Proč se ale proboha snaží vždycky vtěsnat všechna témata do jednoho filmu? V důsledku místo toho, aby něco podstatného sdělil, zbyde ze všeho jen mix možná souvisejících témat bez klíčové spojující myšlenky. (08.07.2012)

Claude Lelouch a jeho pocta filmu. Je daleko jiná, než příspěvky jiných evropských režisérů na tohle téma (např. Tornatorův Bio Ráj, Truffautova Americká noc či Menzelovy Báječní muži s klikou). Jakoby Lelouch chtěl skrze hlavní postavy vyjádřit poctu i žánru memoárů (i těch literárních) a navíc ještě s obsažením průřezu dějinami 20. století podat i silné poselství o nezanedbatelném smyslu lidského života. Alespoň já z toho filmu několikrát přímo vycítil tu myšlenku o tom, že život stojí za to a má potenciál se naplnit i v případě velkých proher, zklamání, ať už osobních či společenských. Hodně se mi líbila forma plná invence, zvlášť nádherný poetický úvod, mapující postupně různé momenty před vítězství v 2. světové válce roku 1945 v černobílém provedení (a korespondující s filmařským stylem dané doby). Ač preferuji obvykle žánrovou čistotu nad experimentální směsí všeho možného, zde mi ta pestrost (završena v jedné linii i výrazným prostorem pro miláčka francouzského národa Gilberta Bécauda a jeho krásný písňový repertoár) vůbec nevadila. Z historické linky mě nejvíc překvapilo, jak může čas ukázat, že jeden z největších společenských milníků v celé dekádě byla třeba "pouhá" smrt jedné oblíbené herečky a zpěvačky. Odkazy směřující k budoucnosti mi pak jaksi nechtěně připomínají, že jednou za dvě, tři desítky budou vznikat retrospektivní filmy o dnešní době, a já budu dodatečně zírat, jaká to doba rovněž plná bouřlivých událostí byla, jenom já se tvářil, že se mě tyhle události netýkají či spíše jsem je i navzdory prvotnímu zásahu brzy z hlavy vytěsnil a nevnímal. Ano, přátelé – i film jako umělecké dílo i atraktivní médium může člověku toho dost říct a přivést k poměrně zásadním zamýšlením nad různými tématy, a já jsem v tomto případě opět (nejen Lelouchovi) vděčný. 100% (Filmová výzva 2019: Snorlax) (22.09.2019)

Tohle je prostě nádhera. Claude Lelouch umí své příběhy vyprávět velmi netradiční filmovou řečí, ale jemu se vždy podaří prakticky v prvních třech minutách mě naladit na své nálady, myšlenky a především pocity a pak už si ty jeho filmu užasně proživám a je mě s nimi moc krásně. Celý jeden život má v sobě tolik moudrousti, dialogy počínaje a humorem konče, že jsem si připdal jak kráva na nejlepší pastvě svého života. Mně se třeba hrozně líbilo, jakým způsobem se tady pracovalo s hudbou a jak citlivě byly vybírány jednotlivé skladby k daným scénám. Mimochodem v jednom záběru se ukázal i Claudeho dvorní skladatel Francis Lai. Navíc moc děkuji citlivému přístupu našeho nejlepšího TV kanálu Cinemax, že otitulkoval i písničky, protože ty texty přímo souvisí s filmovým děním. Když pominu originalitu a neobyčejný vyprávěcí talent ještě mě zde zbývá nádherně zobrazená láska ke kinematografii. Zkrátka víc než malé množství důvodů, proč tomuhle filmu nabít plný zásobník. (10.02.2015)

Imponující třicátnická drzost a nebývalá myšlenková hloubka daly v tomto případě vzniknout jednomu z nejpozoruhodnějších filmů, které jsem kdy viděl. Úžasná, dech beroucí pozitivní lavinová synergie vizuální i scénáristické stránky je umocněná virtuózní režií a místy i až geniálním dynamizujícím střihem. Technika koláže, odvozená z levých anvantgard první poloviny minulého století a doplněná o Lelouchovu zkušenost s dokumentárním filmem, ve svém filmovém převedení slaví až překvapivé úspěchy. Filozofické zázemí filmu i prognostický náboj, který je dále obohacujea zřetelně kvalitativně posouvá , rozvíjí a doslova zaměstnává každou buňku šedé kůry mozkové. Stejně provokující je také rafinované využívání a prolínání techniky starých filmů, barevných filtrů i prózy v barvě dobové současnosti zejména šedesátých a sedmdesátých let. 20. století. Vědeckofantastické scény v závěru filmu nejsou přitaženy za vlasy; potencialita jejich pravděpodobnosti je dnes - téměř čtyřicet let poté - snad ještě silnější a věrohodnější. Úsporná strohost jednotlivých záběrů plně zachovává integritu příběhu a opravdu en passant prozrazuje mnoho o naší době (pornofilmy, způsoby a specifika natáčení, zákulisí Becaudových vystoupení a nepochybně mnoho dalších neméně závažných postřehů). Působivé jsou dialogy a snad ještě přesvědčivější výňatky z hrdinčiny nikdy nedokončené pomyslné knihy; i dnes mají a zachovávají si úroveň špičkové prózy hrabalovské nebo kunderovské provenience (záměrně volím paralelizující příklady z českého kulturního dobového kontextu). Tato vlastně socialistická utopie s řadou liberalistických přesahů třetí cesty třetí čtvrtiny devatenáctého století vypovídá až neskutečně mnoho o opravdových - ne pomyslných - problémech moderního evropského lidství a nepřímo předjímá neurčitou sociálně atomizující mnohoznačnost postmoderny. I tento film tak činí z Lelouche jednoho z velkých básníků stříbrného plátna. Pozdní syn nové vlny mimořádným autorským přínosem, který do ní nesporně vnáší, se poprávu přiřazuje k jejím největším tvůrcům - Fellinimu, Wajdovi, Menzelovi, Kachyňovi, Godardovi, Tarkovskému, Viscontimu abych jmenoval ty, jejichž životní osudy se mi v paměti asociuují nejdříve. (12.01.2009)